Obsah kapitoly ukazuje průběh jednotlivých křížových výprav s důrazem na jejich historické souvislosti, motivy a důsledky pro Evropu i Blízký Východ.
Průběh křížových výprav
1. křížová výprava (1096 - 1099) byla vedena Normanským vévodou Robertem, Godefroyem z Bouillonu, vévodou dolnolotrinským, jeho bratrem Baldouinem, Raimundem IV., Raimundem z Toulouse, hrabětem Flanderským Robertem a franouzským šlechticem Bohemundem Tarentským. Dále se zúčastnili Raimund IV., tažení chudiny vedli Petr Arnijský a Valter ze Saint-Savair. Účastnily se ho živelně masy rolníků ze severní a střední Francie a západního Německa. Část vzala za své již v Evropě, zbytek v Malé Asii. Roku 1097 se křižácká vojska spojila před Cařiharem a za pomoci byzantského císaře se přepravila do Malé Asie. Křižáci zvítězili v několika bitvách nad seldžuckým sultánem z Konyie a prošli Anatolií. Na konci roku oblehli Antiochii. Na jaře 1098 vznikl v severní Mezopotámii na území arménského vazala seldžuků první křižácký stát - edesské knížectví. Vládcem se stal Baldouin z Bologna. Po dlouhém obléhání dobyli křižáci v létě Antiochii. V létě 1099 byl za pomoci janovských a benátských obchodníků Jeruzalém dobyt. Město bylo vydrancováno a obyvatelstvo bez ohledu na náboženskou příslušnost bylo masakrováno. V letech 1100 až 1187 existovalo Jeruzalémské království - v rukou křižáků.
2. křížová výprava (1147 - 1149) začala poté, co v roce 1144 dobyl mosulský emir Edessu a křižáci museli vyklidít celé Edesské knížectví. To byl podnět k vyhlášení druhé křížové výpravy. Vedl ji císař Konrád III. a francouzský král Ludvík VII. Zúčastnil se jí i český král Vladislav II. (v té době ještě kníže), švagr císaře Konráda III. Vojsko však pro různé obtíže do cíle vůbec nedorazilo. V roce 1187 sultán Saláh ad-Dín zasadil vojsku křižáckých rytířů zničující porážkou v bitvě u Hattínu. Rychlými akcemi se zmocnil Jeruzaléma a dalších křižáckých měst a opěrných bodů. Latinskí křesťané směli opustit křižácká města za výkupné a vrátit se do Evropy.
3. křížová výprava (1189 - 1192) byla svolána po dobytí Jeruzaléma. Zúčastnili se jí Fridrich I. Barbarossa, anglický král Richard Lví Srdce a francouzský král Filip II. August. V roce 1190 zvítězil Barbarossa u Konya, avšak utonul v řece Saleph v Kilikii. Jeho syn Fridrich Štaufský zahynul při obléhání Akkonu (1190). Richard se zmocnil byzantského Kypru. Po skončení výpravy vzniklo Kyperské království v čele s bývalým králem Jeruzaléma Hugo Lusignanem. Spolu s Filipem Augustem dobyli Akkon, který se stal hlavním městem dřívějšího Jeruzalémského království. Brzy poté se vrátili domů Filip II. a rakouský vévoda Leopold VI., znepřáteleni s Richardem.
4. křížová výprava (1202 - 1204) ukázala i politické a hospodářské důvody těchto tažení. Výzvy k výpravě do Svaté země vydával papež Innocenc III. od roku 1198. Výpravy využili Benátčané pro své hospodářské zájmy na Balkáně a v Byzanci - nejprve pro ně křižáci obsadili Zadar (1202) a pak byli zataženi do zápasu o cařišský trůn. V 1204 byl Cařihrad dobyt, částečně i díky palácovému převratu, a bylo zřízeno na území byzantské říše tzv. latinské císařství (1204 - 1261). Křižáci se dohodli s Benátčany na rozdělení byzantské říše. Na dobytém území vzniklo několik latinských feudálních států. V Cařihradu bylo zřízeno císařství latinské, jemuž formálně podléhaly státy ostatní, z nichž nejdůležitější byla Království solúnské, Vévodství athénské a knížectví Achajské. Velký podíl byzantské říše připadl Benátčanům, kteří kromě části pobřeží od Dubrovníka po Bospor, ostrovy Jónské, část ostrovů Kyklád a Soporad, Gallipoli, Kréta aj. Protože byli sami na císařství nezávislí, ovládli všechny křižácké státy hospodářsky. Po čtvrté křížové výpravě nastal úpadek křižáckého hnutí. Překážkou vojenským tažením se stalo sjednocení Východu pod žezlem egyptských sultánů. Hlavní příčinou však byly politické a hospodářské změny v životě západní Evropy ve 13. století. Oficiálně nevyhlášená výprava se zakládala na myšlence, že hříšníci nemohou zvítězit, proto mají být poslány „čisté“ děti. Církev se postavila proti, přesto zástupy dětí ve věku většinou 12 až 14 let, hlavně z Porýní, vyjely. Část byla prodána do otroctví; část se během cesty ztratila či zahynula na moři.
5. Hlavní organizátor a 6. - 8. výpravy
Hlavním organizátorem byl uherský král Ondřej II. 6. Císař Fridrich II. ze Štaufů podnět k šesté křížové výpravě. V roce 1244 křižáci Jeruzalém opět ztratili. 7. Francouzský král Ludvík IX. Svatý vedl sedmou křížovou výpravu, jejímž cílem byl Egypt. Dobyli Damietta a pronikli k Mansúře. 8. Výpravu vedl znovu Ludvík IX., ale tentokrát proti Tunisku, kde sicilský král Karel z Anjou chtěl získat obchodní výsady sicilských Normanů. Výsledek nebyl vojenský; obchodní výhody byly potvrzeny hafsizkým vládcem. Sám Ludvík IX. a část jeho vojska však zahynuli v Tunisku. Papežové vyzývali k novým křižáckým výpravám, avšak bez výsledku. Křižácké državy na Východě, které nikdy neměly pevný základ, byly postupně likvidovány. Již roku 1268 padla Antiochie, roku 1289 syrský Tripolis a roku 1291 bylo zlikvidováno město Akkon, poslední křižácká država v Palestině.
Mezi další důležité poznatky kapitoly patří, že křižácké státy vyvíjely vlastní mincovnu a razily zlaté besanty, které sentimentizovaly ekonomickou vývojovou trajektorii království. Jeruzalémské království a hrabství Tripolis razily zlaté besanty napodobující dináry fátimovského chalífy al-Ámira - s arabskými nápisy. Roku 1250 se nad tímto tiskem pohoršil papežský legát Odo z Châteauroux, a ražba byla změněna: od roku 1251 nesou besanty kříž a arabské nápisy vyznávající Nejsvětější Trojici, s datováním „od vtělení Mesiáše“.
Vzájemná spolupráce rytířů a církevních řádů byla klíčová. Templáři, johanité a němečtí rytíři hráli významnou roli: vznikly v Palestině, chránily poutníky a později působili v Evropě jako finanční velmoci. Do Čech přišli templáři kolem roku 1232 a jejich první komenda vznikla u kostela sv. Vavřince v Praze; roku 1307 byl řád zatčen a majetek mu byl zabaven. Němečtí rytíři přišli do Čech krátce po roce 1200 a jejich provincie zahrnovala mnoho komend a špitálů. Hlavou řádu bývá velmistr sídlící ve Vídni.
Na konci období křižáckých výprav došlo k zásadní proměně evropské kultury a ekonomiky. Výpravy přinesly změny v obchodních cestách a ve struktuře moci v regionu, rozvoj obchodu s Východem a vznik nových finančních praktik; templáři a další řády sehráli roli i v rozvoji evropského bankovnictví. Evropa se díky kontaktům s Východem seznámila s novými řemesly - sklo, hedvábí, cukr z cukrové třtiny, luxusní látky a další. Do Evropy se přinesly nové zemědělské plodiny jako rýže, melouny a citrony, a rozšířilo se používání nových technik a zbraní, včetně některých nových typů zbroje a arzenálu.
V závěru lze říci, že historie ukazuje, že oficiální cíle výprav byly doplněny o hospodářské a politické zájmy západní Evropy. Rozpad křesťanských států na Východě vedl k významnému přelivu moci a bohatství na západ, zejména na Benátky a Janov. Západní Evropa získala nové poznatky o kultuře a technice Východu a rozvíjela své vlastní hospodářské a kulturní struktury na dlouhé období.