Křest a Večeře Páně v Církvi evangelické: podstata, podoby a společenství

Co je křest, to zhruba všichni víme. Je to polití vodou (někdy taky polití něčeho šampaňským, ale těmto „křtům“ se věnovat nebudu). A jak praví typická konfirmační poučka, je to (spolu s večeří Páně) jedna ze dvou svátostí, které naše církev spolu s velkou většinou ostatních protestantských církví drží.

Křest ovšem není tak úplně křesťanský vynález. Jeho křesťanská podoba navazuje na Jana Křtitele, který v Jordánu křtil na znamení pokání a obrácení a který tímto křtem pokřtil i samotného Ježíše. Jan zase navazoval na symboliku vyjití Izraelců z Egypta, průchodu Rudým mořem a přes Jordán do zaslíbené země. Křesťanský křest tak v sobě nese širokou symboliku s mnoha prvky: s pokáním, vyznáním hříchů a jejich odpuštěním, omytím, koncem starého člověka a začátkem života nového, ohrožením vodou, v níž hyne to staré a povstává očištěné nové.

Co křest vyjadřuje

V křesťanském pojetí tato symbolika a tento rituál dostávají nové těžiště. Je to křest ve jméno trojjediného Boha v odpovědi na výzvu Velikonoc a Letnic: je to křest ve jméno Boha, který ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista přemohl moc hříchu a smrti jednou provždy a který svým Duchem probouzí víru a podněcuje ke zvěstování této dobré zprávy všem lidem. Křest je tedy vědomé postavení do nového kontextu, vědomé přeorientování života novým směrem. Pokřtěný člověk už nemá svůj střed egocentricky sám v sobě, ale nově, excentricky mimo sebe, v Bohu, v Ježíši Kristu. Pokřtěný člověk už nežije sám pro sebe, ale jeho život dostává nové aranžmá, které přeskládá životní priority a hodnoty. Ty pro pokřtěného vytvářejí jakýsi nový prostor, který se otvírá k dalšímu zkoumání a prožívání. Proto je křest křtem „ve jméno“ nebo „do jména“, je to postavení člověka do nového, nově definovaného, nově - totiž Bohem - vymezeného a formátovaného prostoru.

Toto nalepení značky ve křtu se děje jednou provždy, nesmazatelně. Tak jako Kristova oběť se udála jednou provždy a nesmazatelně, není třeba ani křest opakovat, byť by následující životní cesta člověka vypadala jakkoli. Křest je tedy na jedné straně jednorázová a neopakovatelná událost, na druhou stranu má celoživotní dosah. Je s ním spojen závazek křtěného do budoucna, ale nezávisle na tomto lidském závazku a především také Boží nárok na člověka, který platí a přetrvává: „Povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.“

Dvě podoby křtu

Křest je tedy dění mezi Bohem a lidmi, má tato dvě ohniska. Bůh jako první a bez podmínek přichází vstříc člověku a člověk na Boží oslovení odpovídá. Při křtu se potřebují navzájem. Stejně je to s dvěma základními podobami křtu, které se v křesťanství velmi rychle vyvinuly: křest dítěte a křest dospělého. Nelze říct, která z těchto podob křtu je lepší, plnější či správnější. Církev od pradávna křtí dospělé i děti, protože obě podoby se jakoby navzájem vyvažují: křest nemluvňat zdůrazňuje více předcházející Boží milost, křest dospělého zase lidské vyznání, lidskou odpověď na Boží zavolání.

V případě křtu nemluvněte tuto odpověď dávají rodiče či kmotři, kteří mají nemluvně na starost. Lidské vyznání je v každém případě až druhé a není podmínkou Božího příklonu k člověku. Bůh se nesklání jen k těm, kteří se k němu nejprve přihlásí. Je to přesně naopak: Člověk se hlásí k Bohu až proto, že Bůh se k němu už sklonil. Právě tohle člověk při křtu vděčně vyznává.

My jsme většinou při křtu zvyklí na to, že se farář nejprve křtěného či rodičů vyptá, zda věří a hodlají ve víře žít či vychovávat své dítě, a teprve pak následuje vlastní křest. I v ČCE ovšem někteří faráři používají liturgický formulář, v němž - bez ohledu na to, zda je křtěno dítě, či dospělý - přichází na řadu nejprve vlastní pokřtění, a teprve potom ona série otázek, která tak je až následnou lidskou odpovědí na Boží milost, znázorněnou křtem bez jakýchkoli předchozích podmínek či slibů. Není tedy žádný důvod, proč děti nekřtít anebo překřtívat dospělé.

Podmínkou křtu totiž není ani to, že si člověk svůj křest pamatuje. Podstatně důležitější je (ačkoli ani to není podmínka další platnosti křtu), jestli se ke svému křtu přiznává: slovy i skutky, opakovaně, den za dnem.

Svoboda křtu a jeho společenství

Už stará Jednota bratrská, na kterou ČCE ve své věrouce hojně navazuje, byla okolnostmi donucena znovu promyslet otázku, co vše je opravdu nezbytně nutné ke spasení. Tradiční odpověď zdůrazňovala právě svátosti a předně křest. Jednota došla k závěru, že spása je plně v rukou Božích, takže jediné, co je člověku zapotřebí, je Kristus. Tím je člověk osvobozen od tlaku být pokřtěn co nejdříve a křest sám je osvobozen od tlaku jako nutné podmínky spasení.

Pokud ovšem křest není nutný ke spáse, znamená to, že s ním není nutno spěchat. Lze si samozřejmě představit situace křtu v nouzi, většinou v ohrožení života, kdy už není čas počkat. Kdo má rád promýšlení extrémních situací, došel by asi spolu s tradicí k názoru, že v situaci extrémní nouze může pokřtít i nekřesťan a že by bylo možné se obejít i bez vody. Nicméně takových situací bývá minimum, takže naopak není důvod, proč se křtem nepočkat do situace řádné a normální Boží služeb.

Stejně to platí s ohledem na věk. Z vlastní farářské zkušenosti mohu říct, že křtít děti ve věku cca 2-4 roky může být někdy obtížné. Naopak s šestiletým dítětem už se dá mluvit, takové dítě už je schopno jazykem sobě vlastním svoji víru vyznat.

Křest je začátek křesťanské cesty, slavnost počínající víry, nikoli víry vyzrálé. Přípravu ke křtu máme někdy tendenci přetěžovat. Leccos se dá nechat také na dobu po křtu, na dobu zrání víry. Křest je tu pro ty, kdo jsou na začátku, ne až pro pokročilé.

Křest tak není žádná magie ani kouzlo. V pohledu reformované teologie je křest ani nutná podmínka spásy, ale je to odpověď mladé víry na Boží milost a odpuštění, které křtu předchází. Milost, odpuštění a Duch jsou zásadní věci, které křtu předcházejí a dávají víře se zrodit.

Společenství křtu a církev

Křest je bytostně záležitost společenství. Nejen společenství mezi člověkem a Bohem, ale také mezi pokřtěnými. Křest je něco, čeho se nám dostává zvenčí, o co si nejsme schopni říct ani zařídit sami. To přesně znázorňuje, že křest znamená, že křesťan není zakotven sám v sobě, ale v tom, co přijímá od Boha.

Ve církevním kontextu se křest koná ve společenství, ať už bohoslužebně v kostele, modlitebně, domově důchodců, či v přírodě. Křest koná církev v Božím jménu, zatímco pokřtěný vyznává víru - stejnou víru ve stejného Boha jako církev, která ho křtí. Ke křtu bývá často přizván svědek (kmotr) a kmotra, kteří se zavazují, že budou křtěnce doprovázet životem. Pokřtěný se stává součástí obecné světové církve a zároveň členem místního sboru ČCE. Uznáváme křest vykonaný v jiných křesťanských společenstvích, proto křest vykonaný v jiné církvi neopakujeme.

Na prahu dospělosti se ti, kteří byli pokřtěni v dětství, přiznávají ke křtu a potvrzují svou víru při konfirmaci. Konfirmace označuje bohoslužebnou slavnost, při níž jsou pokřtěné děti přijaty do společenství dospělých věřících.

Svatosti a Večeře Páně

Večeře Páně je svátostí našeho vykoupení, připomínkou Kristova utrpení a jeho smrti a znamením lásky a spojení křesťanů s Kristem a mezi sebou navzájem. Věříme v reálnou, osobní a živou přítomnost Krista ve svaté večeři Páně. Nedílnou součástí večeře Páně je eucharistická modlitba, která je děkovnou modlitbou celého shromáždění. Modlitba je koncipovaná trojičně, po úvodu nastupuje dialog a pak modlitba chvály, ve které lid děkuje za Boží dílo spásy v dějinách. Modlitba vrcholí chválou Trojjediného Boha.

Jako křesťané, společenství církve, jsme ve svátosti posláni být světu tělem Kristovým. Slavení svaté večeře Páně pokračuje tím, že jdeme do světa podílet se na Kristově službě uzdravování, odpuštění, smíření a pokračování spravedlnosti a pokoje. Skrze naši službu se uskutečňuje Boží království v našem světě. Svátostná Kristova přítomnost se tak od stolu Páně rozlévá do světa.

Další důležité formulace a prameny křtu a Večeře Páně nalezneme v textech, které uvádějí, že křest je znamením přerodu neboli znovuzrození a že svátosti nejsou jen znaky, ale viditelná znamení Boží milosti a dobré vůle k nám. Dokonce i to, že Volba kmotrů spojuje křtěnce se sborem a má trvale připomínat povinnost křesťanské výchovy dítěte.

tags: #krest #evangelicka #cirkev