Člověk vyjadřuje svůj vnitřní stav pomocí postojů svého těla. Znamená pozdrav, poklonu Pánu. Poklekáme proto před Kristem v eucharistii a tehdy, když chceme vyjádřit Bohu obzvlášť velkou úctu. Poklekáme před svatostánkem na začátku a na konci mše svaté. Kdykoli jindy přicházíme do kostela, také zdravíme Ježíše ve svatostánku pokleknutím.
Klečení a jeho význam
Jestliže věřící poklekne, tak se tím Bohu klaní, uznává ho jako vládce vesmíru a svého života. Poklekáme na pravé koleno tak, že se dotýká levé paty, nepředkláníme se, ruce zůstávají sepjaty a neopírají se ani o kolena ani o zem. Poklekáme zvolna, hluboce, ať současně pokleká i naše srdce. Nikdy nepoklekáme za chůze, ale před pokleknutím se vždy krátce zastavíme. Klečet znamená klanět se Bohu, který je naším Pánem. Nevytahuji se, zůstávám pokorný, Bůh je větší než já. Klečení je výrazem nejvyšší úcty. Podle svatého Basila ukazuje klečící, že jej hřích srazil k zemi.
Postavení a úcta při modlitbě
Klečíme vzpřímeně a tiše, neotáčíme hlavou, ruce zůstávají sepjaty na srdci, paty zůstávají také u sebe. Na patách nikdy nesedíme. Znamená vzdání úcty, úklonou zdravíme oltář jako nejdůležitější místo v kostele, kněz dokonce zdraví oltář políbením. Tělo zůstává rovné, sklání se jen hlava a mírně ramena. Úklonu děláme pomalu a uctivě. Když přijde návštěva, posadíme se. Tím dáváme najevo, že máme čas. Když sedíme v kostele, znamená to, že nikam nespěcháme, ale máme pro Ježíše čas a chceme mu v klidu naslouchat.
Stání a sedění během bohoslužby
Sedíme při četbě z Písma a při homilii, výkladu slova Božího. Nepředkláníme se, nevysazujeme hlavu dopředu, záda zůstávají rovná. Nohy nenatahujeme před lavici, kolena i špičky nohou zůstávají u sebe. Znamená připravenost, bdělost. Kdo stojí, nespí, ale je připraven vydat se na cestu. Stání vyjadřuje i naši úctu k tomu, kdo k nám mluví. Stát v kostele znamená nejen naši připravenost poslouchat, ale i udělat to, co Bůh chce. Stojíme, když slyšíme evangelium. Stojíme, když chválíme Boha chvalozpěvy (Gloria) a hymny (Te Deum). Stojíme, když vyznáváme svou víru (Credo). Stojíme, když přijímáme závazek a dáváme slib. Stojíme, když se kněz naším jménem obrací k Bohu. Výraz nejhlubší pokory a úcty. Z lat. prostratio.
Ležení a modlitba v posvátné liturgii
Poloha těla ležícího obličejem k zemi a se vzpaženýma rukama, vyjadřující plné podrobení se, hlubokou bolest nebo pokornou prosbu. Je obsažena v liturgii Velkého pátku. Znamená pokoru a lítost. Nedáváme ani za záda ani nám nezůstávají volně podle těla. Sepjaté ruce držíme na srdci - dáváme tím najevo, že se máme modlit nejen ústy ale i srdcem. Takto složené ruce vyjadřují, že naše modlitba má stoupat vzhůru k Bohu, který nás nekonečně převyšuje.
Bezpečné obřady a svěcení
Svěcená voda připomíná křest. Křížem Kristovým jsme spaseni - křtem dostáváme podíl na spasení. Tím je dáno spojení znamení kříže a svěcené vody. Používání svěcené vody má smysl především pokaždé, když se chceme pozvednout k vědomí, že jsme před Bohem hříšníci, kteří se jen skrze něj mohou stát čistými a svatými. Proto ty kropenky se svěcenou vodou u vchodů všech kostelů.
Svěcení a žehnání (srov. také str. Stále znova se v novinách dočítáme, že někde byl „posvěcen“ most nebo škola. O „svěcení“ ve vlastním slova smyslu mluví církev jen u lidí a věcí, které tím chce dát zcela do služby Bohu. Tak jsou svěceny např. Od toho církev odlišuje „žehnání“. V hovorovém jazyce znamená požehnání něco dobrého, štěstí, zdar.
Kříž a prostředky víry
Slova, která se při znamení kříže pronášejí (ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého), jsou nejkratším vyznáním naší víry v trojjediného Boha. Kříž má opět vyjadřovat, že člověk jako křesťan na sebe bere kříž, což přirozeně musí zahrnovat také jeho připravenost následovat Krista. Zkuste se někdy na začátku své modlitby pokřižovat takto: pomalu, od čela k hrudi, od levého ramena k pravému, tak, aby vás to celé „zahalilo“.
Různá znamení víry a jejich kontext
Kadidlo je vonná pryskyřice, která se používá při bohoslužbě. Kadidlo je symbolem Boží lásky, která má v křesťanovi „hořet“. Starší liturgie zahrnovala kadidlo více než dnes; jeho používání bývalo spojeno s vyšším stupněm liturgické bohatosti. Dříve používali kadidlo i při pohřbech a ukládání ostatků mučedníků. Různá znamení, rity a gesta bývají kulturně a regionálně odlišná, ale jejich smysl zůstává vnitřní expresí víry.
Postní a velikonoční zhledy na zvyky a měrou účasti
V katolické tradici hraje významně pojetí postů, půstu a zdržení se od masa o pátcích. Půst má být vyjádřením bdělosti, obrácení a spolupráce s Kristem. II. vatikánský koncil zdůraznil, že Eucharistie není jen obřad, ale tajemství, které má vést k plnější účasti věřících. Neděle jako den Kristova svědectví a odpočinku má být časem pro Boha a pro rodinu, a proto se ve vysvětlení liturgie doporučuje často slavit mše pod širší pozorností lidového jazyka a zapojení laiků do liturgického života.
Poutě, místa zbožnosti a modlitba růžence
Poutě a procesí, stejně jako návštěvy svatostánků a bohorodičná místa, slouží pro projev důvěry v modlitbě a prosby. Růženec je meditativní modlitba využívající krátká slova a soustředění na události Ježíšova života. Jeho motivací je zklidnění mysli a soustředění na duchovní lekce a kontakty s Bohem prostřednictvím evangelních příběhů a Panny Marie.
Slavení eucharistie a autorita liturgických pravidel
Když II. vatikánský sněm vydával nařízení k přezkoumání mešního řádu, zdůraznil potřebu vyvažovat staré i nové prvky liturgie. Uvedl, že věřící by měli mít možnost zapojit se plně do slavení - tělem i duší - a že jazyk liturgie může být někdy přizpůsoben národnímu jazyku. Diecézní biskup má za úkol spravovat liturgický život místní církve a zajistit, aby kněží a laici chápali význam liturgických obřadů a textů. Slavení mše je středem křesťanského života a má připomínat tajemství vykoupení a zajistit činnost Krista a skutečnou přítomnost Páně pod eucharistickými způsoby.
Praktické formy a výzvy pro dnešní věřící
Prakticky to znamená, že mše by měla být uspořádána tak, aby věřící mohli čerpat plody oběti Krista a aby liturgie vyhověla potřebám různých shromáždění. Kněz i jáhen by měli číst srozumitelně a hlasitě a podporovat aktivní účast celé církevní komunity. V misálu se nacházejí možnosti pro úpravyTextů podle potřeby, ale změny by neměly narušit jádro víry a smysl obřadu. Plná účast znamená přijímání těla Páně i po sloužení mše, a to podle možnosti i pod obojím způsobem, když to liturgie připouští.
Typické otázky a jejich stručné odpovědi
- Co znamená klanění a poklekání před kostelem?
- Může se účastnit mše člověk, který není pokřtěný?
- Jaký je rozdíl mezi bohoslužbou a mší?
- Je nutná nedělní povinnost účasti na mši?
- Jaký význam má křest, a jaké jsou jeho formy?
