Vatikán - V roce 1578 byl v Římě náhodou učiněn důležitý objev křesťanské historie. Na Via Salaria byl nalezen vchod do římských katakomb. Římským křesťanům 3. století bylo zakázáno pohřbívat své mrtvé na běžných hřbitovech. Místo toho museli využívat katakomby určené především chudým obyvatelům. Komplexní síť tunelů pod městem nabídla zajímavý náhled do života prvních křesťanů. Náhrobky křesťané označovali nejen jmény zesnulých, ale zdobili také znaky a biblickými obrazy, které dnes pomáhají badatelům porozumět, jak první křesťané chápali život a smrt.
Jedním z oblíbených symbolů byl „dobrý pastýř“ s ovečkou na zádech. Ilustruje Žalm 23, který popisuje Pána jako pastýře, který provádí své věrné dokonce i roklí šeré smrti, a slibuje, že „do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů“, což má pro křesťany zvláštní význam. Jiným častým symbolem je obraz ryby (Ichtys), jehož nejstarší vyobrazení sahají až do druhého století. Ichtys je řeckým pojmenováním ryby, zároveň ale také akronymem slovního spojení „Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel“. Obraz ryby byl proto rafinovaným symbolem křesťanského vyznání.
Čtvrtá neděle velikonoční se nazývá „nedělí dobrého Pastýře“. Abychom pochopili význam, jaký v Bibli zaujímá téma pastýře, je třeba nechat se vést dějinami. Dnešní beduíni v poušti nám dávají alespoň jakousi představu, jak kdysi vypadal život izraelských kmenů. Vztah pastýře a stáda není v této společnosti pouze rázu ekonomického, to znamená založený na zisku. Mezi pastýřem a stádem se rozvíjí téměř osobní vztah. Dny a dny strávené společně na pustých pastvinách, vzájemné sledování se, bez živé duše kolem. Pastýř tak nakonec zná každou ovci; ovce pak mezi tolika hlasy poznávají a rozlišují hlas pastýře, jenž s ovcemi často rozmlouvá.
Raněkřesťanská freska Dobrého pastýře z Priscilliných katakomb v Římě ukazuje, proč Bůh použil tohoto symbolu k vyjádření svého vztahu k lidstvu. Jeden z nejkrásnějších žalmů žaltáře popisuje jistotu věřícího, jehož pastýřem je Bůh: „Hospodin je můj pastýř: nic nepostrádám…“. Následně se titul pastýř vztahoval také na ty, kdo byli Božími zástupci na zemi: krále, kněze, a představené všeobecně. Avšak v tomto případě se symbol štěpí: není už jen obrazem ochrany, jistoty, ale také vykořisťování a útisku.
Vedle obrazu dobrého pastýře se objevuje i pastýř zlý, najatý za mzdu. U proroka Ezechiela nacházíme strašnou žalobu proti zlým pastýřům, kteří pasou jen sami sebe, a Boží přislib, že on sám se ujme svého stádce (Ez 34,1ss). Také Ježíš v evangeliu používá tohoto schématu, ale s novostí: říká „Já jsem dobrý pastýř!“ Boží příslib se stal skutečností a překonal všechna očekávání. Kristus koná něco, co by žádný pastýř - jakkoli dobrý - nedokázal udělat: „dávám svůj život za své ovce“.
Dnešní člověk s pohrdáním odmítá roli ovce a ideu stádce, ale právě v jeho středu nachází se. Masovost je jedním z nejzřetelnějších fenoménů naší doby. Necháme se otrocky vláčet manipulací a skrytým přesvědčením; kráčíme za modely blahobytu a chování, ideály a cíle pokroku, a my je následujeme. Kritériem je často to, „tak to dělají všichni“.
Historik umění Jan Royt upozorňuje, že rané křesťanské umění nevzniká ve vzduchoprázdnu. Katakomby ukazují souvislosti s antikou a židovskými vzory. Na sarkofázích a v mozaikách najdeme raně křesťanské náměty, jako ryba, kotva, rybář, loď, ovce, chleba, víno. Symboly jsou přirozené signa naturale, jež vycházejí z kontextu přežití ve Středomoří, a jejich přenos do víry neskrývá skryté náboženské kódy, ale logiku zachování života věčného.
Mezi prastaré symboly patří i dobrý pastýř a orant, tedy modlitební gesto rukou vztažených k nebi. Pastýř je též spojován s psychopompem, průvodcem duší. Z katakomb se zachovaly scénické vyobrazení, které zobrazují scény z Kristova života a z Bible, a někdy i motivy z nekanonických textů. Kromě jednoduchých symbolů se objevují i složitější scény, včetně narození Krista či počátek adventních a vánočních témat.
Podle Royta rané křesťanské umění čerpá z mytologie i z reálné světské kultury antiky. Zobrazení Orfea či Persefoné ilustruje, že raní křesťané využívali pohanské motivy k vyjádření naděje a přechodu duše. Orfeus je spojován s harmonizací světa a s představou, že tehdejší autority vnímají hudbu a pouto mezi světy jako způsob vyrovnání protikladů.
Na závěr připomíná Royt, že i v pozdějších obdobích se dobrý pastýř vrací ve výtvarném zobrazení: v barokním umění, v portugalské kolonizované Indii a dalších kulturních kontextech. Je to stále živé téma, které odhaluje, jak raní křesťané vnímali Ježíše jako pastýře, jenž táhne své davy ke spáse, a jak tato představa formovala jejich pohled na život, smrt a posmrtný svět.
