Marie Terezie (2. Druhý díl filmu začíná převzetím trůnu a pokračuje vypuknutím válek o rakouské dědictví, které Marii donutily spojit se s významným uherským rodem Esterházy, kdy pro záchranu říše musela málem obětovat své manželství s milovaným Františkem.
Film je zároveň monumentální obrazovou podívanou z naší historie, jakými jsou například korunovace Karla VI. českým králem na Pražském hradě, svatba s Františkem Štěpánem v augustiniánském kostele ve Vídni nebo korunovace Marie Terezie uherskou královnou v Dómu Sv. Pohled na bezstarostný život Marie Terezie v Toskánsku v okamžiku, kdy se dozvídá o smrti svého otce Karla VI. a svém nástupnictví na trůn.
Marie Terezie (1. Píše se rok 1723 a v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě je Karel VI., císař Svaté říše římské a král španělský a uherský, korunován králem českým.
A právě zde začíná příběh jeho dcery, pozdější císařovny Marie Terezie.
Dne 12. května 1743 byla na českou královnu korunována Marie Terezie, jediná žena na českém trůnu.
Tato korunovace nejenže samozřejmě byla honosnou a okázalou dvorskou ceremonií, jak by bylo možné očekávat, ale hlavně byla korunovací takzvaně na usmířenou.
České stavy, a vlastně celá společnost v českých zemích, se musela rozhodnout, zda uzná dědičné nároky Marie Terezie na trůn, jež vyplývaly z dokumentu nazvaný Pragmatická sankce, a jež vydal její otec Karel VI. v roce 1713, v oprávněné obavě, že se mu nenarodí syn, a že celou říši bude nutné právně zajistit pro případ nástupu ženy na trůn, nebo zda uzná nároky protivníka Marie Terezie, bavorského kurfiřta Karla Albrechta, který se dal krátce předtím, během války o dědictví rakouské, v Praze prohlásit českým králem.
Z české společnosti padla volba na Marii Terezii, ačkoliv Karel Albrecht zůstal ještě dlouho v lidovém povědomí, kde ho připomínal například úřady zakazovaný popěvek „O králi Bavorovi“.
Korunovace na českou královnu však nebyla však ještě konečným vítězstvím tehdy šestadvacetileté panovnice.
Svou roli rakouské císařovny musela ještě uhájit v takzvaných válkách o dědictví rakouské, kdy musela čelit především pruskému králi Fridrichu II.
Tento král byl nejenom jejím válečným protivníkem.
Právě pod vlivem osvícenské filosofie prosadila řadu reforem, zmodernizovala a zefektivnila státní správu, armádu, poštovní a silniční síť, školství i zdravotnictví.
Habsburský rod, který jejím otcem Karlem VI. Od 16. století byl kvůli turecké expanzi správním a náboženským centrem Uher Prešpurk, jehož katedrála svatého Martina byla povznesena na korunovační chrám.
V červnu 1741 se dvorští čalouníci a další řemeslníci s vervou pustili do výzdoby dómu vzácnými koberci, gobelíny a baldachýnem.
Současně připravili dvorští a zemští úředníci detailní scénář korunovace, včetně zasedacího pořádku na všech ceremoniích a slavnostech.
Marie Terezie odcestovala z Vídně 20. června.
Oblečena v bělostnou róbu vyšívanou zlatem a modrými květy absolvovala část cesty lodí po „krásném, modrém“ Dunaji.
Odpoledne ji uherští stavové přivítali na hranicích blízko Devínského hradu v nádherném stanu vyzdobeném koberci.
Zbývajících deset kilometrů absolvovala v kočáře v doprovodu manžela na koni a s družinou, a to za zvuků bubnů a píšťal.
U městských hradeb je přivítala slavnostní dělostřelecká salva a obklopeni čestnou měšťanskou stráží vstoupili společně do města, v jehož kostelech se rozezněly zvony.
Obyvatelstvo sledovalo průvod a provolávalo slávu.
O den později pronesla v trůnním sále před poslanci zemského sněmu projev, ve kterém je ubezpečila, že si nepřeje být jejich paní, nýbrž spíše jejich matkou.
Na to jí jeden z velmožů jménem stavů odpověděl, že království určitě díky její moudrosti a dobrotě dosáhne nového rozkvětu.
Poté byl zvolen a jmenován nový palatin neboli místokrál, který zosobňoval celý národ.
Dne 25. června začala korunovace kvůli velkým vedrům již v šest hodin ráno, kdy se magnáti sešli v katedrále na modlitbu.
O hodinu později se v palatinově rezidenci shromáždili vybraní páni, aby se vydali na Prešpurský hrad pozdravit panovnici a doprovodit ji do katedrály.
V osm hodin vyjela z hradu kočárem, sama bez svého manžela, cestou ji nadšeně zdravili slavnostně odění měšťané i prosté obyvatelstvo.
Z kočáru vystoupila u jižního vchodu do katedrály svatého Martina, kde ji obklopili nejvyšší preláti a za zvuků píšťal a bubnů ji doprovodili dovnitř.
Řízení obřadu se tradičně ujal ostřihomský arcibiskup a uherský primas, sedmasedmdesátiletý Imrich Esterházy hrabě z Galanty.
V katedrále usedla panovnice na trůn stojící na vyvýšeném pódiu před hlavním oltářem, kolem ní se rozestavilo dvanáct nejvyšších hodnostářů.
Primas se jí dotázal, zda přísahá, že bude ochraňovat království, víru a svatou církev.
Poté se vladařka odebrala za oltář, kde jí dvorní dámy poodkryly hruď, ramena a ruce k pomazání.
Za zpěvu prosebných modliteb poklekla před oltářem a arcibiskup ji pomazal na královnu z boží milosti.
Poté se vrátila za oltář, kde jí dvorní dámy odstranily olej pomocí plátýnek a pomohly upravit oděv.
Posléze primas zahájil bohoslužbu, během níž měla královna přes ramena přehozený již značně opotřebovaný a zchátralý korunovační plášť svatého Štěpána.
Arcibiskup spolu s palatinem korunoval klečící Marii Terezii Svatoštěpánskou korunou, do pravé ruky jí vložil žezlo a do levé jablko.
Na palatinovo slavnostní provolání „Ať žije král!” reagovali shromáždění hodnostáři a hosté též nadšeným voláním „Vivat Domina, Rex noster“ tedy „Ať žije paní, náš král.“
Královna si potom sedla na další trůn napravo od oltáře a vyslechla hymnus Te Deum Laudamus.
Po jejím zakončení arcibiskupovou modlitbou a gratulací se vrátila na trůn uprostřed chrámu a palatin jí opět vložil korunu na hlavu.
Tím byla korunovace oficiálně ukončena a Marie Terezie uvedena do úřadu a potvrzena jako uherská královna.
Královna ozdobená všemi insigniemi vyšla z katedrály severní branou po vyvýšeném chodníku, na němž ležela látka v maďarských barvách.
Před ní kráčel jeden ze zemských hodnostářů s obnaženým mečem a nad ní drželi baldachýn ze zlatého brokátu.
Královna se zastavila na náměstí před radnicí u sochy své i uherské patronky, Panny Marie Vítězné, poté dorazila do pochmurného gotického chrámu Zvěstování Páně.
Po obřadu usedla do nádherného kočáru a Michalskou branou opustila město, aby na dřevěném pódiu před klášterem a kostelem Milosrdných bratří složila pod širým nebem veřejnou přísahu na kříž.
Její text přečetl ostřihomský arcibiskup.
Po přísaze se panovnice vydala na břeh Dunaje, kde byl ze zeminy dovezené v pytlích ze všech žup vybudován korunovační pahorek.
Nasedla na černého koně, vyjela nahoru a korunovačním mečem mávla do čtyř světových stran, které byla odhodlána bránit před všemi nepřáteli.
Jednalo se o jedinečnou část korunovačního obřadu, která se v žádné jiné evropské zemi nepraktikovala.
U obyvatelstva se těšila značné oblibě, ale pro monarchy mohla být riskantní.
Po zrušení rytířských klání coby součásti korunovací v 16. století byla jízda na pahorek posledním rituálem, který vyžadoval panovníkovu atletickou zdatnost a obratnost.
Ale Marie Terezie se poslední ceremonie korunovačního dne zhostila s bravurou a elegancí, čímž dala jasně najevo, že její ženství nebude překážkou výkonu vlády.
Po sesednutí z vraníka nastoupila Marie Terezie do kočáru a za jásotu obyvatelstva se odebrala do rezidence.
Po několikahodinovém odpočinku ozdobena všemi panovnickými regáliemi vyrazila na slavnostní hostinu, kde na ni čekalo nejčestnější místo.
Po jejím levém boku usedli nejvyšší hodnostáři, po pravém její dvaadvacetiletá sestra Marie Anna, dvaapadesátiletá teta Marie Magdaléna a teprve pak její manžel.
Uherský sněm pokračoval v zasedání i po korunovaci a odjezdu Marie Terezie do Vídně.
V létě 1741 se do střední Evropy vydalo na 70 000 francouzských vojáků, aby Bavorům a Sasům pomohli zmocnit se rakouského dědictví.
Vídeňský dvůr tedy čelil nejhorší krizi od doby tureckého obléhání Vídně.
Marie Terezie se rozhodla požádat uherské stavy o svolání zemské vojenské hotovosti a o její mimořádné využití k obraně českých a rakouských dědičných zemí.
Stavové sice nejevili nejmenší ochotu uvažovat o tom, že by kompromisům nakloněnou a ve svém jednání předvídatelnou panovnici vyměnili za bavorského kurfiřta, na druhou stranu si hodlali nechat svou loajalitu a pomoc draze zaplatit.
Vládkyně si uvědomovala závažnost situace, proto se rozhodla požádat uherské pány o pomoc osobně.
Dne 11. září 1741 pozvala poslance k sobě na Prešpurský hrad.
Zde přednesl její věrný stoupenec, pětačtyřicetiletý dvorský kancléř hrabě Lajos Batthyány plamenný chvalozpěv na statečnost předků všech přítomných.
Poté se chopila slova mladá, odvážná, leč nešťastná Marie Terezie oděná do smutečního šatu se Svatoštěpánskou korunou na hlavě.
Mimo jiné prý pronesla: „Opuštěni všemi, hledáme naše poslední útočiště ve věrnosti Uhrů a v jejich odvaze, odpradávna známé. V krajním nebezpečí, (…) zapřísaháme uherské země, aby nám bez nejmenšího otálení poskytly účinnou pomoc.“
Pak se údajně rozplakala a projev ukončila hlasem plným slz.
Dojemná scéna, při které měla panovnice předstoupit před stavy jako nová Panna Marie, jako zbožná, cudná matka s kojencem Josefem v náručí, přičemž prý synáčka dokonce tajně štípala, aby plakal, a dojal tak magnáty, se ve skutečnosti nikdy nestala.
Když zemský sněm ukončil jednání, královna sice neustavila uherskou radu, ale přislíbila se o uherských záležitostech radit se zemskými hodnostáři a respektovat starobylou samosprávu.
Inaugurační diplom nicméně neodvolatelně potvrdil osvobození šlechtické půdy od daní.
Dále stvrzoval, že Sedmihradsko je součástí uherských zemí, nikoliv samostatná země.
Její úspěch na nepřítele neobyčejně zapůsobil.
Pruský král poté raději podepsal příměří, aby rakouskému vojsku posílenému o udatné a obávané uherské jezdce a pěšáky umožnil vyhnat nepřítele z rakouských zemí, Českého království, obsadit Bavorsko a několikrát porazit Francouze.
Největší ohrožení podunajské říše tím bylo zažehnáno a vláda Marie Terezie byla jednou provždy upevněna.
Panovnice projevovala Uhrům svou nejhlubší vděčnost až do smrti.
V červnu 1741 odcestovala Marie Terezie do Prešpurku, aby zjistila postoj Uher k pragmatické sankci a také, zda podpoří Rakousko.
Uherští se vyjádřili ve prospěch listiny, potvrdili svůj podpis a rozhodli se podpořit Rakousko i vojensky.
Panovnice před říšským sněmem Maďarům potvrdila předešlá privilegia, osvobodila šlechtu od daní a rovněž potvrdila, co již slíbil Karel VI., že pokud zemřou potomci Karla VI., Josefa I. a Leopolda I., tak si Uhry budou moci zvolit vlastního krále.
Pravděpodobnost, že by vymřeli tito následovníci byla malá, jelikož Marie Terezie v té době měla už budoucího dědice trůnu Josefa II.
Marie Terezie se poté stala královnou uherskou, korunována byla 25. června roku 1741.
Tím si v Uhrách získala mnoho příznivců.
Na podzim 1742 získala první část slíbené uherské vojenské podpory a její armáda se zvětšila na přibližně 30 000 mužů ve zbrani.
Dobový tisk vydaný u příležitosti korunovace Marie Terezie a sestávající ze tří částí - popisů slavnostního vjezdu Marie Terezie do pražských měst, holdování českými stavy a na závěr samotné korunovace českou královnou.
Dne 12. května 1743 byla Marie Terezie korunována českou královnou.
Byla to arcivévodkyně rakouská, královna uherská, královna česká a markraběnka moravská atd.
Její korunovací se symbolicky završila první fáze válek o rakouské dědictví, hořících ve střední Evropě od smrti Karla VI. (v říjnu 1740).
Na sklonku roku 1742 dostali velitelé franouzských vojsk okupujících Prahu rozkaz se z české metropole stáhnout do Bavorska, kam se přesunuly hlavní boje.
Po jejich odchodu zůstala v Praze jen malá posádka z větší části nemocných vojáků pod velením podplukovníka Françoise de Cheverta.
Ta kapitulovala 25. prosince, následující den habsburské jednotky převzaly Vyšehrad a 2.
Po dlouhých 13 měsících skončila okupace města a nic již nestálo v cestě ani pražské korunovaci Marie Terezie.
Panovnice, která chtěla korunovační akt provést co nejdříve, již 29. dubna 1743 vjela do Prahy, kde ji uvítal nejvyšší český kancléř Filip Josef hrabě Kinský a zástupci pražských měst.
O dva týdny později, dne 11. V neděli 12. května, v předvečer královniných šestadvacátých narozenin, proběhla ve Svatovítském chrámu slavnostní korunovace.
Korunovační obřad byl téměř věrnou kopií korunovace královnina otce Karla VI. roku 1723.
Pražská korunovace se stala manifestací triumfu nad protivníky pragmatické sankce.
Marie Terezie dala celému světu najevo, že se nehodlá vzdát práv své dynastie na český trůn a že ruší všechny nároky Karla Albrechta a jeho rodu na Čechy.
Pro české stavy, které ještě nedávno holdovaly bavorskému kurfiřtovi, se nesla v duchu nejistoty z vyšetřování jejich činů.
Hlavní viníci byli zbaveni úřadů či majetků, někteří byli vypovězeni ze země, jiní pouze na své statky, a padlo i několik trestů smrti.
Všechny hrdelní rozsudky však byly zmírněny a po smrti Karla Albrechta v lednu 1745 byl většině potrestaných povolen návrat do země i do úřadů, navráceny statky a dána nová příležitost vybudovat si kariéru u vídeňského dvora.
RAMHOFFSKY, Johann Heinrich, Drey Beschreibungen, Erstens: Des Königlichen Einzugs, Welchen Ihro Königliche Majestät die Allerdurchlauchtigste und Großmächtigste Fürstin und Frau, Frau Maria Theresia zu Hungarn und Böheim Königin, etc. etc. Erz- Herzogin zu Oesterreich, Marggräfin in Mähren, Herzogin zu Lutzenburg, Obriste Herzogin in Schlesien, Marg-Gräfin zu Laußnitz, Vermählte Herzogin zu Lothringen und Baar, Groß- Herzogin von Toscana, etc. etc. In Dero Königliche drey Prager-Städte gehalten; Andertens: Der Erb-Huldigung, Welche Ihro Königlichen Majestät, als Königin zu Böheim die gesammte treu-gehorsamste Stände des Königreichs Böheim, Praelaten, Herren, Rittern und Burger- Stand allerunterthänigst abgeleget; Drittens: Allerhöchst ernannt Ihro Königlichen Majestät Königlich-Böhmischen Crönun / Prag : Carl Franz Rosenmüller, [1743], [4], 21 s. ; 2 čb. obr. : 2 čb. obr.
Přímá část tohoto díla shrnuje zásadní momenty: Marie Terezie zvali do prosby, aby Uhry podpořily Rakousko, a ona slíbila, že Uhry obětování nepotřebují; tato scéna byla zaznamenána a stala se zlomovým momentem pro pragmatickou sankci.
První část díla vrcholí množstvím výjevů, které ukazují, jak se Marii Terezii podařilo získat uherskou podporu a jak si v Uhrách získala důvěru.
První řada koprodukční televizní minisérie Marie Terezie vrcholila scénou, při níž mladičká rakouská arcivévodkyně promlouvá k uherskému sněmu a s malým nemluvnětem na rukách prosí se slzami v očích uherské velmože o podporu.
Přitom jim vysvětluje, k jaké situaci v habsburské monarchii došlo: Bavoři a Sasové zpochybnili po smrti jejího otce Pragmatickou sankci, jež měla Marii Terezii zajistit nástupnictví na trůnu, a pruský král Fridrich II. napadl vojensky Slezsko, jež bylo součástí monarchie.
Ve vzniklé válce o rakouské dědictví zůstane mladá panovnice sama, pokud ji nepodpoří právě „hrdý a odvážný uherský lid“.
Breč, ať je dojmeš.
K tomuto proslovu skutečně došlo a Marie Terezie k němu s sebou skutečně vzala i svého novorozeného syna coby dědice koruny, aby na uherskou šlechtu co nejvíce zapůsobila.
Dokonce ho prý schválně štípala, aby plakal, a dojal tak magnáty.
Tato ženská lest skutečně zapůsobila, a Uhři se rozhodli nejenom pragmatickou sankci respektovat, ale také podpořit novou panovnici v nastalé válce 60 tisíci vojáky.
Pragmatická sankce byl dokument, který nechal císař Karel VI. vypracovat již v roce 1713.
Tato listina potvrzovala nástupnictví a dědická práva jeho dětem včetně dcery a v následujících letech ji schválily sněmy všech zemí habsburské monarchie i evropské velmoci.
Její zpochybnění a vojenské napadení Slezska tak bylo otevřenou zradou, jež mohla vést až k úplnému rozpadu monarchie.
Těžká koruna, oddaný vyslanec, bujný kůň.
Po zasedání sněmu následovala slavnostní korunovace nové uherské královny, při níž musela Marie Terezie osvědčit i nemalou fyzickou zdatnost.
Svatoštěpánská koruna byla zhotovena na mužskou, nikoli ženskou hlavu, takže byla pro ni velká a těžká.
Velikost se podařilo ještě před obřadem vyřešit zesílenou vystýlkou nitra koruny, aby ji nová panovnice vůbec udržela na hlavě, s hmotností se ale nedalo udělat nic.
Marie Terezii tak silně tlačila na hlavě, takže ji nakonec při slavnostní korunovační hostině sundala a položila před svůj talíř na stůl.
Slavnostní dojem ze samotné korunovace to zřejmě nijak nepoškodilo, o čemž svědčila slova anglického vyslance ve Vídni Thomase Robinsona, jenž se obřadu v Dómu svatého Martina osobně zúčastnil: „Korunovace byla skvělá, královna ztělesněný půvab, starobylá koruna získala na její hlavě novou krásu a staré roucho svatého Štěpána na ní vyhlíželo stejně dobře jako její vlastní bohaté šaty z diamantů, perel a různých drahokamů.“
Opět je ale třeba dodat, že Robinson mladou a krásnou arcivévodkyni zbožňoval, takže jeho svědectví možná nebylo úplně objektivní.
Po korunovaci čekala novou uherskou královnu ještě řada dalších rituálů, z nichž zvlášť obtížný byl ten, kdy musela nasednout na slavnostně ozdobeného vraníka a sedíc bokem v ženském sedle, vyjet s mečem v ruce na korunovační vršek, kde tímto mečem mávla do všech světových stran na znamení, že bude Uhry bránit proti všem nepřátelům země, ať přijdou odkudkoli.
„Tato scéna, která byla znázorněna na mnohých vyobrazeních, se odehrála před městskými hradbami v místech, kde dnes stojí pomník slovenského buditele Štúra,“ napsal v knize Ženy z rodu Habsburků spisovatel Jan Bauer.
Války o rakouské dědictví (nejenom s Pruskem, ale i s dalšími velmocemi) pak trvaly až do roku 1748 a skončily v podstatě patem.
Marie Terezie v nich sice Slezsko nakonec ztratila, šlo ale o jediné větší území, o které přišla, a naopak uhájila Rakouské Nizozemí a Milán.
Marie Terezie se narodila 13. května 1717 španělskému císaři Karlu VI. Habsburskému a Alžbětě Kristýně Brunšvické.
O tom, že se stane panovnicí rozhodlo, že jejím rodičům se nepodařilo zplodit syna, který by mohl nastoupit na trůn.
Jediný a nejstarší, Leopold Jan, totiž zemřel krátce po narození.
Marie Terezie se ráda vzdělávala a také se věnovala hudbě, tanci, ale i malování.
O její výchovu se starali z počátku jezuité, díky nimž získala dobré vzdělání a mluvila několika jazyky.
Se svým budoucím manželem Františkem Štěpánem Lotrinským se poznala již v 6 letech na vídeňském dvoře.
Vzali se 12. února 1736 ve vídeňském kostele.
Tato svatba znamenala vznik Habsbursko-lotrinské dynastie.
Marie Terezie nastoupila na trůn v roce 1740 ve svých 23 letech.
S jejím nástupem na trůn nesouhlasili pruský král Fridrich II., Který si dělal nároky na Slezsko, také nesouhlasilo Bavorsko, Sasko, Španělsko a Francie.
Pouze Anglie, Nizozemsko, papež, Benátky a Sardinie přijali císařovo rozhodnutí o dědictví trůnu a Marii Terezii uznali.
Korunovace Marie Terezie za Uherskou královnu se uskutečnila v Bratislavě 25. června 1741.
V letech 1740 až 1763 se odehrávaly tzv. „války o rakouské dědictví“.
Jednalo se o tři válečné konflikty o nástupnictví na habsburském trůnu mezi Marií Terezií a jejím sousedy Pruskem, Bavorskem a Francií.
V listopadu 1741 dobyli Francouzi, Sasové a Bavoři Prahu.
Po několika bojích se díky pomoci Anglie podařilo roku 1742 ve Vratislavi podepsat předběžný mír mezi Rakouskem a Pruskem.
Ještě téhož roku byla v Berlíně podepsaná konečná mírová dohoda.
Fridrich II. tím získal Horní i Dolní Slezsko a kladské hrabství.
Rakousku ze Slezska zůstalo pouze Těšínsko, Opavsko a Krnovsko.
Marie Terezie přijala českou korunu z rukou olomouckého biskupa Jakuba Arnošta.
Jako první žena v historii se stala českou královnou 12. května 1743 v průběhu slavnostního obřadu v chrámu sv. Víta v Praze a to přesně jeden den před jejími 26. narozeninami.
Panovnici vzdala hold většina šlechty, která dříve podporovala bavorského kurfiřta Karla Albrechta.
Panování Marie Terezie se považuje za neobyčně těžké.
Válka mezi Marií Terezií a pruským králem Fridrichem II. trvala sedm let a skončila se neúspěchem habsburské monarchie.
Za vlády Marie Terezie došlo k rozkvětu nejenom českých zemí, ale celého habsburského soustátí.
Její korunovace za uherskou královnu proběhla přesně před 275. roky, 25. června 1741.
Při příležitosti 275. výročí se Národní Pokladnice rozhodla emitovat medaili raženou do 1 kilogramu ryzího stříbra.
