Musím upřímně přiznat, že občas jsem si říkal, co se asi v Metherellovi děje. Když klidně popisoval podrobnosti o Ježíšově smrti, při nichž člověku naskakovala husí kůže, mluvil zvolna, metodicky, s vědeckou rezervovaností, aniž by dal najevo jakékoli vnitřní pohnutí. Nejprve jsem chtěl od Metherella základní popis událostí, které předcházely Ježíšovu ukřižování. “Začalo to po poslední večeři,” řekl. “Ježíš šel se svými učedníky na Olivovou horu, konkrétně do Getsemanské zahrady, a tam se celou noc modlil, jestli si vzpomínáte.”
Podle vyprávění Metherella začal Ježíš v této době potit krev, a to z důvodu známého lékařského stavu zvaného hematidrosis. “Při tomto jevu způsobí velmi silná úzkost uvolnění chemikálií, které potrhají kapiláry v potních žlázách. V důsledku toho dojde k drobnému krvácení do těchto žláz a pot je zabarven krví.”
Následovalo římské bičování, které bylo, jak říká Metherell, nemilosrdné a brutální: “Používali biče z kožených řemínků, do nichž byly vpleteny kovové kuličky. Když se bič dotkl těla, kuličky způsobovaly hluboké modřiny a zhmožděniny.” Záda byla tak rozbitá, že některé hluboké rány občas obnažily páteř. Bičování zasáhlo celé tělo od ramen přes záda po hýždě a zadní stranu nohou. Q
Metherell dále vysvětlil hypovolemický šok způsobený značnou ztrátou krve a uvedl, že to mělo čtyři důsledky: “Zcela nepochybně ano,” odpověděl. Ježíš prožíval hypovolemický šok, když se potácel cestou na popraviště Kalvárii s horizontální částí kříže na rameni. Nakonec se zhroutil a římský voják nařídil Šimonovi, aby nesl jeho kříž.
Otázka smrti u ukřižování bývá složitá. Týká se toho, jak byl člověk zabit a zda bylo možno smrt předstírat. Římská praktika zahrnovala přibití na horizontální trám (patibulum) a posléze přibití nohou kopím, aby se urychlila smrt. “Položili ho na zem a roztažené ruce mu přibili k horizontálnímu trámu kříže,” popsal Metherell. Hřeby dlouhé 12-16 cm procházely zřetelně skrze zápěstí, aby se ruka bezpečně upevnila. Důležité bylo umístění hřebů, protože v dlani by kůže nevydržela a oběť by spadla.
“Ta bolest byla absolutně mučivá,” pokračoval Metherell, a to tak, že vzniklo excrutiatio, tedy výraz pro bolest na kříži. Poté Ježíše vytáhli za příčný trám nahoru na vertikální trám a dalším hřebem mu přibili nohy. Zraněné a roztrhané nervy musely být nesmírně bolestivé, ale důležitý byl i vliv na dýchání. Při popisu se mluví o tom, že tah těla na hrudní stěně bránil výdechu, což vedlo k respirační acidóze a postupnému selhání srdce.
Podle svědectví svědků a historických i lékařských studií byl klíčový okamžik poté, co voják probodl Ježíšův bok kopím. Krev a voda vytékaly z rány, což Janovo evangelium popisuje jako některé důkazy smrti. “Když přišli k Ježíšovi a viděli, že je již mrtev, kosti mu nelámali, ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda.”
Diskuse kolem počtu ran a způsobu bičování pokračuje. Z židovského práva vychází, že nebylo možné dát více než 40 ran bičem, avšak římské mordování bylo často mnohem krutější. "Nařízení rabínů dávalo 39 ran," přesto římská praxe často překračovala toto omezení, a proto byl Ježíš bičován extrémně silně.
V další části vyprávíme o pozdějších událostech po ukřižování: lidé žádali, aby byli ukřižovaní sňati z křížů a Pilát poslal vojáky, aby urychlili jejich smrt a přerazili nohy. Když to učinili u prvního i druhého „lotra“, zjistili, že Ježíš je již mrtev. Ježíšův bok byl znovu prokázán kopím. Nyní si ukážeme, jak záznamy popisují vzkříšení, a proč je pro křesťany dnešní víra vzkříšení klíčová pro náš pohled na svět a život.
Podle Skutků apoštolů a Janova evangelia se v neděli ráno objevilo prázdné hroby a setkání s vzkříšeným Ježíšem. Učedníci se setkali s Ježíšem a nejdřív ho nepoznali, až při lámání chleba jejich oči otevřela, a poznali ho. První, kdo u hrobu našel prázdný hrob, byla Marie Magdaléna. Janovo evangelium popisuje pečlivě uspořádání pláten a roušky kolem Ježíšova těla, a uvádí, že plátno bylo uspořádáno tak, že dává důkaz pro skutečné vzkříšení.
V Turínském plátně a v dalších relikviích jsou podle některých expertů stopy krve a otisků, které mají potvrdit, jak Ježíšovo tělo bylo uloženo a zhabeno. Záznamy o pohřbu, o tom, jak bylo tělo zabalené, a o tom, že šátek byl svinut na jiném místě, doplňují obraz o tom, co se skutečně stalo po smrti. Když čteme texty, vidíme, že hrob zůstal prázdný a že setkání s vzkříšeným Ježíšem se odehrálo v různých formách, včetně setkání s učedníky v domě a na cestách.
Letní i letničkové období připomínají, že Ježíšova smrt na kříži nebylo poslední slovo. Evangelií se dotýká i odkaz na židovské svátky, které se znovu připomínají v čase Velkého týdne a Letnic. Naopak samotný kříž zůstal „stromem života“ a „pramenem vody živé“, který má v sobě i biblický odkaz na krvavou vodu vyteklou z Ježíšova boku. Turínské plátno v kontextu evangelií ukazuje, že Ježíšova smrt nebyla jen lidským utrpením, ale i duchovním a eschatologickým aktem spásy.
Proto pro křesťany zůstává otázka, proč Ježíš dobrovolně upřel tvář vůči utrpení a smrti. Podle některých teologů se Ježíš rozhodl vzít na sebe trest humanity, aby nás vykoupil. To má vést k zamišlení nad příběhem ukřižování, vzkříšení a našeho života. V Bibli a v historických záznamech lze sledovat souvislosti mezi lidským utrpením a nadějí na spásu, kterou Kristus prostřednictvím svého ukřižování a vzkříšení zprostředkoval.
V závěru textu se lze vrátit k otázkám, které stojí nad samotným příběhem: Jak dlouho trvalo bičování? Kolik ran dostal Ježíš? A byl skutečně mrtev před probodnutím bokem? Odpovědi se liší podle pramenů, ale klíčové je, že výklad má kořeny v historických, lékařských a teologických analýzách, a že vzkříšení zůstává jádrem křesťanské víry, které promenuje celý svět.