Při slavení některých liturgických obřadů jsou věřící přijímáni u kostelních dveří. Vchod kostela, který má být zasvěcen, má být uzavřen. V určitém čase se věřící shromáždí v nedalekém kostele nebo na jiném vhodném místě, odkud půjdou průvodem k novému kostelu. Před vchodem do kostela se všichni zastaví. Zástupci stavebníků odevzdají biskupovi dokončenou stavbu. Potom biskup vyzve kněze, kterému je svěřena pastorační péče o kostel, aby otevřel dveře kostela. Po otevření dveří vyzve biskup věřící těmito nebo podobnými slovy: Vstupte do Pánovy brány s díkem, do jeho nádvoří s chvalozpěvem. Do kostela je nesen nejprve kříž, hned za ním vejde biskup a potom všichni ostatní. V obou případech jde biskup jako první, pokud se jedná o arcibiskupa, jde před ním akolyta s arcibiskupským křížem s vyobrazením Ukřižovaného na přední části; za biskupem následují kanovníci, kněží a klerici vždy po dvou. U vchodu do kostela nejváženější z kněží podá biskupovi kropáč, pokud se výkrop nemá konat později na místo úkonu kajícnosti. Biskup s nepokrytou hlavou pokropí sebe a okolo stojící; pak vrátí kropáč.
Aby se mohla konat vstupní shromáždění, collecta [tj. Administrátor excurendo (dojíždějící duchovní správce, latinsky doslovně „vyjíždějící administrátor, správce“) je označení pro kněze pověřeného správou i jiné než své domovské farnosti (jedné nebo často i více). Oratoř je v kostele oddělené, vyvýšené místo určené k modlitbě. Většinou má i samostatný vchod. V konickém kostele je oratoř propojena spojovací chodbou se zámkem. Byla vybudována při přestavbě kostela premonstráty. Presbytář - jak název napovídá - je prostor vyhrazený knězkým. V presbytáři je hlavní oltář kostela. Hranice mezi presbytářem a lodí kostela (prostorem vyhrazeným pro věřící) bývá často vyznačena tzv. triumfálním obloukem. Tak tomu je i v konickém kostele. Pokud se v případě kostela používá pojem orientovaná stavba, znamená to, že kostel směřuje presbytářem (kněžišti) - a tím i hlavním oltářem - k východu. Orientovanost kostelů není striktní záležitost. Existují i neorientované stavby. Většinou byly důvodem terénní poměry, tvar parcely apod.
Křižmo je směs olivového oleje a balzámové pryskyřice. Při ranní mši svaté na Zelený čtvrtek jej žehná biskup. Používá se při křtu, při biřmování, při kněžském a biskupském svěcení a také při svěcení oltářů a zvonů. Olej je symbolem radosti, síly a zdraví.
Jak je rozčleněn vnitřní prostor kostela? Celá stavba kostela je velmi prokomponovaná a každý její prvek souvisí s celkem a zejména s jádrem křesťanské víry. Kostel je totiž jedním z obrazů církve jako živého organismu, který je součástí světa, o němž křesťané věří, že je stvořen Bohem. Podle biblické knihy Genesis byl svět svěřen člověku do péče. Proto se také vše, co se v kostele nachází a koná, vztahuje k naplňování tohoto úkolu. Kněžiště je přední místo v kostele, které bylo stavěno úmyslně tak, aby bylo co nejvíce zalito světlem, protože zde se zpřítomňují nejdůležitější události, ke kterým dochází mezi Bohem a člověkem. Celé dění v kostele je soustředěno kolem osoby Ježíše Krista, na jehož osobě se „zviditelnily“ úmysly Boží s lidmi.
Kostel, do kterého nahlížíme, má přibližně půdorys znázorněný na obrázku vlevo. Vpravo je náhled do presbytáře jiného kostela. Nejdůležitější části kostela jsou označeny barevně. S duchovní symbolikou všech těchto míst se seznámíme kromě sakristie, která je jakousi provozní místností kostela. OLTÁŘ: Oltář je stolem umístěným ve středu kněžiště. Název „oltář“ se používá též pro stoly umístněné u stěn chrámu zdobené oltářními obrazy a sochami. V minulosti plnil úlohu hlavního oltáře ten, který stál zpravidla u východní stěny chrámu, v čele kněžiště. Dnes je hlavním oltářem stůl ve středu kněžiště, kolem kterého se mohou shromáždit věřící, jak tomu bylo i v počátcích církve. Někdy se pro něj užívá i názvu „obětní stůl“.
V židovství byl oltář určen k zápalným obětem. Podobnou úlohu má oltář i v křesťanství. Křesťané však neobětují zvířata, ale připomínají si jedinou oběť, kterou přinesl Ježíš: jeho smrt a vzkříšení. Proto je buď přímo na oltáři, nebo v jeho blízkosti umístěn KŘÍŽ. Ježíš svou smrtí zvítězil nad zlem, a prokázal tak, že dobro je silnější než zlo. Jeho oběť přinesla osvobození od zla a zejména odpuštění hříchů, které otevírá cestu k obnově života ve svobodě a lásce a v přátelství s Bohem a druhými lidmi.
Křesťané se scházejí kolem oltáře k hostině, v níž se jim daruje sám Ježíš pod způsoby chleba a vína. Jejich přijímáním se spojují s Ježíšem a vzájemně mezi sebou. Tento pokrm jim je posilou k životu ve svobodě a lásce, kterou si mají zachovat i v případě, že jsou pronásledováni nebo prožívají nějakou bolest. Vnitřní svobodu a postoje totiž nemůže člověku nikdo vzít.
AMBON: Ambon je místo, odkud se čte text Bible - shromážděná církev tak naslouchá Božímu slovu, jež osvětluje význam Ježíšovy oběti pro lidstvo a vyzývá člověka k odpovědi. Proto se po čtení z Písma svatého vykládá význam událostí, které předcházely nebo byly důsledkem těch, jež se symbolicky zpřítomňují na oltáři. Ambon byl původně vyvýšeným místem ve starokřesťanských chrámech. Postupně se objevovaly různé typy kazatelen, které se v Evropě prosadily na konci středověku a nahradily tak ambony. Ve druhé polovině 20. století se církev vrátila k původní praxi - četbě Písma svatého od ambonu. Ten nebývá bohatě zdoben, jak tomu bylo u kazatelny, aby se umocnil účinek slyšeného Božího slova.
PAŠKÁL: Velikonoční svíce (PAŠKÁL) je symbolem Ježíšova vzkříšení - vítězství nad smrtí. O velikonoční slavnosti se paškál rozsvěcuje od ohně, pak je vnášen do setmělého kostela. Vzkříšený Kristus dává porozumět Božímu slovu. Paškál pak bývá rozsvěcen v době velikonoční - tehdy stojí vedle ambonu nebo vedle oltáře. V jiném období se paškál rozsvěcuje jen při křtu a při pohřbu a stává vedle křtitelnice.
SVATOSTÁNEK: Bývá od doby barokní umístěn ve většině kostelů na hlavním oltáři v čele kněžiště. Uchovává se v něm chléb proměněný na oltáři, aby zde byl k dispozici pro nemocné křesťany. Druhým důvodem je možnost zastavit se v kostele k tiché adoraci (tj. vzdávání úcty) Ježíši Kristu.
VĚČNÉ SVĚTLO: Znamením přítomnosti proměněných hostií ve svatostánku je tzv. VĚČNÉ SVĚTLO, které má zpravidla červenou barvu (symbol lásky Boží, který je stále přítomen mezi lidmi). Toto světlo bývá umístěno poblíž svatostánku nebo přímo na něm.
SEDES: České „sedadlo“ pro kněze je určeno tomu, který předsedá bohoslužbě. V biskupském kostele - katedrále - sedí biskup na tzv. katedře. Katedra biskupa bývá zdobena jeho znakem, který se vztahuje k duchovnímu chápání jeho služby. Sezení během bohoslužby je chvílí ztišení se, zastavení se a tiché modlitby. Jde pouze o několik okamžiků. Jinak je bohoslužba společným děním, na kterém mají aktivní účast všichni přítomní. Probíhá téměř stále formou dialogu mezi knězem a věřícími, kteří se společně obracejí k Bohu.
Proč se největší prostor kostela nazývá loď? Při slavení v kostele se shromáždění věřící učí od Ježíše Krista. Naslouchají Božímu slovu ze Starého a Nového zákona, které je vždy zakončeno četbou z evangelia - dobré zprávy, kterou hlásal Ježíš. Jelikož Ježíš učíval také z rybářské lodi svých učedníků, máme zde první podobnost. Druhá podobnost je mezi lodí kostela a Noemovou archou. Noe ji vystavěl, protože Bohu věřil a poslechl jeho zdánlivě nesmyslnou radu postavit velkou loď a nalodit se na ni. Tím si on a jeho rodina zachránili život. Křesťané proto věří, že je dobré poslouchat Boha, aby si člověk uchoval život. Toto naslouchání Bohu se mj. děje v lodi kostela. V minulosti byly proto do lodi kostela umísťovány kazatelny, odkud bylo Boží slovo předčítáno a vykládáno. Ježíšovi učedníci byli z části rybáři. Ježíš učil z jejich loďky, ukázal učedníkům svoji moc při utišení bouře na jezeře, při mimořádném rybolovu apod. K lodi patří kotva - symbol naděje. Touto nadějí je věčný život u Boha, který symbolizuje horní část nad stříškou kazatelny. Na následujícím snímku je patrné, že mezi lodí a presbytářem je brána, která mj. naznačuje, že ten, kdo naslouchá Božímu slovu a podle něj jedná, může též porozumět posvátnému dění v kněžišti a mít na něm účast.
Křesťan věří v posmrtný život u Boha. Veškeré vybavení kostela, zvláště kněžiště jej k přijetí této nabídky zve.
MÁ ZVLÁŠTNÍ VÝZNAM PŘEDSÍŇ KOSTELA? Předsíň kostela má podobný význam jako v kterékoliv jiné budově. Člověk si v ní má uvědomit, do jakého domu přichází, a připravit se na toto setkání. Zpravidla je pak oddělena od lodi kostela zamčenou mříží. Předsíň může sloužit jako místo ke ztišení se a k modlitbě. Židovská analogie „nádvoří pohanů“ v Jeruzalémě ukazuje, že otevřená předsíň není bezvýznamným prostorem, a že přístup návštěvníků může být vstřícný i bez plného zapojení, pokud jde o posvátné dění.
