Na přelomu 19. a 20. století, kdy se náboženství přikládal stále menší význam, se obliba poutí zvyšovala, byť to může znít paradoxně. V sekularizujícím se světě znamenala příslušnost ke katolické církvi, často doprovázená členstvím v mariánském spolku, důležité zakotvení ve společnosti. Věřící člověk se pravidelně potkával s lidmi stejného smýšlení, kteří četli stejný tisk, navštěvovali stejná poutní místa atd. Zároveň i církev samotná podporovala hromadné poutě, protože je mohla využít jako zprávu pro svět, kterému ukazovala svou sílu.
V této atmosféře se roku 1900 poprvé objevila myšlenka korunovat jednu z nejuctívanějších moravských mariánských soch na Hostýně. Korunovace sochy nebo obrazu, jako vyjádření nejvyšší úcty, proběhla v našich luzích a hájích před rokem 1912 pouze třikrát, takže se jednalo o ojedinělou a slavnostní událost. Nejstarší pověst, zaznamenaná Bohuslavem Balbínem v 17. století, se váže k roku 1241.
Na oblý vrchol Hostýna, který je příhodně vytvarovaný pozůstatky pravěkého osídlení, utekli lidé z okolí, protože Moravu v té době drancovaly mongolské hordy (v některých verzích šlo údajně o husitské vojsko v 15. století). Trpěli nedostatkem vody a tatarští válečníci se již blížili k místu jejich úkrytu, takže začali prosit Matku Boží o pomoc. Ona jejich volání vyslyšela a na vrcholu hory vytryskl pramen. Následně přivolala bouři, která útočníky zahnala. Podle této legendy vzniklo vyobrazení madony stojící na půlměsíci s Ježíškem v náručí, vrhající blesky na tatarské hordy.
Tento obraz, který byl původně umístěn v kapli na Hostýně, byl převezen do kostela v nedaleké Bystřici, kde se nachází dodnes. Na samotném Hostýně ji nahradila dřevěná socha. Další zázraky konala hostýnská Panna Marie i v době, kdy se poutě oficiálně nesměly konat. Marie Terezie (vládla 1740-1780) totiž vícedenní poutě zakázala, protože při nich přišlo mnoho děvčat o panenství.
Ve třicátých letech 19. století vypukla na Moravě epidemie cholery a na Hostýn přišlo procesí poutníků z vesnice, kde již všichni ostatní onemocněli. Prosebníci vykonali na poutním místě pobožnost a vydali se zpět domů. Oslavy byly naplánovány den po dni na více než týden a měly přesně daný program.
V předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie, tedy večer 14. srpna 1912 slavnostně přijeli na bystřické nádraží první slavní hosté - kardinálové, biskupové, dvorní rada Sedláček a další. Účast církevních i světských hodnostářů dodávala oslavám prestiž a slavnostní ráz. Kromě významných hostí dorazily zástupy věřících z celé Moravy. Procesí i jednotlivci spěchali poklonit se Panně Marii po celý týden. Dle záznamů přijelo jen během předvečera korunovace na 40 000 věřících.
Velkou novinku poutního týdne představovaly světelné průvody. Po setmění se přítomní věřící shromáždili do průvodu a se zapálenými svícemi v rukou, za zpěvu mariánských písní obcházeli celý vrchol kopce. Poutníci přespávající na místě měli možnost složit hlavu v poutní ubytovně a připravených stanech, nicméně větší část z nich stejně musela nocovat pod širým nebem. Ve tři hodiny ráno se konaly první mše, o dvě hodiny později prošla celý vrchol kopce jedna z přítomných kapel a zahrála budíček.
Vše bylo připraveno, aby v osm mohl vyrazit průvod s korunkami a při slavnostní mši konečně korunovat sošku Panny Marie s Jezulátkem. Všude na Hostýně duchovní celebrovali mše, dle záznamů jich za jediný den proběhlo bezmála 1 000. Tou dobou již bylo na Hostýně přítomno přibližně 100 000 lidí. Každý den týdne byl určen pro jednu skupinu věřících. Proběhla pouť dětí a matek, pouť kněží nebo studentů a akademiků. Kromě dne korunovace se nejvíce lidí zúčastnilo poutě mužů čtvrtého dne oslav. Dorazila totiž početná procesí z okolí Veselí nad Moravou a Uherského Ostrohu.
Každá skupina čítala více než 1 000 účastníků, často oblečených v národních krojích oblasti Moravského Slovácka.
