Zahrady byly od počátku nedílnou součástí hospodářství benediktinských klášterů. Ty první, které vznikaly na území západní části římské říše, byly někdy zakládány v objektech venkovských dvorců, které k tomu účelu jejich majitelé mnichům darovali. Zahrady těchto vil si pak až do středověku - v rámci klášterů - zachovávaly mnohé prvky antické zahradní struktury: obdélné záhony obložené latěmi řazené do pravidelných řad, stejně tak pravidelně vysazované štěpnice, nezbytné herbarium - zahrada s léčebnými bylinami atd.
Součástí klášterních zahrad byly také záhony květinové, přičemž skladba pěstovaných květin byla do značné míry určována účelem - výzdobou oltářů, s rozvinutou květinovou symbolikou. S ohledem na používané pěstitelské technologie a nízkou výnosnost obdělávané půdy nepřekvapuje, že každé volné místo nejen kolem klášterních budov, ale také mezi nimi, bylo využíváno s maximální důsledností. Je samozřejmé, že pozemky byly obdělávány a sloužily k obživě benediktinů také v Břevnově, a to od založení kláštera v 10. století.
Písemné zprávy podrobněji popisující situaci na území kláštera ve středověku se nedochovaly. Z nemnoha zmínek v dobových listinách vyplývá - s pravděpodobností, nikoli jistotou -, že klášterní zahrady se rozkládaly převážně na jeho jižní a východní straně, v údolní nivě kolem potoka Brusnice, kudy vedla před klášterem stará cesta do Prahy. Podle příkazu Karla IV. o vysazování vinic byly vinice zřízeny i na pozemcích kláštera, pravděpodobně na jižním svahu výšiny na západní straně zahrady, v okolí budovy zvané „mincovna“. Východně od kláštera uzavírala okolní prostor vesnice Břevnov, další zahrady a také chmelnice.
Tento stav trval i po zničení kláštera husity v roce 1420, po kterém odešla zdejší komunita do Broumova a v Břevnově setrval jen malý počet mnichů. Nepříliš rozsáhlé a nesystematické opravy probíhaly v Břevnově ve druhé polovině 15. století a také ve století následujícím, zejména za opata Matěje z Tachova a po bitvě na Bílé Hoře. Až ve druhé polovině 17. století, za opata Tomáše Sartoria, měly snahy o obnovu klášterního života v Břevnově větší rozsah a úspěch. Byly také zahájeny opravy poškozených budov a novostavba konventu.
Stav kláštera v této době dokumentuje anonymní veduta datovatelná cca do roku 1674; k interpretaci zejména Birnbaumová a Pavlíková 1966, s. 308-310. Součástí stavby byly rozsáhlé terénní úpravy. Na severní a východní straně kostela byl původně svažitý terén vyrovnán do jediné terasy na úrovni přízemí zahradního pavilonu Vojtěška. Na východní straně kláštera, směrem k vesnici Břevnov byl výškový rozdíl původního a nově nasypaného terénu zajištěn opěrnou zdí. Na této navážkami zvýšené ploše navázaly na novostavbu kostela konvent [klauzura] a prelatura.
Stav krátce po dokončení stavby dokumentuje rytina J. Fischera z roku 1721. K rekonstrukcím a změnám došlo i v dalších letech: etapu utváření nové klášterní zahrady dokládá veduta F. B. Wernera z roku 1730. Výslednou podobu získala břevnovská klášterní zahrada v letech 1737 až 1738. Podle projektu Kiliána Ignáce Dientzenhofera byla celková plocha 12 hektarů rozdělena na několik částí: horní sad - štěpnici, pod ní na terasách část užitkovou - zelinářskou a bylinářskou. V dolní části zahrady, při klášterních budovách, se rozkládala květinová část, s živými ploty ze stříhaných keřů a se stromovými alejemi.
Východně od prelatury, směrem k vesnici Břevnovu, byla zřejmě pěstována zelenina. Podrobnější rekonstrukce původní rostlinné výpravy zahrady není možná; krátce po dokončení této etapy byl klášter včetně zahrady dvakrát poškozen ve válečných létech 1741/42 a 1757. Po vyhnání benediktinů z Břevnova v roce 1950 došlo k postupné devastaci nejen zahrady, ale i všech objektů v ní. První zmínka o oranžerii v klášterní zahradě je v účtech břevnovského provizorátu uvedena k roku 1737. Za autora návrhu lze oprávněně považovat Kiliána Ignácie Dientzenhofera.
Jedná se o úzkou podélnou stavbu přiléhající k opěrné zdi čtvrté terasy; její centrální část je zaklenutá, otevřená dopředu směrem ke klášerním budovám jako sala terrena. Roku 1744 byl v oranžerii instalován topný kanál; to dokládá, že oranžerie byla určena k pěstování choulostivějších rostlin. Možnost pokusů s pěstováním citrusových plodin připadá v úvahu, nelze ji však přesněji doložit. Vzhledem k dataci stavby a velikosti oranžerie je otázkou, kde bylo zasazeno 200 „vlašských stromů“; oranžerie byla ve větším rozsahu opravována v letech 1825, 1851, 1862 a 1867-68.
Zprávy o částečně havarijním stavu oranžerie jsou dochovány již z let druhé světové války. Do zrušení kláštera roku 1950 již k žádným větším opravám nedošlo; po tomto roce se stav oranžerie nadále zhoršoval. Zanikly např. také dvoje sluneční hodiny v prostoru před oranžerií, jedny s arabskými, druhé s římskými číslicemi. Do roku 1990 byla Vojtěška v havarijním stavu. Po roce 1990 proběhly rekonstrukce a obnovy některých částí areálu, včetně vodovodního štoly a kaple sv. Lazara a částečné revitalizace zahrady.
V letech 2009-2012 byla provedena první fáze rehabilitace klášterní zahrady, financovaná z programu Praha-konkurenceschopnost FEU Magistrátu hl. m. Zahrnovala obnovu horního sadu, opravu části opěrných a ohradních zdí, kaple Josefky, výstavbu zavlažovacího systému a celkovou rekonstrukci oranžerie. Také byl upraven parter před západním průčelím kostela se sochou svatého Jana Nepomuckého. Níže uvedené období a architekturu souvisejících staveb lze sledovat na historických vizualizacích a plánech.
Dodnes je klášter v Břevnově součástí živého církevního života; kolem areálu platí zákaz volného pohybu psů a jiných zvířat bez vodítka, a majitelé musí uklízet po svých zvířatech. K iniciativám kolem zahrady a konventu v 20. století patřily i rekonstrukce kaple a oranžerie, a to v rámci širší obnovy kláštera, obnovy vodovodního systému a modernizace inženýrských sítí.
Diář autora: Emanuel Jan Karel Josef Maria Poche - významný český historik umění a jeho období života a díla, s důrazem na barokní sochařství a významné památky Prahy. Poche byl dlouhou dobu spojen s Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze a s historií českého baroka.