Petr a jeho přátelé se vrátili ke své rybářské práci. Jednou tvrdě pracovali celou noc, ale nic neulovili. Když už se rozednívalo a oni veslovali směrem ke břehu, uviděli na pláži muže, který jim řekl, aby znovu hodili sítě do moře. Tehdy pochopili, kdo je ten muž. Vrátili se na břeh - Petr se vrhl do vody, takže plaváním dosáhl břehu dříve - a poznali Ježíše. Rozdělal oheň, blízko něhož bylo připraveno několik chlebů. “Doneste pár ryb,” řekl. Tak proběhlo čtyřicet dní a potom Ježíš ukončil svá setkání. Zavedl své apoštoly na Olivovou horu a promluvil k nim naposled. Slíbil jim dar Ducha svatého, který je třetím ztělesněním Boha, po Otci a Ježíši samém. S pomocí Ducha svatého mohli uskutečnit úkol, který jim byl svěřen. Jaký? Ježíš jim ho uložil těmito slovy: "Jděte do celého světa, pozvěte všechny národy, aby se staly mými učedníky, naučte je to, co jsem já naučil vás, a pokřtěte je ve jménu Otce a Syna a Ducha svatého. Když to Ježíš pověděl, zdvihl se od země a stoupal, dokud jim ho oblak nevzal z očí. Ježíš vstal z mrtvých! Ježíš znamená v hebrejštině: „Bůh zachraňuje.“ Toto jméno vyjadřuje zároveň jeho totožnost i jeho poslání. Protože pouze Bůh může odpouštět hříchy, je to on, kdo v Ježíši, svém věčném Synu, který se stal člověkem, „spasit svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21). Tak Bůh v Ježíši soustřeďuje celé své dílo spásy. Kristus pochází z řeckého překladu hebrejského výrazu „Mesiáš“, což znamená „pomazaný“. Stává se Ježíšovým vlastním jménem jen proto, že on dokonale plní božské poslání, které to jméno vyjadřuje. V Izraeli bývali totiž ve jménu Boha pomazáni ti, kteří mu byli zasvěceni k poslání, jež jim svěřil. Byli to králové, kněží a někdy i proroci. Takový měl být „par excellence“ případ Mesiáše, kterého měl Bůh poslat, aby nastolil s konečnou platností své království. Mesiáš měl být pomazán Duchem Hospodina na krále i kněze zároveň, ale také na proroka. Ježíš splnil mesiánskou naději Izraele ve své trojí funkci kněze, proroka a krále. Věříme a vyznáváme, že Ježíš z Nazareta, rodem Žid, narozený z izraelské dcery v Betlémě v době krále Heroda Velkého a císaře Augusta, povoláním tesař, který zemřel ukřižován v Jeruzalémě, pod místodržitelem Ponciem Pilátem, za vlády císaře Tiberia, je věčný Syn Boha, který se stal člověkem a „vyšel od Boha“ (Jan 13,3), „sestoupil z nebe“ (Jan 3,13; 6,33), přišel v těle; vždyť „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy? Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí“ (Jan 1,14.16). Ježíšovo jméno je středem křesťanské modlitby. Všechny liturgické modlitby končí formulí „per Dominum nostrum Jesum Christum?„ (skrze našeho Pána, Ježíše Krista ?). Modlitba „Zdrávas Maria“ vrcholí slovy „a požehnaný plod života tvého, Ježíš“. Modlitba srdce, obvyklá u východních křesťanů a nazývaná „Ježíšova modlitba“, říká: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ Mnozí křesťané umírají s jediným slovem „Ježíš“ na rtech, jako svatá Jana z Arku. „Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu by to chtěl Syn zjevit“(Mt 11,27). „Boha nikdy nikdo neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otově, ten o něm podal zprávu“(Jan 1,18). „ ne že by snad někdo otce viděl; jenom ten, kdo je od Boha, viděl Otce. Amen, amen , pravím vám: Já jsem chléb života“(Jan 6,46-48). Osvojitelnými technikami si nevynutíme znalost absolutna: Bůh se sám svobodně vydává, sám se vykládá ve svém Synu, dává nám Slovo, které sytí hladovějící duši. Dovídáme se, že člověk je stvořen podle Božího obrazu a podoby (Gn 1,27), aby neviditelný Bůh do něho jednou mohl vložit svůj dokonalý obraz (2 Kor 4,4; kol 1,15), své dokonalé vyjádření ( Žl 1,3). „Ježíš z Nazareta tedy nezjevuje v první řadě sebe, ale celým svým životem a působením zásadně ukazuje na Otce (např. Jan 14,9). Ježíš klade jako jednorozený Syn do středu svého zájmu Otce, který je tak jeho Bohem. Právě v tomto smyslu také Ježíš naplňuje ideál ryzího monoteismu, který tkví v tom, že se Bohu-Otci dává ve vlastním srdci skutečně první místo. Toto zjevování Otce s sebou ale nevyhnutelně jako vedlejší „efekt „ nese zjevování Syna, jeho osobní identity ve vztahu k Otci. Proto také tajemství Trojice v zásadě říká, kým Ježíš je. (C.V. Ježíš z Nazareta je člověk a Bůh, Bůh a člověk. V něm se uskutečnila tajemná jednota, trvalý mír, soulad a harmonie mezi nebem a zemí, mezi věčností a časem, mezi člověkem a Bohem. V něm se Bůh stává lidský a člověk se stává božský ; v něm se nebe sklání k zemi a země se povznáší k nebi; v něm se věčnost vtěluje do času a čas se naplňuje věčností. Kristus je Bůh a člověk, a kdo chce mít podíl na jeho životě, musí mít účast na Božím i lidském životě. lidská přirozenost, kterou Kristus přijal, mu umožnila trpět a zemřít. Božská přirozenost, kterou měl od věčnosti, dodala utrpení a smrti nekonečnou hodnotu a výkupnou sílu. Kristovo utrpení a jeho smrt pokračují v jeho mystickém těle a v každém jeho údu. Trpět a zemřít musí každý člověk. Je-li však živým údem Kristova těla, dostávají jeho utrpení a smrt působením božské přirozenosti hlavy výkupnou sílu.
Jaký je Bůh? Problémem bylo, že, když jsem se rozhodl začít brát modlitbu vážně, zrovna jsem se poprvé zamiloval a prostě jsem nedokázal milovat Boha z celého svého srdce, mysli a celou svou bytostí, tak jak jsem miloval svou dívku. V porovnání s ní se Bůh zdál tak abstraktním, vzdáleným, tak daleko. Problémem také bylo, že jsem si obtížně představoval, že miluji jiného muže, ačkoli je Božím synem, nebo alespoň ne tak, jak jsem nedávno začal tomuto slovu rozumět. To může být snadné pro děvčata, ale ne pro mne. Pak jsem narazil na knihu, která vypadala, že mé těžkosti vyřeší. Vysvětlovala, že ve Starém zákoně se Bůh někdy nazývá Matkou, stejně jako Otcem a je vybaven jak ženskými, tak mužskými vlastnostmi. Jinými slovy řečeno, Bůh není ani muž ani žena, ale můžeme v něm nalézt v jedinečné rovnováze a dokonalosti mužské i ženské kvality, které jsou dokonale vyjádřeny jeho láskou ke všemu, co stvořil. Tyto samé hodnoty tedy můžeme najít v Ježíši Kristu, v němž je možné nalézt plnost Boží lásky zde na Zemi. Díky té knize se to, co se původně zdálo nemožným, stalo možným a dvojznačnost snahy milovat Ježíše už mne nezdržovala. Otázka: Chtěla bych se zeptat, jestli je pravda, že se na Nikajském koncilu rozhodovalo o tom, jestli byl Ježíš bůh nebo člověk. Odpověď: Abychom byli přesní, žádný koncil nemůže určit, zda je Ježíš Kristus Bůh nebo člověk; to je prostě skutečnost. Koncil pouze rozhoduje, co je obsahem autentické křesťanské víry a co má křesťan vyznávat, aby se mohl pokládat za křesťana.Nikajský (též Nicejský) koncil r. 325 formuloval, že autentickým křesťanským učením (jak církev od prvopočátku věřila a věří) je, že Ježíš Kristus je skutečně pravý Bůh a zároveň skutečně pravý člověk; kdo by toto učení popíral, nebyl by křesťanem. Ovšem toto prohlášení nic nemění na Kristově božství; Ježíš Kristus se nestal Bohem až od vyhlášení Nikajského koncilu, nýbrž jím byl vždycky, jak věřila a věří církev.Vyznání víry Nikajského koncilu (19. 6. 325) zní:»Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, tvůrce všeho viditelného i neviditelného,a v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, zrozeného z Otce, to jest z podstaty Otce, Boha z Boha, světlo ze světla, pravého Boha z pravého Boha, zrozeného, nestvořeného, soupodstatného (téže podstaty, řec. όμοουσιος /homoúsios/, resp. ve 4. pádě όμοουσιον /homoúsion/) s Otcem, skrze něhož bylo všechno utvořeno, na nebi i na zemi,jenž kvůli nám lidem a kvůli naší spáse sestoupil a vtělil se, stal se člověkem, byl umučen a vzkříšen třetího dne, vystoupil do nebes a přijde soudit živé i mrtvé,a v Ducha Svatého.Ty pak, kteří říkají: „Byla doba, kdy nebyl,“ a „Předtím než se narodil, nebyl,“ a že byl učiněn z nebytí nebo stvořen z jiné podstaty či bytnosti, obrácen nebo změněn v Syna Božího, katolická církev anathematizuje (vyobcovává).«(originál je v řečtině)Vyznání Nikajského koncilu se opírá jak o biblické texty, tak o starokřesťanskou tradici, jak ji máme dokumentovánu v nejstarších vyznáních (tzv. symbolech), zvláště křestních.Z biblických textů můžeme uvést např.:»Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. … A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Proč bylo nutné, abychom opustili přítomnost Nebeského Otce? Pochopili jsme, že budeme muset na čas opustit svůj nebeský domov. Nebeský Otec znal každého z nás a měl nás rád. Potřebovali jsme Spasitele, aby zaplatil za naše hříchy a naučil nás, jak se máme vrátit k Nebeskému Otci. Náš Otec se zeptal: „Koho pošlu?” (Abraham 3:27). Ježíš byl ochoten přijít na zem, položit za nás život a vzít na sebe naše hříchy. On, stejně jako Nebeský Otec, si přál, abychom si zvolili, zda budeme poslouchat přikázání Nebeského Otce. Věděl, že se musíme rozhodnout svobodně, abychom dokázali, že jsme hodni oslavení. Satan, který byl nazýván Lucifer, také přišel a řekl: „Viz, zde jsem, pošli mne, budu tvým synem a vykoupím veškeré lidstvo, takže jediná duše nebude ztracena, a zajisté to učiním; pročež dej mi svou čest.“ (Mojžíš 4:1.) Satan nás všechny chtěl donutit, abychom činili jeho vůli. Podle jeho plánu by nám nebylo dovoleno rozhodovat se. Chtěl nám vzít možnost svobodně se rozhodovat, kterou nám dal Otec. Satan chtěl získat veškerou poctu za naše spasení. Jeho návrh by ve svém důsledku zmařil účel našeho příchodu na zem (viz Teachings of Presidents of the Church: David O. Ježíš Kristus byl vyvolen a předustanoven, aby se stal naším Spasitelem. Píše se o tom na mnoha místech v písmu (viz například 1. Petrova 1:19-20; Mojžíš 4:1-2). Jeden verš z písma nám říká, že dlouho předtím, než se Ježíš narodil, zjevil se bratru Jaredovu, prorokovi Knihy Mormonovy, a řekl: „Viz, já jsem ten, kdo byl připraven od založení světa, abych vykoupil lid svůj. Viz, jsem Ježíš Kristus. Když Ježíš žil na zemi, učil: „Nebo jsem sstoupil s nebe, ne abych činil vůli svou, ale vůli toho, kterýž mne poslal. … A tatoť jest vůle toho, kterýž mne poslal, aby každý, kdož vidí Syna a věří v něho, měl život věčný. Protože Nebeský Otec vybral Ježíše Krista, aby byl naším Spasitelem, Satan se rozzlobil a vzbouřil se. V nebi nastala válka. Satan a jeho následovníci bojovali proti Ježíši Kristu a Jeho následovníkům. Spasitelovi následovníci zvítězili nad Satanem „skrze krev Beránka, a skrze slovo svědectví svého“. V této velké vzpouře byli Satan a všichni duchové, kteří ho následovali, vyloučeni z přítomnosti Boží a byli svrženi z nebe. Jedna třetina nebeských zástupů byla potrestána za to, že následovala Satana (viz NaS 29:36). Protože jsme zde na zemi a máme smrtelné tělo, víme, že jsme se rozhodli následovat Ježíše Krista a Nebeského Otce. Satan a jeho následovníci jsou také na zemi, ale jako duchové. Nezapomněli, kdo jsme, a každodenně jsou kolem nás, pokoušejí nás a svádějí nás, abychom dělali to, co netěší Nebeského Otce. Ve svém předsmrtelném životě jsme si zvolili, že budeme následovat Ježíše Krista a přijmeme Boží plán. Musíme pokračovat v následování Ježíše Krista i zde na zemi. Ježíš Kristus od počátku zjevoval evangelium, které nám říká, co musíme dělat, abychom se navrátili k Nebeskému Otci. V určeném čase přišel sám na zemi. Svými slovy a tím, jak žil, učil plánu spasení a oslavení. Založil na zemi svou Církev a kněžství. Když následujeme Jeho učení, můžeme zdědit místo v celestiálním království. On odvedl svůj díl práce, aby nám pomohl vrátit se do našeho nebeského domova.
Ježíš z Nazareta byl židovský pouteční kazatel a zakladatel křesťanství, hlásal brzký příchod Božího království a byl popraven kvůli svým názorům. Křesťané Ježíše obvykle nazývají Kristus (Pomazaný, Mesiáš) a považují jej za Božího syna a Spasitele světa. Jako proroka či významnou duchovní postavu ho uznává i islám a některá další náboženství. Ježíšova postava také hluboce ovlivnila kulturu křesťanských zemí. Základním pramenem pro poznání Ježíšova života jsou spisy Nového zákona, zejména čtyři evangelia, jež byla po staletí považována za náboženská dogmata a přesná líčení událostí. Počínaje 18. stoletím však začala i bible být čtena pomocí metod textové kritiky, jež se zase naopak obohacovala biblickým bádáním. Přitom se postupně ukázalo, že novozákonní vyprávění o Ježíšovi jsou z nemalé části záznamem ústně předávaných zpráv, které obsahují nepřesnosti, rozpory a legendární přídavky. Navíc tyto zprávy prošly redakcí konečných pisatelů, kteří do nich vložili svá specifická teologická poselství.
Mezi kritiky historické existence postavy Ježíše patří např. Křesťanský příběh Ježíše Krista popisuje Nový zákon v evangeliích, ve třech synoptických a poněkud odlišném Janově. O Ježíšově narození píší pouze Matoušovo a Lukášovo evangelium. Evangelia označují Ježíše jako „syna Josefova“, „syna Josefova z Nazareta“ a jako „syna Mariina“. Josef byl tesařem a nedochovalo se o něm mnoho dalších spolehlivých údajů, je možné, že se nedožil Ježíšova veřejného působení. Obě evangelia líčí, že Ježíše počala Maria jako panna z Ducha svatého, nikoli s Josefem, a že narození i jméno Ježíš bylo oznámeno božím poslem - andělem. Podle Matouše se zjevil Josefovi, podle Lukáše se anděl Gabriel zjevil Marii a označil jej za Syna Božího. Vlastní narození líčí Lukáš tak, že Josef s Marií kvůli sčítání lidu nařízeném císařem Augustem odešli z Nazaretu do Betléma, kde Maria porodila a novorozence uložila do jeslí, protože nenašli místo pod střechou. Evangelia líčí narození Ježíše jako splnění očekávaného příchodu Mesiáše. Ježíšovy rodokmeny mají Krista skrz otce Josefa zapojit do linie krále Davida a patriarchy Abraháma, příběh o početí z Ducha svatého a narození z panny ukazuje Ježíšův božský původ. Historická svědectví, která jsou k dispozici, neumožňují určit přesně datum Ježíšova narození a smrti. Biblická datace Ježíšova narození není jednoznačná: Evangelium podle Matouše klade Ježíšovo narození před smrt Heroda Velikého, k níž došlo roku 4 př. n. l., zatímco Evangelium podle Lukáše je klade do souvislosti s římským sčítáním lidu, které se událo za působení syrského místodržitele P. Sulpicia Quirinia.
