Signovaný Modlící se Kristus vznikl nejpravděpodobněji pro soukromou devoci podle vzorníku typů, z něhož El Greco (a jeho dílna) čerpal čas od času předlohu pro další verze na zakázku, což dnes znesnadňuje dataci, která se pohybuje v rozmezí let 1587 až 1597. Po posledním restaurování (2018) byl obraz datován do doby kolem roku 1590. Úzká hlava Kristova, navíc opticky prodloužená špičatou bradkou i dlouhými vlasy, se blíží protáhlosti nejcharakterističtějších pozdních typů El Grecových.
K odhmotnění postavy přispívá osvětlení, jakoby vystupující ze zdroje paprsků svatozáře za hlavou. Červenavé roucho si zachovává ještě hmotnost i odstín benátského tintorettovského koloritu. Tento ikonografický typ vznikl nejspíše osamostatněním poprsí z kompozice Svlékání Kristova roucha (1577−1579) v katedrále v Toledu.
Zajímavým srovnáním pro pražské Poprsí Krista je Mater Dolorosa z Gemäldegalerie, Staatliche Museen zu Berlin - Preussischer Kulturbesitz. Další známé verze téhož námětu uložené v San Telmo Museoa v San Sebastianu (Španělsko) a v McNay Art Museum v San Antoniu (USA) jsou o něco nižší kvality. Replika ze San Antonia je obvykle datována do začátku osmdesátých let 16. století, vzhledem k tomu, že je provedena pastóznější malbou, která je zpravidla uváděna do souvislosti s ranějšími pracemi. Tato replika je současně detailnějším záběrem Kristova poprsí.
Verze z městského muzea v San Sebastianu se od pražské odlišuje nepatrnými detaily, především výškovou asymetrií očí, detaily uší, vousů a kadeří vlasů. Záře za hlavou je poněkud slabší, stíny jsou hlubší a tmavší, avšak je nutno vzít v úvahu, že obraz (stejně jako obraz ze San Sebastiana) utrpěl přílišným čištěním. Vysoká kvalita pražského obrazu i skutečnost, že je signován, svědčí o tom, že nejpravděpodobněji vznikl v řadě dalších provedení jako první.
Je známa ještě jedna verze díla, miniatura značená na zadní straně „Doménicos Teotocópulos epoílei“, která prošla uměleckým obchodem v Paříži (recenze: The Burlington Magazine, May 1988, s.).
Provenience a sbírky
- sbírka Marie Luisy Parmské (1751-1819);
- sbírka hraběnky de Quinto, Paříž (Francisco Javier de Quinto), před 1862;
- Baron „D“, před 1870;
- sbírka vévody Ferdinanda IV. Španělské malířství a sochařství 13.-19. - pečeť Marie Luisy Parmské a Karla IV.
Na zadní straně napínacího rámu vpravo dole je pečeť s erbem Marie Luisy Parmské a jejího manžela Karla IV. José Camón Aznar, Dominico Greco, Madrid 1950 [2. vyd. CAMÓN AZNAR 1970, s.].
Dějiny výzkumu a katalogizace
V literatuře a katalogizacích sbírek starého umění a výstav se obraz pravidelně připomíná: Vladimír Novotný - Anna Masaryková - Jaroslav Pavel - Jaroslav Pešina, Výstava vybraných děl 14.-20. století, Řešení z nouze, kat. KAT. NG 1949, 1955, 1960; Vladimír Novotný - Jaroslav Pešina - Jiří Mašín, Národní galerie v Praze. KAT. NG 1961, 1965, 1971; Oldřich Blažíček - Marie A. KAT.; Jaromír Neumann - Jaromír Šíp, Tři obrazy, Tintoretto El Greco - Frans Hals, kat. KAT. NG JAPAN 1987; Jiří Kotalík - Tetsuro Kagesato (eds.), Masterpieces of European Painting of the National Gallery in Prague, Sogo-Hiroshima-Fukuoka-Hokkaido-Mie, 1987, kat. č. 46, il.; Jiří Mašín (ed.), Staré evropské umění. Sbírky Národní galerie v Praze. KAT. Národní galerie v Praze, Staré evropské umění, Šternberský palác, Réunion des Musées Nationaux, Národní galerie v Praze, kat., Paris 1992.
Další významné studie a zmínky zahrnují práce Cibulky 1941; Daniel 1995A; Ladislav Daniel, Between the Pantocrator and the Man: Addenda to the Italian Influences in El Greco’s Work; FRATI-SALAS 1970; GUDIOL 1971, 1976; KOTALÍK 1970; Vincenc Kramář (Greco a Goya ve Státní sbírce starého umění, Světozor 1938) a řadu textů Pavla Štěpánka věnovaných španělskému umění a El Grecovi v českém kontextu, včetně studií z let 1968-2019.
Devoční grafika: kontext, techniky a funkce
Devoční grafika (z lat. devotio = zaslíbení, obětování) je žánr užité grafiky realizující se jako důležité médium lidové zbožnosti založené na víře v zázraky (imago miraculosa) a milosti (imago gratiosa). Devoční charakter grafiky stvrzovalo dotýkání (attactus), během něhož mělo sacrum přejít z originálu na grafickou reprodukci (imago attingit). Kultovní autenticitu kopie vyjadřovalo pak označení vera effigies (pravé vyobrazení).
Papírové, řídce též pergamenové či na hedvábí tištěné a následně kolorované obrázky, k jejichž výrobě sloužila jako druhá tisková barva nejčastěji červená (symbol krve), se uchovávaly na stěnách příbytků, zasunovaly do náboženských publikací nebo vlepovaly na přídeští. Pro tuto devoční grafiku se vyvinulo označení svatý obrázek (angl. picture of a saint, fr. image sainte, něm. Andachtsbild nebo Andachtsbildchen).
Drobná devoční grafika zobrazovala Krista, Pannu Marii a světce. Kristus je zpodobňován jako Bonus custos (pastýř pasoucí stádo ovcí uprostřed krajiny), Ecce homo (v bederní roušce při bičování), Imago pietatis (s nahým poprsím), Immanuel (mladistvý Kristus), Pantokrator čili Majestas Domini, Salvator mundi, Ukřižovaný, Soudce atd. Nejčastější zobrazovací typy Panny Marie se nazývají Assumpta, Immaculata, Lactans, Madona, Mater dolorosa, Pieta a jiné. Často se též vyskytují skupinové výjevy jako Sacra conversatione nebo Virgo inter Virgines.
Drobná devoční grafika sloužila také k šíření kultu světců, například sv. Roch, sv. Šebestián, sv. Antonín poustevník, sv. Anna, sv. Kryštof, sv. Barbora, sv. Kateřina, sv. Florian, sv. Valentin, sv. Apollonia aj. Svaté obrázky malované na pergamenu se šířily od 14. století a od první třetiny 15. století byl k jejich rozmnožování užíván tisk.
Deskotiskové jednolisty vznikaly zprvu technikou dřevořezu, kovorytu, šrotového tisku a těstového tisku. Před polovinou 15. století vstoupil do této oblasti také mědiryt, který pole devoční grafiky v pozdějších stoletích zcela ovládl a předčil i pracnější mezzotintu. Zvláště tvorba 17.-18. století je charakteristická překvapivě rozsáhlou množinou formálních typů, např. svatý obrázek s prořezávaným či vypichovaným okrajem.
Devoční grafika byla tištěna velmi často a v poměrně masových, tisícových nákladech. Obyčejně pod výtvarnou částí obsahovala vřezaný či vrytý doprovodný text a zcela dole bývala zmínka o privilegiu poskytnutém na vydání. Tvořil-li kreslíř, malíř anebo rytec v konfesijně liberálním Augsburku, evropském centru výroby svatých obrázků 17. a 18. století, a byl-li přitom katolík, doprovázela jeho signaturu zpravidla ještě zkratka „cath.“
Výrobní a regionální centra
K předním uměleckým rodinám, které této tvorbě věnovaly velkou pozornost, patřili augsburští Bodenehrové, Kilianové, Klauberové, Küselové a Pfeffelové. V Čechách si opatřil první privilegium na tisk náboženských obrázků roku 1608 Dominicus Custos de Coster. Okolo poloviny 17. století jsou doloženi řádoví mědirytci frater Anastasius, Constantinus a Henricus a S. Petro. K předním tvůrcům náležela také rodina Smíšků a Dvořáků; nejproduktivnější byli Anton Birkhard, Michael Heinrich Rentz, rodina Balzerů a Mansfeldů.
Na Moravě drobná devoční grafika vznikala v ateliérech Freindtů a Gutweinů, u Jana Jindřicha Marzyho, Ignáce Zeidlera a dalších.
Role devoční grafiky v kultuře a společnosti
Od středověku tradovaný didakticko-náboženský význam posvátných obrazů vlivem reformace na počátku 16. století poklesl. Nebývalé rozšíření devoční grafiky v době protireformace vyvolaly zejména poutě a procesí, během nichž se obrázky, nenásilně plnící pastorační funkce, nakupovaly či rozdávaly jako upomínkové předměty. Proto k nejčastějším námětům patřilo zobrazení milostné sochy (obrazu) nad poutním místem.
Grafika byla účelově spjata také s vánoční, tříkrálovou a novoroční tradicí, od 16. století s existencí náboženských bratrstev a během 18. a 19. století se stala formálním doprovodem křtu a biřmování. Ačkoli k poklesu výroby svatých obrázků přispěl již během první poloviny 18. století pietismus, citelnější dopad vyvolaly reformy Josefa II.
Jedno z nejstarších pojednání o zázračných a milostných obrazech uveřejnil Gabriele Paleotti pod názvem Discorso intorno alle imagini sacre e profane (Roma 1582). Nejstarším obecným přehledem milostných obrazů je dvoudílný Atlas Marianus sive De imaginibus Deiparae per orbem christianum miraculosis jezuity Wilhelma Gumppenberga (Ingolstadt/München 1657) a jeho následné vydání a překlady, které se šířily i do českého prostředí.
Ikonografie a typologie
Drobná devoční grafika často obsahovala jasně rozpoznatelné ikonografické typy a funkce: svaté obrázky byly používány jako ochranné předměty, pamětní listy poutí či liturgických událostí, součásti domácí zbožnosti i pastoračního působení církve. Nejčastějšími typy byly obrazy Panny Marie konající zázraky (thaumaturga), které bývaly svázány s legendou kultovního místa. V Čechách a na Moravě existovalo asi 150 typů mariánské úcty vázaných na konkrétní poutní destinace.
Grafika byla účinným nosičem poutních a lokálních kultů, šířila ikonografii i liturgické texty a poskytovala věřícím hmatatelné součásti zbožnosti. Tvořila tak most mezi elitní uměleckou produkcí a lidovou religiozitou.
Význam pro studium El Greca a starého umění
Případ Modlícího se Krista v pražské sbírce a jeho verze či repliky v jiných sbírkách ukazují, jak se typologická mutace obrazu a jeho reprodukce promítá do datování, provenience a hodnocení kvality díla. Zároveň demonstrují vazbu mezi ateliérovou produkcí, soukromou devocí a širším trhem uměleckých verzí v evropském prostoru.
| Uložení / verze | Charakteristika |
|---|---|
| Národní galerie v Praze (pražská verze) | Signovaná, vysoká kvalita, datována kolem 1590 po restaurování 2018 |
| San Telmo Museoa, San Sebastian | Podobná, malé rozdíly v detailech, poškození čištění |
| McNay Art Museum, San Antonio | Replika, pastóznější malba, obvykle datována do počátku 1580s |
| Miniatura „Doménicos Teotocópulos epoílei“ | Malá verze, prošla obchodem v Paříži |
EL GRECO - Life, Works & Painting Style | Great Artists simply Explained in 3 minutes!
Vysoká kvalita pražského obrazu i jeho signatura spolu s bohatou literaturou a katalogizačními zmínkami podtrhují význam exemplifikace El Grecova působení v kontextu raně novověké evropské devoce i sběratelských praktik.