Narodil se v portugalském Lisabonu ve šlechtické rodině. Nevíme, kdy přesně se narodil. Z různých zdrojů se odvozuje datum 15. srpna 1195. Jako mladík vstoupil v 15 letech do kláštera augustiniánů u sv. Vincence na okraji Lisabonu a později se přestěhoval do kláštera Santa Cruz v Coimbře, kde pokračoval ve studiu a zvláště ve ctnostech vzorného řeholníka. V roce 1220 tam přijal kněžské svěcení a setkání s františkány od Oliv posílilo jeho touhu po jednoduchém životě a hlásání evangelia.
Po zrakových a zdravotních potížích, včetně života v napjaté atmosféře v Coimbře, požádal o odchod k menším spolubratřím a nakonec se rozhodl pro přechod k řádu Minoritů. Přes počáteční nejistotu a bolest překážek v důvěryhodnosti se Antonín plně oddal kazatelskému poslání a získal pověst výmluvného řečníka a mocného kazatele. Proto se stal klíčovým kazatelem pro široké publikum v Itálii a Francii, o čemž svědčí i svědectví o tom, jak kázal před velkými shromážděními a jak ho lidé poslouchali až několika desítek tisíců lidí.
Antonín byl poslán do Itálie, kde působil v různých konventních místech a vyučoval teologii v Boloni, Toulouse a dalších klášterech. Z jeho kazatelské činnosti vyplývá důraz na pokoru, chudobu, trpělivost a poslušnost jako jazyky Ducha sv., kterými svědčíme o Kristu. Zvláštní důraz kladl na potřebu svátosti smíření a na jasnou etiku kázání.
V roce 1227 odešel Antonín na kapitulu do Assisi a po této kapitule se vrátil do Itálie, kde pokračoval v kazatelské činnosti. Jeho řečnický projev překvapoval přítomné a jeho schopnost využívat paměť a obrazné prostředky z něj činila mimořádného kazatel. Na řádě Františkánů byl uznán pro své nadání a byl poslán do školy ve Vercelli, aby si prohloubil znalosti a mohl vyučovat mladší řeholníky. Později vyučoval bohosloví v Boloni, Toulouse, Montpelliere a Padově, přičemž si zachoval pokoru a soustředění na duchovní potřeby obyčejného lidu.
V období 1222-1224 kázal Antonín proti bludařským katarským a humiliátům a vyzýval k návratu do církve. Z jeho kázání vyplývalo, že božské světlo musí být rovnocenné s praxí ctností a svátostmi. Zmiňuje se i pohádkový obraz, kdy ryby poslouchaly jeho kázání v Rimini, a lidé se k němu obrátili. V severní Itálii a jižní Francii kázal proti bludům a zpochybněním týkajícím se Kristova lidství a svátostí. Antonín žil skutečně chudobně a zdůrazňoval tíži hříchu a jeho důsledky spolu s Božím milosrdenstvím.
V letech 1224-1227 se věnoval boji proti albigenským bludům v jižní Francii. V Toulouse mu údajně jeden bludař vyzval, že se může obrátit jen zázrakem, a při zkoušce s oslicí a s proměněnou hostií došlo ke konverzi kacíře. Podle tradice Antonín viděl příčinu nevěry v nedostatku světla vědění mezi kněžími a v nedostatku ctností; poukazoval na nutnost, aby kněží byli bdělí a odvážní služebníci Boží. Po celou dobu se Antonín snažil žít v tichosti a samotě, i když byl povoláván k veřejnému působení a učitelské činnosti.
V roce 1227 se vrátil do italských konventů a po tři roky zastával různé funkce v řádu. V hodnosti provinciála severoitalské provincie Emilia se roku 1228 zúčastnil jednání u papeže Řehoře IX. a při této příležitosti zázrak letnic opět připomněl sílu jeho kazatelského působení. Po skončení úřadu provinciála v roce 1230 se Antonín vrátil do Padovy a napsal sbírku kázání na větší svátky, která doplnila jeho dřívější nedělní kázání. Jeho postní kázání roku 1231 patřilo k nejvýznamnějším a nejintenzivnějším etapám jeho života.
Další působení vedlo Antonína do Verony, kde se snažil získat propuštění uvězněných stoupenců lidové papežské strany. Během zpáteční cesty kázal v různých obcích a jeho zdraví bylo oslabené vodnatelností. Nakonec byl nucen zastavit se v Camposampieru, odkud byl převezen do Padovy, kde v Arcelle zemřel. Zázraků a prokázaných zázraků bylo při jeho hrobu potvrzeno 42. Světit byl kanonizován papežem Řehoř IX. 30. května 1232, téměř jedenáct měsíců po smrti, a v roce 1946 jej papež Pius XII. prohlásil církevním učitelem a udělil mu titul Doctor evangelicus.
Antonínova bazilika v Padově je známá jako il Santo a jeho památka se slaví 13. června. Je patronem Lisabonu, Padovy a mnoha dalších důležitých náležitostí, včetně cestujících, zbožných prosb a zvláštních úkolů, jako je nalezení ztracených věcí nebo modlitba za neplodnost či horečky. Zobrazen bývá jako mladý františkán, často při kázání, a často bývá zobrazován s Ježíškem na ruce a Matkou Boží.
Chléb svatého Antonína, známý v některých chrámech, je almužna na počest jeho sociální činnosti. Antonínův životní odkaz spočívá ve víře, odvaze mluvit o radostné zvěsti i skutky a zároveň žít skrytě a mít prostor pro rozmluvu s Bohem. Zdroj: Catholica, redakčně upraveno
Životopis vyzdvihuje, že Antonín je jedním z nejznámějších světců a že jeho kázání a činy byly často spojeny s prohlubováním lásky k Bohu a k lidem v nouzi. Dnešní věřící jej vnímají jako vzor pokory, vytrvalosti a služby chudým a potřebným, a slaví jeho památku 17. ledna jako svatého Antona, opata a jednoho z nejvýznamnějších zakladatelů poustevnického a monastického života.
| Událost | Rok | Místo |
|---|---|---|
| Narození (přibližné) | 1195 | Lisabon, Portugalsko |
| Vstup do augustiniánů | cca 1210 | Lisabon |
| Přestup k františkánům | r. 1220-1221 | Coimbra a Itálie |
| Kanonizace | 1232 | Spoletská katedrála |