Sv. Cyriak se narodil roku 1805 v Kainakary ve státě Kerala na jihozápadním pobřeží Indie, jeho rodiče patřili k církvi syromalabarského ritu. Roku 1829 přijal kněžské svěcení; po krátkém působení v pastorační činnosti vyučoval v semináři. Společně s rektorem semináře a dalším knězem se roku 1831 rozhodli pro založení apoštolsky působícího řeholního společenství. Společenství 8. prosince 1855 přijalo název „Služebníci Neposkvrněné“ a jeho členové tehdy složili řeholní sliby; jednalo se o první původní řeholní společenství na území Indie. Pod vlivem karmelských misionářů se v roce 1861 přičlenili k bosému Karmelu, čímž vznikla dnešní Kongregace karmelitánů Neposkvrněné Panny Marie (CMI). Cyriak působil šestnáct let ve funkci generálního představeného, stál u založení kongregace sester (1866). Roku 1861 hrozilo indické církvi vážné schisma, Cyriak byl ustanoven generálním vikářem církve syromalabarského ritu, v té funkci usiloval o její duchovní i liturgickou obnovu a bránil její jednotu s katolickou církví. Zakládal školy i semináře, charitativní i apoštolská díla, jimiž chtěl přinést evangelium příslušníkům všech kast. Zemřel 3. ledna 1871 v Koonammavu, roku 1889 byly jeho ostatky přeneseny do mateřského kostela kongregace v Mannanam.
(Leopold Beccaro OCD: Servi Dei Cyriaci Eliæ Chavara... Dnes, v úterý 3. ledna 1871 ve čtvrt na osm ráno, zemřel po životě v zářivé nevinnosti otec Cyriak Eliáš od Svaté Rodiny, první převor. Před svou smrtí mohl otevřeně prohlásit, že nikdy v životě neztratil svou křestní milost. Především dbal o ctnosti, zvláště o prostotu srdce, živou víru, poslušnost do nejmenšího, úctu k Nejsvětější svátosti, k Panně Marii a ke svatému Josefu. Pro dobro křesťanů na Malabaru vytrpěl mnohé těžkosti, zvláště v souvislosti s rochodosiánským rozkolem. Za onoho rozkolu byl ustanoven generálním vikářem církve syromalabarského ritu a projevil svou mimořádnou oddanost Svatému stolci. Dnem i nocí se namáhal, aby se toto schisma nešířilo; a skutečně se mu podařilo uchránit od něj asi čtyřicet farních společenství. Papež Pius IX.
Otec Cyriak Eliáš byl zakladatelem a prvním převorem karmelitánů na Malabaru. Založil také kongregaci sester a musel přitom překonat veliké obtíže. Svou osudnou nemoc snášel téměř po dva roky v duchu největšího sebezapření, ba dokonce s radostí. Nezaměstnával se přehnaně věcmi tohoto světa, což se výrazně ukázalo během jeho posledních dní. Pohřben byl v kostele svaté Filomeny v Koonammavu.
2/ "Odlehčená" verze - tzv. Breviář - jinak také denní modlitba církve nebo liturgie hodin - je krásnou mozaikou, jejíž jednotlivé kamínky tvoří žalmy, písně, biblická čtení, orace, texty církevních otců, antifony a prosby. Vše je harmonicky uspořádáno podle denní doby, svátku a církevního období.
Názvem Breviář se označuje soubor, který po staletí provází křesťany. BREVIÁŘ? „Breviář? To já neumím, to je moc složité!“ odmítají někteří lidé denní modlitbu církve.
Nekonečné verše a struktury breviáře směřují k tomu, aby modlitba byla prostředkem spojení člověka s Bohem.
Miliony lidí každodenně po světě berou do rukou breviář, aby modlitbou žalmů a písní oslavovali Boha, aby naslouchali úryvkům z Bible a prosili za všechny lidi. Liturgie hodin vznikala pozvolna jako modlitba místní církve: lidé se scházeli ve stanovenou dobu a na určeném místě pod vedením biskupa.
Celý život věřících, v každou denní i noční hodinu, je jakousi liturgií, jíž se věřící odevzdávají do služeb lásky k Bohu i k lidem, a tak jsou zapojeni do toho, co vykonal Ježíš Kristus, když svým životem a svou obětí posvětil život všech lidí. Tato hluboká pravda, patřící k jádru křesťanského života, liturgie hodin jasně vyjadřuje. Modlitba hodin se nabízí všem křesťanům, i těm, kdo nemají povinnost se ji modlit, a je velmi potřeba, aby právě modlitba církve hluboce pronikala všechny křesťanské modlitby, oživovala a usměrňovala je, byla jejich výrazem a poskytovala pro duchovní život Božího lidu vydatnou výživu.
Celá liturgie hodin vychází z původního dialogu mezi Bohem a člověkem a provází člověka na jeho cestě v dobách minulých i v době současné. Pro člověka naší doby má zvláštní význam; oslovuje ho v situacích radostných i bolestných, kdy se člověk dostává do situací lidsky neřešitelných.