Po celou éru existence člověka se střetávají v boji o jeho věčnost duch Boží a duch světa.
A člověk musí celý život rozlišovat mezi Dobrem a Zlem.
Dobro je prezentováno Boží láskou k člověku, kodifikovanou do Desatera a později do dvojího přikázání lásky k Bohu a člověku.
Zlo prezentuje odklon lidského srdce od Božích přání k lidské svévoli.
Začalo to už v biblickém Ráji, kde si člověk sám utrhl a snědl plod ze stromu poznání dobrého a zlého.
Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.
A Hospodin Bůh člověku přikázal: "Z každého stromu zahrady smíš jíst.
Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez.
Had ženu ujišťoval: "Nikoli, nepropadnete smrti.
Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost.
Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.
Člověk do té doby žil v blažené nevinnosti.
Pak se to radikálně změnilo: byl nucen na sebe vzít povinnost rozlišovat mezi dobrem a zlem a rozhodovat o sobě, jestli zůstane u Boha nebo půjde za lživým lákáním hada.
Tak se lidské bytí prodírá lákáními světa, která vedou do hříchu a do smrti, aby strmou stezkou dosáhlo konečného společenství s Bohem.
Stálým stykem s přítomností hříchu ve světě se jeho jasné poznání Boha zatemňuje.
Dobro už tak snadno nepoznává, mysl je zatížená zlými sklony.
Ty budeš opět poslouchat Hospodina a dodržovat všechny jeho příkazy, které ti dnes udílím.
Hospodin, tvůj Bůh, ti dá nadbytek dobrého v každé práci tvých rukou, plodu tvého života a plodu tvého dobytka i plodin tvé role.
Tento příkaz, který ti dnes udílím, není pro tebe ani nepochopitelný, ani vzdálený.
Jestliže se však tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět jiným bohům a sloužit jim, oznamuji vám dnes, že úplně zaniknete.
Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu.
Stopou Boží je proto každodenní boj o dobro a zlo v člověku, o kterém nikdo nemůže tvrdit, že by ho neznal; ve kterém je mnoho proher, ale také vítězství pro toho, kdo vytrvá.
Touha "být jako Bůh" člověka provází stále.
Nechce být někomu podřízený, chce být pánem světa sám.
Bohа svrhuje z jeho trůnu a místo Něho tam staví sebe.
Svoje jednání se snaží zdůvodnit jako opodstatněné a vědecky podložené (důkazy pro neexistenci Boha, evoluce).
Sme součástí i vlastní neschopnosti, která je pojímána jako křivda od druhých, jimiž je třeba opovrhovat jako méněcennými.
Vše se relativizuje, jen vlastní názor a vlastní pravda jsou podstatné, závazné a směrodatné.
Názory a požadavky jiných jsou nevěcné, nezajímavé a nepotřebné.
Jde o neskonalé vybičování požitkářství, touhu o zážitcích a všestranného maximálního uspokojení všech možných smyslů, získání požitků, zážitků a vjemů, ukojení choutek všeho druhu bez ohledu na způsob, cenu a druhé lidi.
Lze sem zařadit riskantní rychlou jízdu, všechny druhy jumpingu, alkoholismus, drogy, bezuzdný sex, všechny druhy perverzit a -filií, kult jídla s jeho specialitami a závislostmi (např. na čokoládě), touhu po mystických a okultistických zážitcích, po brutalitě.
(Toto podporují tzv. Nepřiměřená touha po komfortu, zahálce, prestiži a honba za posledními výkřiky techniky, jíž se podřizuje celý život a která se stává jeho smyslem, je uspokojována za cenu zhroucení vnitřního hodnotového systému.)
Vede k závislosti na přepychu, sobectví a necitlivosti k ostatním, také k snobismu, přezírání druhých, povýšenectví nad druhými anebo pohrdání druhými.
S touhou po ovládání druhých se podřizují všechny vztahy k bližním a hodnotí se z pohledu jejich užitečnosti pro společenský vzestup.
Semi patří i terorizování nepohodlných, útlak, bezohlednost, nesmiřitelnost a zášť, mstivost, patolízalství a zotročování.
Vychází z představy, že na světě neexistuje nic, co by nešlo koupit.
Kupují se věci, ale i vztahy a budoucnost.
Bezostyšná chtivost peněz, nečisté praktiky pro jejich získání, okázalost příslušnosti k majetné vrstvě a kontaktů jen s movitými "přáteli".
Jiným druhem jsou ti, kteří milují peníze pro ně samé.
Přehrabují se v nich, sledují své účty a konta, obdivují se, jak jim to jde, a plánují získávání dalších.
Souvisí s pýchou, ale i s touhou po moci a postavení.
Jde spíše o intelektuální přístup k autoritě a vyvyšování nad druhé.
Pohrdání druhými a jejich názory a postoje a bojkotování jiných postojů než vlastních.
Sem patří elitářství a styk pouze se sobě rovnými lidmi nebo lidmi "lepšími".
Sestupuje se na srdce narcismu a kult těla hlouběji než kdysi, kde tělo je stavěno na Boží místo.
Mezi teologické svody současnosti lze zařadit problémy, které vyjmenovává deklarace "dominus iesus", které z ní citujeme.
"Trvalé misijní hlásání Církve je dnes ohroženo relativistickými teoriemi, které chtějí ospravedlnit náboženský pluralismus nejen de facto, ale i de iure (nebo principiálně).
Abychom této relativistické mentalitě odpomohli, musíme především zdůraznit konečný a úplný charakter zjevení Ježíše Krista.
Je třeba totiž pevně věřit, že v mystériu Ježíše Krista, vtěleného Syna Božího, který je Cesta, Pravda a Život (Jan 14,6), je zjevena plnost Boží pravdy.
Nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit (Mt 11,27).
Boha nikdo nikdy neviděl.
Jednorozený Bůh, který spočívá v náruči Otcově, ten o něm podal zprávu (Jan 1,18).
V něm totiž přebývá plnost božství a vy jste v něm dosáhli plnosti (Kol 2,9-10).
Ve věrnosti k Božímu slovu učí 2. Ještě více se dále zdůrazňuje: " Ježíš Kristus, vtělené Slovo, "člověk k lidem poslaný", mluví slova Boží (Jan 3,34) a dovršuje dílo spásy, které mu Otec uložil vykonat (srov. Jan 5,36; 14,7).
Kdo vidí jeho, vidí Otce (srov. Jan 14,9).
On tedy celou svou přítomností a tím, jak se projevoval slovy a skutky, znameními a zázraky, především však svou smrtí a svým slavným zmrtvýchvstáním a nakonec sesláním Ducha pravdy, zjevení naplňuje, dovršuje a božským svědectvím potvrzuje, nikdy nepomine a nemůžeme už očekávat nové veřejné zjevení před slavným příchodem našeho Pána Ježíše Krista.
2. vatikánský koncil v dogmatické konstituci o božském zjevení se odvolává na tuto tradici a učí: "Svatá matka církev totiž považuje podle apoštolské víry všechny knihy jak Starého, tak Nového zákona se všemi jejich částmi za posvátné a kanonické, protože jejich původcem je Bůh, neboť byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého.
V současných teologických diskusích se na Ježíše z Nazareta často nahlíží jako na zvláštní historickou postavu, která omezeně zjevila božské v míře, která není úplná, nýbrž komplementární k jiným postavám zjevení a spásy.
Aby se přitom ospravedlnila na jedné straně univerzalita křesťanské spásy a na druhé straně skutečnost náboženského pluralismu, zavádí se rozlišování mezi řádem spásy věčného Slova, které má platit i mimo Církev a bez vztahu k ní, a řádem spásy vtěleného Slova.
První jmenovaný řád je údajně univerzálnější než ten druhý, který se omezuje pouze na křesťany, i když je v něm Bůh přítomen v hojnější míře.
Tyto názory jsou v naprostém rozporu s křesťanskou vírou.
Je totiž třeba pevně věřit, že Ježíš z Nazareta, Syn Marie, a pouze on je Synem a Slovem Otce.
Slovo, které bylo na počátku u Boha (Jan 1,2), je totožné s tím, které se stalo tělem (Jan 1,4).
Ježíš je Mesiáš, Syn živého Boha (Mt 16,16); v něm totiž přebývá celá plnost božství (Kol 2,9).
On je jednorozený Bůh, který spočívá v náruči Otcově (Jan 1,18).
V něm máme vykoupení… neboť Bůh rozhodl, aby se v něm usídlila plnost dokonalosti a že skrze něho usmíří se sebou všechno tvorstvo na nebi i na zemi tím, že jeho krví prolitou na kříži zjedná pokoj (Kol 1,14.19-20).
Aby odmítl bludné a omezující interpretace, definoval 1. Druhý vatikánský koncil potvrdil, že Kristus, "nový Adam, obraz neviditelného Boha (Kol 1,15), je dokonalý člověk, který Adamovým synům vrátil podobnost s Bohem, prvotním hříchem pokřivenou…
jako nevinný Beránek svobodně prolil svou krev, a tak nám zasloužil život.
V něm nás Bůh usmířil se sebou i navzájem a vytrhl nás z otroctví ďábla a hříchu.
V této souvislosti Jan Pavel II. v protikladu ke katolické víře stojí také oddělování spasitelného působení Loga jako takového a spasitelného působení vtěleného Slova.
Vtělením se všechny spasitelné činy vtěleného Slova přivádějí do jednoty s jeho lidskou přirozeností, kterou přijalo na sebe pro spásu všech lidí.
Podobným způsobem je třeba pevně věřit, že existuje jen jeden jediný, trojjediným Bohem chtěný plán spásy, jehož zdrojem, základem a středem je tajemství vtělení Slova, Prostředníka božské milosti ve stvoření a v řádu vykoupení (srov. Kol 1,15-20), v němž je všechno sjednoceno (srov. Ef 1,10), jehož Bůh poslal jako dárce moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení (1 Kor 1,30).
Kristovo tajemství má vnitřní jednotu, která sahá od jeho věčného vyvolení v Bohu až po jeho nový příchod: V něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce (Ef 1,4).
Skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který vše působí podle rozhodnutí své vůle (Ef 1,11), neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří.
A ty, které předurčil, také povolal, a ty které povolal, také ospravedlnil, a ty které ospravedlnil, také uvedl do slávy (Řím 8,29-30).
Toto prostřednictví spásy obsahuje v sobě také jedinečnost vykupitelské oběti Krista, věčného Velekněze.
Někteří také zastávají hypotézu o řádu spásy Ducha svatého, který má údajně univerzálnější charakter než řád spásy vtěleného, ukřižovaného a vzkříšeného Pána.
I toto tvrzení odporuje katolické víře, která pokládá za trinitární spasitelnou událost spíše vtělení Slova.
V Novém zákoně je tajemství Ježíše, vtěleného Slova, místem přítomnosti Ducha svatého a principem jeho seslání světu, a to nejen v mesiánské době, nýbrž také v době před jeho vstupem do dějin.
2. vatikánský koncil znovu zdůraznil tuto základní pravdu vědomí víry v Církvi.
Mimo to se spasitelné působení Ježíše Krista spolu s jeho Duchem a skrze něho rozšiřuje až za hranice viditelné Církve na celé lidstvo.
Se zřetelem ne velikonoční tajemství, ve kterém Kristus již nyní tvoří s věřícími v Duchu svatém životní společenství a v němž mu daruje naději na zmrtvýchvstání, učí koncil: "To neplatí jen pro křesťany, ale pro všechny lidi dobré vůle, v jejichž srdci neviditelně působí milost.
Je tedy jasné, že tajemství vtěleného Slova je spjato s tajemstvím Ducha.
Duch působí, že spasitelný vliv Syna, který se stal čím, je s lidmi a že se rozšiřuje i mimo viditelnou Církev.
Se zřetelem na velikonoční tajemství, Kristus již nyní tvoří s věřícími životní společenství v Duchu svatém.
Liturgie pak podkládá tato slova Ježíšovi, protože v něm se zcela jasně projevuje taková Boží láska k nám.
Nepřichází, aby nás odsoudil, ale aby nás spasil, odpustil nám, aby nám prominul viny, aby nám přinesl pokoj a radost.
A pokud přijmeme tento vztah Pána ke svým dětem, nutně se změní i naše srdce a uvidíme, jak se před našimi očima otvírá zcela nový významný obzor, plný hloubky a světla.
Pravá úcta ke Kristovu Srdci spočívá v poznávání Boha a v poznávání sama sebe, v následování Ježíše a utíkání se k němu - k tomu, který nás povzbuzuje, poučuje, vede.
Při této úctě není místa pro žádnou povrchnost, ledaže člověk, po lidské stránce nedokonalý, nedokáže dobře chápat vtěleného Boha.
Ježíš na kříži, se srdcem probodeným z lásky k lidem, je výmluvnou odpovědí na otázku po důležitosti věcí a osob.
To je důkaz, že láska Boží k lidem je skutečná a hluboká.
My, kdo jsme z těla, budeme splácet lásku láskou, obejmeme tohoto našeho zraněného člověka a prosme ho, aby naše srdce spoutal poutem své lásky.
Vzpomínka na Krále a Svatou rodinu nám připomíná, že Kristovo Srdce je zdrojem milosti a že z jeho lásky plyne náš opravdový život.
Kristovo Srdce, pokoj křesťanů, Bůh Otec nám dává ve svém milosrdenství v Srdci svého Syna infinitos dilectionis thesauros, nevyčerpatelný zdroj darů a milostí.
Proč slovo „Trojice“ není v Bibli – a přesto tam doktrína je
Chceme-li důkaz o tom, že nás Bůh miluje - že nejen že vyslýchá naše modlitby, ale ještě je předchází - stačí přečíst si u svatého Pavla.
Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní (Řím 8,32).
Milost obnovuje člověka zevnitř a dělá z něho - z člověka hříšného a zatvrzelého - dobrého a věrného služebníka.
A pramenem všech milostí je láska, kterou Bůh projevuje nejen slovy, ale i skutky.
Boží láska působí, že druhá osoba Nejsvětější Trojice, Slovo, Syn Boha Otce, bere na sebe naše tělo, to znamená naši lidskou přirozenost, kromě hříchu.
A toto Slovo je Verbum spirans amorem, Slovo, které je původcem lásky.
Tato láska se nám zjevuje ve vtělení, ve spasitelském úsilí Ježíše Krista na této zemi, až po oběť nejvyšší na kříži.
A na kříži se projevuje dalším znamením: jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda (Jan 19,34).
Voda a krev Ježíše Krista k nám mluví o naprostém odevzdání se z lásky až do krajnosti, až k onomu consummatum est (Jan 19,30), dokonáno je!
Když se o dnešním svátku zamýšlíme nad hlavními tajemstvími naší víry, žasneme nad tím, jak tyto nejzákladnější pravdy - láska Boha Otce, která dává svého Syna, a láska Syna, která ho vede na Golgotu - jsou vyjádřeny velmi lidskými gesty.
Bůh se na nás neobrací jako mocný vládce, ale přichází k nám a bere na sebe přirozenost služebníka, stává se jedním z lidí.
Ježíš se nikdy nechová cize nebo povýšeně, i když v letech jeho působení lze někdy vidět, že je rozhořčen, protože ho bolí lidská zloba.
Ale jestliže budeme jenom trochu pozorní, hned uvidíme, že jeho rozhořčení a jeho hněv vycházejí z lásky a jsou pro nás výzvou.
Máme-li víru, budeme poznávat Kristovo Srdce a dosáhneme soucitu a odpouštění pro druhé.
Poznávat Srdce Ježíše Krista znamená i poznání sebe sama a našich motivací.
Musíme učitelským způsobem vyučovat ostatní o Kristově lásce a ukazovat jí konkrétní podobu v přátelství, pochopení a pokoji.
Naším cílem je šířit pokoj a lásku, aby Kristovo Království přebývalo v našich životech a vyjadřovalo se ve skutcích pro druhé.
Otcovo srdce se dotýká každého člověka a vedení k Bohu je prostřednictvím lásky a odpuštění, nikoli strachem či odsouzením.
Ježíšovo Srdce učí, že pravá láska vyžaduje ochotu nést kříž a odpouštět, a to v každodenním životě rodin, práce i společnosti.
Věřit znamená říci Amen slovům, které Bůh zaslíbil a které nás zavazují k celoživotnímu následování Krista.
Ve starší liturgii se často klade důraz na to, že neděle je dnem Páně, dnem eucharistie a slavení rodiny v duchu radosti a odpočinku.
Království patří chudým a maličkým, zejména těm, kdo ho přijali s pokorným srdcem.
Kristovo utrpení a zmrtvýchvstání jsou středem radostné zvěsti, kterou církev hlásá světu.
Blahoslavení a ctnosti vedou k naději na nebe, která nekončí a vyvěrá z Boží dobroty a milosti.