Plzeňská ulice Za velkého moru v roce 1520 založili konšelé nový hřbitov na bývalé louce Anny Příbramské. O pět let později byl u něho postaven jednolodní kostel zasvěcený Zvěstování Panny Marie. Vzhledem k jeho poloze za městskou branou je nazýván „Zábranský“. V roce 1566 byla ke kostelu přistavěna dřevěná zvonice. V letech 1738-1744 byl pozdně gotický chrám barokně přestavěn. Dřevěnou zvonici pro sešlost odstranili v roce 1813. Po příchodu piaristů do Berouna v roce 1773 zde konali bohoslužby, a to až do roku 1870, kdy z města odešli. V letech 1798-1812 vystřídala piaristy armáda, která v kostele měla sklad mouky. V letech 1875-1876 byl kostel opravován a byla přistavěna věž. Poslední renovace kostela byla provedena v roce 1994. Z vnitřního zařízení kostela si zasluhuje pozornost hlavní oltář od pražského řezbáře Františka Ferdinanda Ublackera a obrazy sv. Martina a sv. Vojtěcha pražského malíře Františka Barbieriho. Hřbitov byl uzavřen v roce 1904 a v roce 1963 byl přeměněn na park. Stavebně pozoruhodná je hřbitovní brána ze druhé třetiny 18. století. Na hřbitově je kostnice, někdy označovaná jako Morová kaple. Kaple je obdélná barokní stavba z 18. století s odstupňovaným štítem. V přední části kaple a na vnější zdi kostela jsou náhrobní desky ze 16.
Amen. MODLITBA ZA ZEMŘELÉ RODIČE
Bože, ty nás učíš ctít a milovat otce a matku; odplať našim zemřelým rodičům všechno dobré, odpusť, čím se provinili, a dej, ať spolu s nimi najdeme u tebe věčný domov. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
MODLITBA ZA ZEMŘELÉ PŘÍBUZNÉ, PŘÁTELE A DOBRODINCE
Bože, ty chceš, aby všichni byli spaseni; otevři náruč svého milosrdenství našim zemřelým příbuzným, přátelům a dobrodincům a dej jim na přímluvu Panny Marie a všech svatých účast na věčné blaženosti. Skrze Krista, našeho Pána. Mezi druhy přímluvné modlitby patří také modlitba za zemřelé. Při každé mši se minimálně dvakrát na ně vzpomíná, při přímluvách a v eucharistické modlitbě, pak také v denní modlitbě církve a my jako karmelitáni na zemřelé vzpomínáme po modlitbě uprostřed dne. Také celý první listopadový týden je zacílen na pomoc zemřelým. Od počátku křesťané viděli důležitost této modlitby.
Během pronásledování v prvních staletí někteří křesťané ze slabosti zapřeli svou víru v Krista, ale později se chtěli vrátit, a tak prosili o smíření s Církví. Nacházejí opěrný bod v horském kázání (Mt 5,25n): „ Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi a byl bys uvržen do vězení. A už zde začínají modlitby za zemřelé jako projev naší lásky. Z výše uvedeného je vidět, že hlavním důvodem k posmrtné očistě je jakási morální nedokonalost (zapření), ale Tertulián vidí ještě jiný důvod k této očistě a to je, aby mohl člověk plně dokončit svůj lidský rozvoj. Tím největším utrpením asi nebude pouze toto poznání, ale především uznání této věci uprostřed všeobjímajícího láskyplného, ohnivého a všepronikajícího Ježíšova pohledu. Příkladem může být člověk, který se na konci života po zlém životě obrátí ke Kristu. Jeho hříchy jsou mu odpuštěny, ale takový člověk toho moc dobrého neudělal a nenaplnil poslání, které mu Bůh dal.
Kdyby se například sv. Cyril s Metodějem nakonec rozhodli, že na Moravu nepůjdou, a pak by je to na konci života mrzelo, a třeba se i z toho vyzpovídali, jistě by byli spaseni, ale nevykonali by to veliké, co vykonali. Tento očistný proces je, podle Klementa Alexandrijského, také závislý na vzájemné péči všech údů v těle Církve. Ten, kdo je očištěn, se věnuje ostatním, kteří se očišťují. Tady se znovu dostáváme k tajemství sounáležitosti. K tomu píše současný papež Benedikt XVI. ve své encyklice Spe salvi čl. 48: „Duším zesnulých může být poskytnuto „občerstvení a posilnění“ prostřednictvím Eucharistie, modlitby a almužny. Fakt, že láska může dosáhnout až na onen svět, že je možné vzájemné obdarování a přijetí, kterými zůstáváme spojeni jedni s druhými citovým poutem i přes hranici smrti, bylo základním přesvědčením křesťanství během všech staletí a představuje dodnes útěšnou zkušenost. (…) měli bychom si uvědomit, že člověk není monáda uzavřená sama do sebe. Naše existence jsou v hlubokém společenství mezi sebou a prostřednictvím mnohotvárných interakcí jsou jedna s druhou spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. Do mého života neustále vstupuje život těch druhých: ve zlém i v dobrém. Má přímluva za druhého tak není věcí jemu cizí, nějakou vnější věcí ani po smrti. V této propojenosti bytí může moje poděkování jemu, moje modlitba za něho, znamenat malou část jeho očištění.“ (čl. 48)
Jak můžeme našim zemřelým pomoci?
Modleme se za zemřelé
Vzpomeňme na své zemřelé každý den v modlitbě, poděkujme Bohu za setkání s nimi a svěřme je Božímu milosrdenství. Při modlitbě můžeme např. rozsvítit svíčku, která nám připomíná samotného Krista, který je naším světlem. Nechme za zemřelé sloužit mši svatou. Dnes je běžným jevem, že se nejčastěji kolem data úmrtí nechává za zesnulého nebo celou rodinu sloužit mše svatá. Je ale dobré se této mše svaté také zúčastnit a nejen za ni panu faráři zaplatit. Je to příležitost, aby se při zádušní mši svaté za zemřelého přimlouvala rodina společně.
O důležitosti eucharistické oběti byla přesvědčena již ve 4. století sv. Monika, když adresovala tato slova svému synovi Augustinovi a jeho bratrovi: „Pochovejte toto tělo kdekoli a nedělejte si s tím starost. Jen o to vás prosím, tam, kde budete, pamatujte na mě u oltáře Páně.“
Získávejme pro zemřelé odpustky
Začátek listopadu je tradičně spojený s možností získat pro své zemřelé odpustky, dokonce i plnomocné. „Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena; je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek za pomoci církve, které jako služebnici vykoupení přísluší rozdělovat a používat poklad zadostiučinění Krista a svatých,“ uvádí Katechismus katolické církve. (KKC 1471) „Protože zemřelí věřící, kteří se očišťují, jsou také členy téhož společenství svatých, můžeme jim pomáhat, mimo jiné tím, že pro ně získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů, které si zasloužili za své hříchy,“ stojí dále v katechismu. (KKC 1479)
Plnomocné odpustky přivlastnitelné pouze duším v očistci můžeme získat 1. listopadu odpoledne a 2. listopadu po celý den při návštěvě kteréhokoli kostela. Kromě tří obvyklých podmínek (svátosti smíření, sv. přijímání a modlitbě na úmysl svatého Otce) je podmínkou pomodlit se při návštěvě kostela modlitbu Otčenáš a vyznání víry. Od 1. do 8. listopadu je možno získat po splnění tří obvyklých podmínek denně plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci, navštívíme-li hřbitov a pomodlíme se tam třeba jen v duchu za zemřelé; v ostatních dnech lze takto získat odpustky částečné.
Odpouštějme našim zemřelým
Odpouštějme a prosme za milost, abychom dokázali odpouštět. Čiňme za zemřelé zástupné pokání. Pokud zjistíme nějaké závažnější věci ze života našich zemřelých, můžeme za ně zástupně, jako prorok Daniel (Da 9), činit pokání. Můžeme se např. vydat na pouť na nějaké poutní místo, pravidelně se po nějakou dobu modlit litanie, novénu aj… a prosit o odpuštění a požehnání do naší rodiny.
Dávejme almužnu za zemřelé
Církev také doporučuje almužny za zemřelé. Již ve 4. století sv. Jan Zlatoústý uváděl: „Pojďme jim na pomoc a vzpomínejme na ně. Proč bychom měli pochybovat o tom, že naše obětní dary za mrtvé jim přinášejí nějakou útěchu?“
Kde má modlitba za zemřelé své kořeny?
Během pronásledování v prvních staletí někteří křesťané ze slabosti zapřeli svou víru v Krista, ale později se chtěli vrátit, a tak prosili o smíření s církví. Těmto lidem bylo uloženo dlouhé pokání a často se stalo, že mnozí, než ho vykonali, zemřeli. V této situaci začali pastýři hledat různá řešení, která by potvrdila, že kajícníci mohou své pokání dokončit i po fyzické smrti, protože za života chtěli mít účast na životě Kristově. Opírali se tak o horské kázání: „Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.“ (Mt 5,25n)
Na základě tohoto místa v Písmu začali otcové uvažovat o tom, že možnost pokání neexistuje pouze na tomto světě, ale i po smrti, protože řecké slovo označující žalář (filaké) označovalo také říši zemřelých.„Církev již od prvních dob uctívala památku zemřelých, přimlouvala se za ně a přinášela zvláště eucharistickou oběť, aby, očištění, mohli dosáhnout blaženého patření na Boha,“ uvádí katechismus (KKC 1032) a cituje sv. Jana Zlatoústého: „Neváhejme a pojďme na pomoc těm, kteří jsou mrtvi, a obětujme za ně své modlitby.“
Píše se o modlitbě za zemřelé v Bibli? Ve Starém zákoně je známý příběh Judy Makabejského, který u padlých spolubojovníků našel sošky bůžků, které Zákon židům zakazuje. V tom viděli příčinu, proč bojovníci padli. „Ale potom prosili a modlili se, aby jim byl ten přestupek plně odpuštěn... Nato uspořádal ve vojsku sbírku a poslal do Jeruzaléma dva tisíce drachem, aby byly přineseny oběti za padlé. Bylo to krásné a šlechetné jednání, vždyť Juda přitom myslil na vzkříšení. Kdyby nebyl přesvědčen, že padlí vstanou, bylo by zbytečné a marné modlit se za mrtvé. On však byl přesvědčen, že těm, kdo zemřeli ve zbožnosti, je připravena nejkrásnější odměna. To je vznešená a zbožná myšlenka - proto dal přinést smírčí oběti za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy.“ (2 Mak 12,42-46).
(Zdroj: Pastorace.cz, Katechismus, Liturgický kalendář)
Věříme-li, že modlitba pomáhá živým lidem, proč bychom se neměli modlit i za mrtvé? Život je jeden, neboť jak říká evangelista: „Bůh není Bohem mrtvých, ale živých“ (srov. Lk 20,38). Smrt není konec, ale jen stupeň v lidském osudu. A tento osud nekončí ve chvíli smrti. Láska, kterou vyjadřuje naše modlitba, nemůže být tedy marná. Církev již od prvních dob uctívala památku zemřelých, přimlouvala se za ně a přinášela zvláště eucharistickou oběť (mši svatou), aby očištění mohli dosáhnout blaženého spojení s Bohem. Církev také doporučuje almužny, odpustky a kající skutky za zemřelé: "Pojďme jim na pomoc a vzpomínejme na ně. Proč bychom měli pochybovat o tom, že naše obětní dary za mrtvé jim přinášejí nějakou útěchu? Neváhejme a pojďme na pomoc těm, kteří jsou mrtvi, a obětujme za ně své modlitby." (sv. Jan Zlatoústý).
Památka všech věrných zemřelých či lidově „dušičky“ je dnem, kdy se církev zvláště modlí za zemřelé. Tento zvláštní den modlitby den zavedl roku 998 clunyjský opat Odilo († 1048). Ve 13. století se tento zvyk rozšířil v západní církvi a papež Benedikt XV. „Jsme přesvědčeni, že když prosíme za všechny, kteří zesnuli před námi, tak jim to velmi prospívá…“
