8. prosince 1854 bl. Pius IX. vyhlásil bullou Ineffabilis Deus dogmatickou definici o Neposkvrněném početí Panny a Matky Boží, že totiž „Panna Maria v prvním okamžiku svého početí, díky zvláštní milosti a výsadě ze strany všemohoucího Boha, s ohledem na zásluhy Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, byla uchráněna od jakékoli poskvrny dědičné viny“.
V Písmu svatém se explicitně tato nauka nenalézá ani není z něj tak zřejmá jako třeba dogma, že existuje jediný Bůh ve třech osobách: Otec, Syn a Duch Svatý.
Lze se tu odvolávat na slova řečená hadovi v Gen 3, 15: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství …“ a dovozovat, že kdyby Panna Maria třebas jen jediný okamžik byla ve stavu dědičného hříchu jako ostatní potomci Adamovi, nebyla by ve stavu nepřátelství, ale pod mocí Božího odpůrce a její vítězství by nebylo úplné, kdyby na Marii utkvěl jen na okamžik dědičný hřích.
Liturgie vztahuje na Pannu Marii i další místa z Písma jako Přísl 8, 22, ale nejde tu o literární smysl; podobně lze za nevěstu ve Velepísni považovat Pannu Marii, neboť v ní se nejvíce dokonalo duchovní zasnoubení Krista s lidstvem.
Církevní Otcové Mariinu čistotu kladou jako paralelu k neporušené čistotě Evy před pádem (sv. Justin: Dialog s Tryfonem, kap. 100; sv. Irenej: Patero knih proti herezím, III, 22, 4).
Obě žily v panenské čistotě, ale zatímco Eva podlehla pokušení a zhřešila neposlušností, Maria se svou vírou a poslušností stala druhou matkou lidského rodu a porodila Spasitele.
Kdyby Maria byla někdy bez Boží milosti, byla by na tom hůře než Eva, která byla v ní stvořena.
Sv. Irenej (III, 21, 10) píše, že jako Adam vzešel ještě z neobdělané panenské země, tak druhý Adam vyšel z lůna neporušené panenské Matky.
Podobně Tertullian (De carne Christi, 17) zmiňuje, že Eva, když ještě byla neporušenou pannou, přijala slovo hada a porodila hřích a smrt, zatímco Maria plná víry přijala radostné poselství anděla a narodil se z ní Syn Boží.
Sv. Ambrož a Sv. Augustin chápují vykoupení jako očistění od dědičného hříchu a neuvažují o tom, že by Maria byla uchráněna od něj.
Sv. Lev (Sermo 5, 5) píše, že mezi lidskými syny se jedině Pán Ježíš narodil jako nevinný, neboť jako jediný byl počat bez tělesné žádostivosti.
Podobně i sv. Řehoř Naziánský píše, že Panna Maria od počátku své existence byla předem očištěna a posvěcena Duchem Svatým.
Rovněž Ondřej z Kréty mluví o této panenské Bohorodičce jako o neposkvrněném příbytku.
Jan z Euboie píše, že Mariina matka Anna počala a porodila „zcela neposkvrněnou dívku“.
Sofronios Jeruzalémský tvrdí, že kromě P. K dalšímu vývoji teologické nauky o Marii došlo v souvislosti se zavedením svátku početí svaté Anny, matky Mariiny, ke kterému zázračně došlo (podle apokryfního Jakubova evangelia) po létech její neplodnosti.
Předmětem svátku však nebylo neposkvrněné početí Mariino.
Na počátku dvanáctého století se v Anglii slaví svátek početí Marie a zanedlouho i v některých dalších zemích. To vedlo k úvahám o něm.
Sv. Mnichové Gadmer a Osbert se vyslovují, že nekonečné Kristově svatosti odpovídá, aby jeho matka nebyla nikdy poskvrněna hříchem, takže mocí milosti vykoupení byla již při svém vstupu do bytí dokonale čistá a svatá.
Proti tomu vznesli námitky sv. Albert a sv. Bonaventura.
Posvěcení ante animationem by znamenalo, že by k jejímu posvěcení došlo před oživením, takže Maria nebyla v žádné souvislosti s dědičným hříchem a nepotřebovala žádné vykoupení.
Také posvěcení v samém okamžiku oživení by vylučovalo její potřebu vykoupení.
Sv. Tomáš se posvěcením blahoslavené Panny Marie zabývá v III. dílu Teologické sumy, (otázka 27).
V článku 2 uvažuje možnosti před oživením nebo po něm, vylučuje možnost před oživením a tím dospívá k „po oživení“.
Sv. Tomáš tedy výslovně neučil neposkvrnění početí.
Někteří teologové se snaží ukázat, že sv. Tomáš není v rozporu s později vyhlášeným dogmatem, neboť předložka „po“ (post) nemusí mít význam pouze časové následnosti, ale může vyjadřovat logickou následnost.
Podle řádu přírody je první stvoření a spojení duše s tělem, tedy vznik osoby Mariiny, a druhé je posvěcení a uchránění se hříchu.
Pro běžné lidi platí, že v témže okamžiku vzniká lidská osoba, a propadá dědičnému hříchu.
Logicky nejdřív někdo musí být a pak teprve se s ním může něco dít.
Ve třináctém století anglický františkán William of Ware rozlišuje u dědičného hříchu jeho všeobecnou nutnost (debitum peccati) a jeho reálnou skutečnost (factum peccati).
P. Maria spadala tedy pod onu nutnost dědičného hříchu, nikoliv však pod jeho skutečnost, před kterou byla Bohem předem uchráněna.
Tím naznačil teologické řešení problémů, se kterými zápasili scholastikové vycházející především ze Sentencí Petra Lombardského.
Bl. Duns Scotus (zemřel r. 1308) je pak první, kdo jasně vyslovuje, že posvěcení Marie po jejím oživení se nemá rozumět ve smyslu časovém, ale jen logickém (posterioritas naturae).
Výslovně též uvádí, že Maria není vykoupena očistěním od reálně existujícího dědičného hříchu, ale uchráněním před tímto hříchem, kterému by jinak jistě propadla.
Tento způsob vykoupení, nazývaný předvykoupením (praeredemptio) svou dokonalostí převyšuje vykoupení ze skutečně existujícího hříchu.
Na východě pak Řehoř Palamas (zemřel kolem r. 1380) podotýká, že P. Maria se nestala „plnou milostí“ teprve při andělově zvěstování, ale že měla tuto plnost již předtím.
Basilejský koncil (i když posléze schismatický) v roce 1439 prohlásil, že mínění, že blahoslavená Panna byla počata bez poskvrny, je zbožná nauka, kterou mohou zastávat všichni věřící.
Sixtus IV. v konstituci Cum praeexcelsa z roku 1476 schvaluje díkučinění a chválení podivuhodného početí neposkvrněné Panny.
Tridentský koncil schválil v roce 1546 dekret o dědičném hříchu, v jehož závěru stanovil, že koncil nemá úmysl zahrnout do tohoto dekretu svatou a neposkvrněnou Pannu Marii Bohorodičku, ale že mají být i nadále dodržována rozhodnutí papeže Sixta IV., a obnovil tresty obsažené v jeho konstitucích.
Tridentský koncil nepřijal návrh španělského kardinála Pedra Pacheca, aby se zabýval otázkou neposkvrněného početí Panny Marie, takže dogma o neposkvrněném početí nebylo na něm vyhlášeno.
Koncil pouze prohlásil (Sess. 6, can. Alexandr VII. v roce 1661 v bulle Sollicitudo omnium ecdesiarum) potvrdil rozhodnutí předchozích papežů, zakázal spory v této záležitosti a konstatoval, že roste počet těch, kdo jsou přesvědčeni, že duše blažené Panny Maria byla uchráněna od prvotního hříchu ve svém stvoření a vstoupení do těla.
Roku 1708 Klement XI. Bl. Pius IX. vytvořil komise významných teologů s úkolem shromáždit všechny materiály svědčící ve prospěch nebo v neprospěch nauky.
2. února 1849 rozeslal všem biskupům okružní list Ubi primum, kterým jim sdělil, že hodlá prohlásit nauku o neposkvrněném Mariině početí za článek víry, a požádal je, aby ho informovali o zbožnosti týkající se neposkvrněného početí blahoslavené Panny Marie, která oživuje jejich kněze a lid, a jak horlivě žhne jejich žádost, aby tato nauka byla definována.
Z odpovědí 603 dotázaných biskupů bylo 546 bezvýhradně pro. V roce 1854 i teologové ukončili svou práci a dospěli k tomu, že nic nebrání vyhlášení dogmatu.
Ustáleným způsobem zobrazuje od 16. století Neposkvrněné početí či bez poskvrny, a tato víra byla postupně potvrzována a systematizována v západní církvi.
Ústřední formule dokumentu Ineffabilis Deus shrnuje, že „Učení, podle něhož byla blahoslavená Panna Maria od prvního okamžiku svého početí uchráněna od každé poskvrny prvotní viny díky mimořádné milosti a výsadě všemohoucího Boha, vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, je zjeveno Bohem, a proto v něj musí všichni věřící pevně a trvale věřit.“
První čtení mše představuje jeden z biblických textů, které papež v bule cituje: příběh o vyhnání našich prarodičů z ráje po prvotním hříchu. Vyprávění však obsahuje také zvěst plnou naděje.
Hospodin se obrací k hadovi-pokušiteli a říká: „Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti rozdrtí hlavu, zatímco ty budeš šlapat po jeho patě“ (Gn 3,15).
Tento úryvek se nazývá protoevangelium, protože je prvním zvěstováním naší spásy. Svatý Jan Pavel II. poznamenal, že text Genesis tradičně inspiroval vyobrazení Panny Marie Neposkvrněné, která drtí hada pod nohama, ale text ukazuje, že vítězství nad satanem spočívá na Synu a jeho plodu, Panně Marii.
Preface mše svaté z dnešní slavnosti se zamýšlí nad tajemstvím, které spojuje Marii s počátkem Církve: „Ty jsi uchránil blahoslavenou Pannu Marii od každé poskvrny prvotního hříchu, abys v ní, obohacené plností tvé milosti, připravil důstojnou matku svého Syna a ukázal počátek Církve, jeho krásné nevěsty, bez poskvrny a vrásky.“
Od Mariina Neposkvrněného početí začíná doba Církve, která je naší dobou. Všichni jsme povoláni napodobovat svatost naší Matky.
Ačkoli víme, že to není pravda, možná nás pronásleduje obava, že se v jistém smyslu staneme plně lidskými jen tehdy, když zakusíme ono napětí, které jako by v životě Panny Marie chybělo.
„V těžkých chvílích ať je Maria, Matka, kterou nám všem Ježíš daroval, vždy schopna podpořit naše kroky, ať vždy říká našemu srdci: „Vstaň, pohlédni vpřed, pohlédni k obzoru“, protože ona je Matkou naděje.“
Na závěr prosme svatou Marii, aby nám od Syna Ježíše vyprosila větší lásku a aby nás skrze její příklad dovedla k Ježíšovi; Maria je Matkou, která vede k Bohu a ke Spasiteli.
tags: #spor #o #neposkvrnene #poceti