V sobotu bylo oznámeno, že emeritní arcibiskup Washingtonu a bývalý kardinál Theodore Edgar McCarrick (*1930) byl po kanonickém procesu ohledně pohlavního zneužívání chlapců, kterého se měl sám dopouštět, převeden do laického stavu.
Svěcení sice v pojetí římskokatolické církve poznamenává lidskou duši nesmazatelně, avšak tako potrestaný je zbaven kněžských práv a povinností. McCarrickovi zakázal papež František vysluhovat svátosti již na začátku procesu v červenci loňského roku a přikázal mu žít v pokání a o samotě. Zákaz kněžských úkonů je teď definitivní.
Individuální opatření uložené bývalému kardinálovi McCarrickovi komplikovanou situaci nevyřeší. Pokud by šlo o příležitostné osobní selhání, dalo by se to jistě řešit takovými individuálními opatřeními. Vše však nasvědčuje tomu, že jde o systémovou vadu.
Mocná římská kuriální homomafie, kterou si nevymysleli liberální žurnalisté, ale mluvil o ní sám papež František, se nabízí jako záminka pro pronásledování kněží, řeholnic a řeholníků a ostatních členů této církve s homoerotickými preferencemi, respektive žijící v takovém životním partnerství. Deviace, již by bylo radno v této souvislosti sledovat, není deviace erotických preferencí, nýbrž je to zvrácenost mocenská.
Zneužití je především pokořením člověka, je to zbavení člověka jeho důstojnosti, jeho redukce na objekt vášně a zvůle. Kdo by se však chtěl tvářit, že dnes je situace zásadně jiná než za renesančních papežů, kteří prý za kardinály jmenovali své mladé milence, respektive je podle rouhavé církevní terminologie stvořili, by byl na omylu. Nedávná odhalení se týkala zneužívání řeholních sester biskupy a kněžími. Některé byly drženy v pozici sexuálních otrokyň. I o tom, a to výslovně, mluvil papež František.
Vypadá to, že je mírou zkaženosti vysokého kléru zaskočen. Na zneužívání řeholnic je zřejmé, že potíž není v homosexualitě. Je koneckonců přirozené, že celibátní stav volí muži, kteří by se beztak neoženili. Kněžská služba po ně může být kompenzací za chybějící rodinu. Jen by mělo být možné, jak je tomu v některých jiných církvích, aby žili otevřeně s partnerem.
Potíž je v tom, že ještě stále v mnoha částech světa si může kněz dovolit cokoli. A biskup je nedotknutelný. Lidé zejména v západní Evropě a Severní Americe už jsou natolik doma v demokratických a liberálních poměrech, že si nenechají všechno líbit. Nejsou slepě oddáni hierarchům. Řeholnice v USA jsou velmi svébytné.
Pokud skandály se zneužíváním dětí a efébů vedou k ponižujícímu zkoumání sexuální orientace seminaristů a řeholních noviců a k vylučování těch, kteří svévolné normě neodpovídají, mělo by snad zotročování řeholnic vést k vyloučení heterosexuálních mužů z církevní služby? Dospěla snad římská církev dříve, než to bylo očekáváno, k situaci, že poslední zhasne a zavře za sebou dveře?
Katastrofální poměry v této náboženské organizaci se netýkají zdaleka jen sexuálně-mocenských skandálů. Už mnohokrát byla všestranně probírána ekonomická mafie v církvi zejména v posledních letech působení papeže Pavla VI. Tvořil ji Boží bankéř, jak se mu říkalo, Roberto Calvi, manažer Banco Ambrosiano, peněžního ústavu spjatého se Svatým stolcem, který byl nalezen oběšen pod mostem v Londýně roku 1982. Dalšími postavami byli finančníci Licio Gelli a Michele Sindona.
Tato trojka společně a za účasti dalších politiků, byznysmenů, lidí z tajných služeb a z vysokých církevních postů utvořila karikaturu zednářské lóže pod názvem Propaganda Due, ve které, jak později odhalily italské justiční orgány, byl připravován fašistický převrat. Vše zaštiťoval muž z nejbližšího okolí papeže Pavla VI., americký kardinál litevského původu Paul Marcinkius. Následující papež Jan Pavel I. ohlásil audit vatikánských financí. Čekalo se, že do nich vnese pořádek, a předpokládalo se, že odvolá Marcinkiuse z jeho pozice připodobované k ministru financí v římské kurii. Byl nalezen mrtev po 32 dnech služby a pitva, která by vyvrátila podezření s jeho náhlým úmrtím spojovaná, byla znemožněna.
Jeho nástupce Jan Pavel II. Římskokatolická církev se nevymyká z průměru dobových morálních a politických poměrů, v minulosti ani dnes. Je to kvazistátní útvar s morálkou charakteristickou pro totalitní a jiné diktátorské režimy. Jenže je tu háček. V této církvi žije kolem poloviny všech křesťanů. Přese všechno, co se dá římské církvi právem vytknout, je jí svěřeno jedinečné poselství evangelia s univerzálním nárokem, a především univerzální nabídkou.
V křesťanství není jen planý novověký moralismus, v dobré katolické tradici je místo pro každého. I člověk podle lidských měřítek nejhorší má prostor pro smíření a vnitřní uzdravení. Katolická tradice je propojena s formulací renesančního humanismu. Jsou tradice morálně ušlechtilejší, například Buddhova dharma, která na místě pátého přikázání Desatera Nezabiješ! má zásadu neubližovat žádné cítící bytosti. V buddhistické nauce je místo člověka silnější než v křesťanství.
Narodit se jako člověk (jedna ze šesti možností či šesti regionů jsoucna) je lepší pozice než se narodit jako nějaký bůh. Střízlivý a uměřený křesťanský humanismus se však více prosadil ve veřejném prostoru. Sociální etika katolické tradice je velmi důsledná. Přejímá vše hodnotné ze sekulárního socialismu, avšak připojuje k politické doktríně úctu k pracujícímu jako člověku. Ukazuje vedle ekonomického i duchovní rozměr lidské práce.
K této církvi patří jednotlivci a komunity zcela oddané službě nejpotřebnějším, těm, o které už nikdo jiný nemá zájem, těm, kterých se mnozí další štítí. V prostoru této tradice žily a žijí vedle komické kýčařiny, myšlenkové pohodlnosti a snůšky banalit i vrcholné projevy umělecké tvorby a filosofické reflexe. Nikoli její jednotlivci a komunity, ale toto náboženské uskupení jako instituce se oddělilo od ostatních křesťanů, kteří se vzájemně plně uznávají, spolupracují a často mnohé nebo i vše (službu, nauku, bohoslužby) při respektu ke své odlišnosti sdílejí. Odloučilo se od Kristova společenství svým postojem, který vtipně vyjádřil už Karel Havlíček Borovský, že se pokládá za církev ze všech církví nejcírkvovatější. Vedení římské církve na centrální i lokální úrovni nese odpovědnost za poklad, který jí byl svěřen.
V závěru lze říci, že otázka pronásledování a zatajování zločinů v církvi je spojena s hlubšími problémy ve struktuře moci, financí a kultury odpovědnosti. Potřeba reformy zůstává klíčová pro zachování důvěry věřících a zachování etického a lidského rozměru církevního poselství.
Infografika a tabulky mohou doplnit článek o časové ose skandálů, klíčových osobnostech a průběhu auditů.
tags: #zaminka #pro #pronasledovani #katolicke #cirkve