Pro pochopení Lutherova učení o modlitbě nás bude nejvíce zajímat jeho katechismus a spis Eine einfältige Weise zu beten, für einen guten Freund. Podle Jane Haemigové považuje Luther v těchto textech modlitbu za odpověď křesťana na boží přikázání a zaslíbení v božím slově - Písmu. Odmítá středověkou představu modlitby jako skutku, jenž by člověku zasloužil zásluhy, a zdůrazňuje, že modlitba je odpovědí na boží milost a na boží vůli. Modlitba tedy není pouze forma, ale funkční součást křesťanského života.
Co je modlitba podle Luthera
Podle Luthera je modlitba odpovědí na přikázání v Desateru a vyznání víry; má být častá, odvážná a upřímná a musí být nástrojem přímého rozhovoru s Bohem. Bůh v trojici je jedinou bytostí, k níž se modlitba obrací; Luther odmítá modlitby ke svatým. Vyslyšení modlitby nezávisí na formě, ale na upřímnosti a víře; modlitba může být zcela prostá a jednoduchá. Vytrvalost není prostředkem k vyslyšení, nýbrž prostředkem pro vznik víry a jejího růstu.
V spise O dobrých skutcích Luther zdůrazňuje obsah modlitby nad její formou a že základem každé modlitby musí být víra. Z 1521 kázání: „Co jiného je víra než modlitba? Neboť člověk bez přestání doufá v boží milost.“ Dle něj modlitba vyjadřuje víru a touhu po milosti; spása přijímaná jen Boží milostí, nikoli lidskými skutky. Modlitba tedy odráží existenciální rozměr lidského bytí: člověk je ztracen a závislý na Boží milosti, která ho skrze milosrdenství zachraňuje a dává budoucnost.
V dalších příkladech Luther ukazuje, že skutečná modlitba obsahuje vyznání hříchu a uznání, že člověk není schopen získat Boží přízeň vlastními silami. Zároveň modlitba zahrnuje prosby, včetně prosby, aby Bůh svou vůli změnil, a to v souladu s doporučenou strukturou modlitby (chvála, vyznání, prosby). Modlitba Páně je pro něj vzorem pro celoživotní modlitební praxi, a při Otčenáši se člověk spojuje s celým společenstvím křesťanů. Písmo je pro Luthera klíčovou inspirací - žalmy a další texty z Bible slouží jako modely modlitby a duchovní praxe.
Historické a teologické souvislosti
Lutherova spiritualita čerpá z erfurtského augustiniánského kláštera a jeho představeného Johana von Staupitze, který ho dovedl k ústřednímu východisku víry: lásce jako síle, která mění člověka. Augustinovo učení o boží milosti a antropologickém pesimismu, že člověk je od počátku hříšný a bez milosti se nemůže přiblížit Bohu, se následně promítá do Lutherova modlitebního postoje. Důležitou roli hraje i mystika Johannese Taulera, která zdůrazňuje osobní zkušenost boží milosti a nutnost Božího působení skrze Ducha svatého; Taulerova existence a zkušenost opuštěnosti Bohem připravuje půdu pro Lutherovo důvěrné a vytrvalé modlitby.
Bernard z Clairvaux se stal významným vlivem na Lutherovu mystiku; Bernard zdůrazňuje lásku jako cestu k sjednocení s Bohem a pro Luthera to znamená, že modlitba je odpovědí na Boží lásku, která vede k důvěrnějšímu spojení s Bohem. Bernardův důraz na Písmo a duchovní interpretaci doplňuje Lutherovu tradici, podle níž Bůh sestupuje k člověku a člověk se k Němu obrací skrze víru a lásku. Z tohoto pohledu modlitba není ryzí lidskou iniciativou, ale spoluprací Boží milosti a lidské vůle.
Praktické modlitební rady a denní praxe
V barometru Lutherova učení jsou Dení modlitby podle Menšího katechismu, určené k použití ráno, večer a před i po jídle. Ráno se začíná znamením kříže, následuje Apostolské vyznání víry, modlitba Páně a vlastní modlitba díků a prosby. Večer pokračuje prosbou o odpuštění a ochranu před hříchy. Před jídlem se modlí 24. žalm, modlitba Páně a požehnání, po jídle 118. Židli, tedy krátká liturgie, která má chránit modlitbu před vyrušením a odvést člověka od rozptýlení. Tímto způsobem Luther ukazuje, že modlitba má být každodenní součástí života člověka a že žádná jiná činnost by ji neměla vytlačit.
Další praktické body zahrnují důraz na prostotu modlitby - formy nejsou klíčové, důležitá je upřímnost a víra, která odpovídá boží vůli. Modlitba má mít chválu, vyznání a prosby; prosby by neměly určovat Boží časování vyslyšení, ale měly by být svěřeny do Boží vůle a prosba je prostředkem pro duchovní růst. Luther vyzdvihuje roli společenství v modlitbě, zejména Otčenáše, a připomíná, že přítomnost ostatních věřících posiluje modlitební život jednotlivce.
- Modlitba jako vzor v Písmu a eucharistické praxi, zejména Páně.
- Denní rytmy modlitby - ráno a večer, modlitba před jídlem a po jídle.
- Zpodobnění Boha a rizika modloslužby - modlitba vyžaduje pravé poznání Boha skrze Písmo a Ducha svatého.
V souvislosti s Desaterem Luther zdůrazňuje, že první přikázání je dvoudílné: láska k Bohu a láska k bližnímu, kterou mají doplňovat a vyvíjet skutky a modlitba. Modlitba má být pokojná a důstojná projev skutečné víry, která je zároveň projevem důvěry a naděje, že Bůh je Láskou a milosrdný Otec. Základem modlitebního života je jistota, že Bůh nás poslechne, pokud to odpovídá Jeho vůli, a že On nám poskytuje prostředky k vnitřní proměně a spáse skrze Krista.
Desatero a 1. přikázání v Lutherově čtení
Texty z Desatera potvrzují, že Bůh je jediný a žádný jiný bůh nesmí být uctíván; zákaz zobrazování Boha vyjadřuje koncepci Boží transcendence a nezobrazitelnosti. Lutherova reflexe Desatera ukazuje, že první přikázání vyzývá k víře, naději a lásce a že jejich integrální soulad vytváří rámec pro modlitbu a život v Bohu. Když člověk žije ve víře, naději a lásce, modlitba se stává jak osobním rozhovorem s Bohem, tak veřejným projevem víry v liturgii a eucharistii.