Vintíř / Gunther (955 - 9. října 1045) byl durynský hrabě z Käfernburgu-Schwarzburgu, který se po stránce politické i duchovní cesty uvádí jako významná postava tehdejší říše a Čech.
Na říšském sněmu v Magdeburgu [1017] byl pověřen misí u pohanských Luticů - tento údaj je zajímavý, neboť prameny se shodují v tom, že Vintíř byl „illiteratus“ [analfabet] a laik.
Svou roli zde asi sehrála skutečnost, že Vintíř v době, kdy zastával světské úřady, ovládl slovanský jazyk.
Asi roku 1019 navštívil v Uhrách krále Štěpána.
K Vintířově cestě a pobytu u Štěpánova dvora se váže jednak známá legenda o oživeném pávu, jednak založení kláštera v blatenském Zalaváru [Szala], v končinách, kde se [snad] nacházely statky, dané Niederaltaichu knížetem Pribinou.
Strop tzv. Tereziánského sálu v prelatuře břevnovského kláštera pokrývá malba bavorského malíře Kosmy Damiána Asama Zázrak poustevníka Vintíře na dvoře uherského krále Štěpána.
Detail předcházejícího vyobrazení: Vintíř byl pozván při své návštěvě Uher na hostinu svým příbuzným uherským králem sv. Štěpánem a jeho manželkou bl. Giselou v době postu.
V Čechách, v Dobré Vodě u Hartmanic se Vintíř usadil kolem roku 1040.
Zdejší samota mu však však byla, stejně jako předchozí místa, kde pobýval jako poustevník, spíše útočištěm než stálým sídlem.
Např. r. 1040 Vintíř zprostředkovával mír mezi císařem Jindřichem III.
Poslední přijímání sv. poustevníka Vintíře, nástropní malba G.
Po jeho smrti [† 9. října 1045] ho opat Meginhard z podnětu Břetislava I., podle legendy na vlastní přání světce, pochoval v klášterním kostele v Břevnově.
O hrobu svatého Vintíře a jeho kultu se traduje, že po roce 1757 na 9. říjen připadla liturgická připomínka posvěcení kostela sv. Jiřího a že Břevnov vydatně usiloval o jeho svatořečení.
Papež Inocenc IV. († 1254) ustanovil tříčlennou radu pro kanonizační řízení.
Kanonizační akta měl do Říma dovézt vyšehradský probošt Diviš, ten však cestou zemřel.
Papeži Alexandru IV. odevzdal niederaltaišský opat Hermann přehled dosavadních jednání a připojil se k žádosti krále Přemysla II. o Vintířovo svatořečení.
Do Říma se měl vypravit i břevnovský opat Martin s novými spisy, obsahujícími zprávy o zázračných uzdraveních, přičítaných Vintířovi.
Opatova cesta se neuskutečnila; proč se tak stalo interpretuje český barokní dějepisec Bohuslav Balbín podle rukopisu Visio abbati Martini.
Tato listina uvádí, že při klášterním pověření měl opat Martin vyhlásit třídenní půst a třetího dne prosil o znamení, zda je hoden jednat; uslyšel hlas, který mu říkal, aby o svatořečení neusiloval, neboť papež ještě není narozen.
Na naději, že k tomu čas jednou dozraje, svědčí zázračné uzdravení, přičítaná Vintířovým přímluvám; Balbín uvádí tři sta zázraků v Břevnově.
Přemysl Otakar II. usiloval o zapojení Vintíře mezi patrony Břevnova, avšak oficiální svatořečení se nekonalo.
Historie uvádí, že samotná kontinuita kultu byla posílená bulou Urbana VIII. z roku 1634 a dekrety Kongregace ritů z let 1659 a 1660.
Breve Benedikta XIV. z 13. ledna 1753 udělovalo plnomocné odpustky návštěvníkům kostela v Dobré Vodě, a 17. března 1765 byl oltář tamního kostela prohlášen privilegiovaným.
Oficiální proces svatořečení sice neproběhl, ale existují indicie, že kult Vintíře byl uznán implicitně prostřednictvím zmíněných bul a privilegií.
V období husitských válek upadla úcta k sv. Vintířovi a památka sv. Dionýsia nebyla v Břevnově liturgicky zdůrazňována.
Pravděpodobně při přepadení kláštera husitským vojskem došlo k poškození či zničení Vintířova hrobu 22. května 1420.
Mezi artefakty z Vintířova hrobu patří náhrobní deska, jejíž datace se liší od první poloviny 13. století až do první čtvrtiny 14. století.
Náhrobní deska byla objevena při přípravě základů nové kostelní stavby na počátku 18. století a poté byla umístěna v interiéru Vojtěšky, později v různých přesunech a restauracích.
Hlavní atribut svatého Vintíře je pav, často zobrazený na obrazech a vyobrazeních v rámci próčelních a prelatur, kde se objevují i různé ostatní motivy spojené s jeho poustevnictvím.
Legenda o zázračném oživení a spojení s uherským králem Štěpánem se stala významnou součástí ikonografie a kultovních obrazů v Břevnově.
Vlastní symbolikou svatého Vintíře je poustevník, který bývá zobrazován jako starý muž; někdy s holí či křížem a s nástroji civilizační činnosti.
Není žádná oficiální kanonizace, ale jeho kult byl v Břevnově i v Dobré Vodě dlouhodobě tolerován a rozvíjen i přes překážky a zmatky v historických dokumentech.
V závěru existuje množství děl a studií, které sledují osudy Vintířova hrobu v návaznosti na archeologické nálezy a interpretační výklady historiků.
Deska byla originálně uložena a poté přenesena na více míst, aby byla chráněna a znovu prezentována v kontextu liturgie a muzejních expozic.