Ve čtrnácti zastaveních křížové cesty si připomínáme, kolik těžkých věcí Ježíš prožil a vydržel poté, co byl vydán k ukřižování. To je událost, která se odehrála až na Velký pátek, který slavíme těsně před Velikonocemi. Pán Ježíš jako člověk během svého života na zemi prožil mnoho různých bolestí a těžkostí, třeba i takových, jaké prožíváme my. Proto nám rozumí. Kromě toho ale jako Bůh může vstupovat do našich srdcí, proměňovat je, uzdravovat a posilovat. Časopis Duha přináší hezké černobílé ilustrace k jednotlivým zastavením křížové cesty. Křížová cestu Děti dětem, kterou připravily děti z Kralupské farnosti. Na přípravě se podílelo celkem 25 dětí. Několik desítek pracovníků, příznivců i klientů Charity Uherské Hradiště se dnes dopoledne sešlo na parkovišti pod Rochusem, aby si společně symbolicky prošli křížovou cestu.
Pastorační asistent Josef Čajka zvolil k rozjímání přijetí a nesení utrpení nemoci. U čtrnácti zastavení zazněly mimo jiné tyto myšlenky: Nemoc přichází jako zloděj. Často znamená změnu života. Krátkodobě, dlouhodobě i trvale. Nemoc nečeká na naše dobrovolné ano. Svobodně můžeme volit jen svůj vnitřní postoj. Jak reagujeme? Dokážeme kříž nemoci přijmout? Duch je ochoten, ale tělo je slabé. Naše situace bývá komplikovaná tím, že selháváme duševně. Počáteční bídu a bolest vyplývající z nemoci přežijeme v naději, že všechno bude zase dobré. Ale v okamžiku, kdy zjistíme, že do konce života poneseme nevyléčitelné následky, přichází pád. Pád do malomyslnosti, duševní mdloby, nezájmu. Zamysleme se nad údělem matek chronicky nemocných dětí. Je to především matka, která spoluprožívá tmu nevidomého, věčné ticho neslyšícího, spoutanost tělesně nebo duševně postiženého. Především matka zachycuje ozvěny zjevných i skrytých utrpení svého dítěte.
V životě přicházejí hodiny, kdy nám nemohou pomoci naši bližní a musíme se svěřit cizí péči. Jaké osvěžení, útěchu a pocit bezpečí nám v takových chvílích dá ten, kdo dokáže jednat jako Veronika, kdo dovede plnění povinností doplnit třeba jen nepatrným gestem obětavé lásky. Cesta některých nemocných trvá někdy desetiletí. Ubývá odvahy, elánu, trpělivosti. Nemocný pociťuje svou existenci stále více jako ztrátovou, a tak může přijít pád do zoufalství. Proč dál žít? Proč se jen dívat, jen čekat a ještě být na obtíž druhým? Uctěme Ježíšovo utrpení vzpomínkou na všechny, kteří prožívají úzkosti sraženi bleskem poznání, že i jim ze života zbývá jen výstup na Golgotu. Dovedeme být v roli nemocných trpěliví? Máme dost taktu, šetrnosti a úcty, když pečujeme o nemocné? Přiznáváme tělesně nemocným právo na stud? Nejednáme s nimi občas jen jako s předměty? Chováme se odpovědně k lidem, jejichž rozum zůstal na dětském stupni vývoje? Umíme je chránit před pohoršením nebo zesměšněním?
Pane, prosíme tě za všechny, kdo dovedou poskytnout pomoc rodinám těžce nemocných, umírajících a zemřelých. Prosíme tě za kněze, lékaře, ošetřovatele a obětavé přátele, aby se i jim dostalo v těžkých chvílích života lásky a péče. Pane, prosíme tě, udržuj v nás živou naději, že i my vstaneme z mrtvých. Posiluj naši víru, aby hroby našich drahých nebyly pro nás místem beznadějného smutku, ale místem modlitby, připomínkou duše, která žije u Boha, který je Bohem živých.
Po modlitbě křížové cesty sloužil v kapli sv. Rocha mši svatou františkánský kněz P. Antonín Klaret Dabrowski. Mši svatou doprovodil hrou na kytaru a zpěvem charitní sbor CHRPA. „Této postní mše svaté jsem se zúčastnila poprvé. Pokud někoho takového ze svého okolí známe, můžeme jej nyní ve chvíli ticha odevzdat Pánu. Byli zatčeni a teď prochází soudním řízením. Záleží na tom za co? Právě zde začíná také Kristovo utrpení - v okamžiku soudního řízení. Také našimi ulicemi chodí lidé, kteří čekají na rozsudek svých bližních. Manželé, maminky, synové a dcery těch, kteří se z ničeho nic ocitli ve vazební věznici.“
„2. Pokud někoho takového ze svého okolí známe, můžeme jej nyní ve chvíli ticha odevzdat Pánu. Na jeho záda byla vložena tíha hříchu a smíření. Ježíš na sebe vzal břemeno lidského selhání v lásce. V našem světě jsou lidé s tělesným hendikepem nuceni na sebe vzít stejné břemeno. Všichni lidé jsou stvořeni k Božímu obrazu a společně tvoří Boží tělo.“
3. „Pokud někoho takového ze svého okolí známe, můžeme jej nyní ve chvíli ticha odevzdat Pánu. A co mysl? S vědomím, že máš zemřít, musíš dál stoupat s křížem na zádech. Duševní nemoci a psychické obtíže jsou pro miliony lidí na celém světě "neviditelným" utrpením.“
4. „Pokud někoho takového ze svého okolí známe, můžeme jej nyní ve chvíli ticha odevzdat Pánu. Pro mnohé je rodina zdrojem setkání s Boží láskou na této zemi. Pro mnohé je rodina také zdrojem bolesti a traumat. Zkušenost každého člověka s rodinou je jedinečná a složitá. Ježíš se musel na cestě na popravu setkat se svou matkou, musel se jí podívat do očí a pocítit tsunami jejího zoufalství.“
5. „Pokud někoho takového ze svého okolí známe, můžeme jej nyní ve chvíli ticha odevzdat Pánu. Ulicemi této městské části chodí doktoři, psychologové, učitelé, sociální pracovníci, lektoři, pečovatelé, duchovní... Všichni ti, kteří druhým pomáhají nést kříže jejich životů a jsou jim na jejich cestách průvodci.“
6. „Pokud někoho takového ze svého okolí známe, můžeme jej nyní ve chvíli ticha odevzdat Pánu. Velmi krátký příběh Veroniky a jejího vytrvalého učednictví poutá představivost věřících po celá staletí. Taky těmito ulicemi chodí lidé, kteří by rádi pomohli svým blízkým, ale neví jak.“
7. „Pokud někoho takového ze svého okolí známe, můžeme jej nyní ve chvíli ticha odevzdat Pánu. Ježíš během svého krátkého působení uzdravil mnoho lidí. Na to se mimo jiné soustředil ve své službě - na tělesné zdraví a blaho těch, s nimiž se setkával a které miloval.“
8. „Pokud někoho takového ze svého okolí známe, můžeme jej nyní ve chvíli ticha odevzdat Pánu. Když Ježíš nesoucí kříž prochází kolem jeruzalémských žen, jejich starost a obavy o jeho situaci přerůstají ve viditelné emoce. I ve své vlastní bolesti se Ježíš chová jako pečovatel k těm, které sdílejí jeho zármutek.“
9. „Pokud někoho takového ze svého okolí známe, můžeme jej nyní ve chvíli ticha odevzdat Pánu. V důsledku ruské agrese chodí i našimi ulicemi mnoho lidí prchající před hrůzou války. Kristus je na jejich cestě doprovází, ale násilí, konflikty a útlak ze strany jejich sousedů způsobují utrpení, které nelze podceňovat.“
10. „Pokud někoho takového ze svého okolí známe, můžeme jej nyní ve chvíli ticha odevzdat Pánu.“
11. „Pokud někoho takového ze svého okolí známe, můžeme jej nyní ve chvíli ticha odevzdat Pánu. Taky těmito ulicemi chodí lidé, kteří se rozhodují pro zlo. Kteří odsuzují, podvádí, kradou... Lidé kteří by při hlubším morálním zkoumání neobstáli. Lidé, které možná už všichni okolo odsoudili. Ne tak Ježíš.“
12. „Pokud někoho takového ze svého okolí známe, můžeme jej nyní ve chvíli ticha odevzdat Pánu. V našem světě je hodně smrti. Ježíš to dobře věděl. Ježíš ji viděl všude, kam přišel. Ježíš plakal, když Lazar zemřel. Taky v tuto chvíli končí životní příběhy lidí, kteří možná ještě před časem chodili těmito ulicemi.“
13. „Pokud někoho takového ze svého okolí známe, můžeme jej nyní ve chvíli ticha odevzdat Pánu. Kromě vzpomínek na životy, které jsme ztratili, musíme na chvíli obrátit své myšlenky k mnoha rodinným příslušníkům a přátelům, kteří zůstávají v těžkém boji s čerstvou nepřítomností svých blízkých. Pokračovat ve smysluplném životě, když vás všude provází trvalý a hmatatelný pocit ztráty, je velmi bolestivé.“
14. „Pokud někoho takového ze svého okolí známe, můžeme jej nyní ve chvíli ticha odevzdat Pánu. Když jako dnešní posluchači slyšíme, že Ježíšovo tělo bylo uloženo do hrobu, už víme, že to není konec příběhu. Jsme schopni mít naději, protože víme, že vzkříšení není daleko. Učedníci v jeho době však ještě nevěděli, jak to dopadne. A u problémů a temnot, kterými zrovna procházíme, to nevíme ani my. Je odvážné, dokonce radikální představovat si, že nás nadcházející dny vyvedou z bolesti do časů pokoje. I když nemůžeme přesně vědět, jak bude toto vzkříšení vypadat, je naším statečným činem důvěřovat, že tak či onak přijde. V meditacích 14 zastavení, které František napsal pro dnešní večerní obřad v Koloseu, inspirovaných Rokem modlitby, je pohled upřen na Ježíše, který dává svůj život, aby nás zachránil ve světě, v němž "stačí klávesnice, aby někdo urážel a vynášel rozsudky". Pane Ježíši, díváme se na tvůj kříž a uvědomujeme si, že jsi za nás dal všechno. Tento čas věnujeme tobě. Chceme ho strávit v blízkosti tebe, který ses od Getseman až po Kalvárii modlil. V Roce modlitby se k tobě připojujeme na tvé cestě modlitby.
5. ZASTAVENÍ - KDYŽ TĚ ŽIVOT POSTAVÍ DO ROLE, KTEROU JSI NECHTĚL
„Přišli na místo zvané Getsemane. Ježíš řekl svým učedníkům: Počkejte tu, než se pomodlím.“ Pak vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Přepadla ho hrůza a úzkost. A řekl jim: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!“ Poodešel od nich, padl na zem a modlil se, aby ho, je-li možné, minula tato hodina. Řekl: Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.“ Přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl Petrovi: „Šimone, ty spíš? Nedokázal jsi jedinou hodinu bdít? Pane, modlitbou jsi začínal každý svůj den a nyní v Getsemanech začínáš Velikonoce. Abba! Otče! Tobě je možné všechno - říkáš - protože modlitba je především dialog a důvěrnost; ale je to také boj a prosba: Odejmi ode mne tento kalich! A je to i odevzdání a dar: Ale ne to, co chci já, ale to, co chceš ty. Tak jsi v modlitbě vstoupil do úzkých dveří naší bolesti a prošel jimi až na konec. Pocítil jsi "strach a úzkost" (Mk 14,33): strach tváří v tvář smrti, úzkost pod tíhou našeho hříchu, který jsi na sobě cítil, zatímco tě přepadala nekonečná hořkost. Ale během tohoto zápasu ses modlil "ještě intenzivněji" (Lk 22,44): tak jsi prudkost bolesti proměnil v oběť lásky. Jen o jedno jsi nás žádal: abychom zůstali s tebou, abychom bděli. Nežádáš od nás nemožné, jen blízkost. Kolikrát jsem se však od tebe vzdálil! Kolikrát jsem jako učedníci místo bdění spal, kolikrát jsem neměl čas ani chuť se modlit, protože jsem byl unavený, znecitlivělý pohodlím, ospalý na duši. Ježíši, opakuj mi znovu, nám, své církvi: Vstaň a modli se (Lk 22,46). Probuď nás, Pane, vyburcuj nás z letargie našich srdcí, protože i dnes, zvláště dnes, potřebuješ naši modlitbu.
1. Ježíši, ty jsi život a jsi odsouzen k smrti; ty jsi pravda a podstupuješ falešný soud. Proč si však nestěžuješ? Proč nezvýšíš hlas a nevysvětlíš své důvody? Proč nevyvracíš učené a mocné, jak jsi to vždy úspěšně dělal? Tvá reakce je udivující, Ježíši: v rozhodující chvíli nepromluvíš, mlčíš. Čím silnější je totiž zlo, tím radikálnější je tvá reakce. A tvou reakcí je mlčení. Ale tvé mlčení je plodné: je to modlitba, je to pokora, je to odpuštění, je to cesta k vykoupení zla, k proměně toho, co trpíš, v dar, který nabízíš. Ježíši, uvědomuji si, že tě znám málo, protože neznám dostatečně tvé mlčení; protože ve shonu spěchu a konání, pohlcený věcmi, uchvácený strachem, že se neudržuji na hladině, nebo dychtivostí postavit se do centra dění, nenacházím čas, abych se zastavil a zůstal s tebou: abych nechal tebe, Otcovo Slovo, působit v tichu. Ježíši, tvé mlčení mnou otřásá: učí mě, že modlitba nevychází z pohybujících se rtů, ale ze srdce, které umí naslouchat: protože modlit se znamená stát se poslušným tvému Slovu, znamená to klanět se tvé přítomnosti.
2. Ježíši, i my neseme kříže, někdy velmi těžké: nemoc, nehoda, smrt milované osoby, citové zklamání, ztracené dítě, chybějící práce, vnitřní zranění, které se nehojí, neúspěch projektu, další prázdné očekávání... Ježíši, jak se zde člověk modlí? Jak to udělat, když se cítím zdrcený životem, když mě tíží břemeno, když jsem pod tlakem a už nemám sílu reagovat? Tvá odpověď spočívá v nabídce: Pojďte ke mně všichni, kdo jste unavení a obtížení, a já vám dám odpočinout (Mt 11,28). Přijít k tobě; já se naopak uzavírám do sebe: přemítám, hloubám, pláču nad sebou, propadám se do role oběti, přeborníka v negativitě. Pojďte ke mně: říct nám to nestačilo, a tak tu přicházíš k nám a bereš náš kříž na svá bedra, abys z nás sejmul jeho břímě. To si přeješ: abychom do tebe vložili své námahy a starosti, protože chceš, abychom se v tobě cítili svobodní a milovaní. Děkujeme ti, Ježíši. Spojuji svůj kříž s tvým, přináším ti svou únavu a své trápení, vkládám do tebe všechna břemena svého srdce.
3. Ježíši, upadl jsi: na co myslíš, jak se modlíš s tváří v prachu? Ale především, co ti dává sílu vstát? Zatímco ležíš tváří k zemi a už nevidíš nebe, představuji si, jak si v duchu opakuješ: Otče, jenž jsi na nebesích. Láskyplný pohled Otce, který na tobě spočívá, je tvou silou. Představuji si však také, že když líbáš suchou a studenou zem, myslíš na člověka, vyvedeného ze země, na nás, kteří jsme středem tvého srdce, a že opakuješ slova svého odkazu: Toto je mé tělo, které se za vás vydává (Lk 22,19). Otcova láska k tobě a tvá k nám: láska, to je pramen, který tě nutí vstát a jít dál. Vždyť kdo miluje, nezůstává na zemi, ale znovu začíná; kdo miluje, neunavuje se, ale běží; kdo miluje, letí. Ježíši, vždycky tě prosím o mnoho věcí, ale potřebuji jen jednu: umět milovat. V životě budu padat, ale díky lásce se budu umět zvednout a jít dál, jako jsi to udělal ty, který jsi zkušený v pádech. Tvůj život byl vlastně jeden nepřetržitý pád směrem k nám: od Boha k člověku, od člověka ke služebníkovi, od služebníka k ukřižovanému, až k hrobu; padl jsi na zem jako semeno, které umírá, padl jsi, abys nás pozvedl ze země a vzal do nebe. Ty, který vstáváš z prachu a oživuješ naději, dej mi sílu milovat a začít znovu.
4. Ježíši, tvoji vlastní tě opustili, Jidáš tě zradil, Petr tě zapřel: zůstal jsi sám s křížem. Ale tady je tvá matka. Není třeba slov, stačí její oči, které se umí dívat utrpení do tváře a vzít ho na sebe. Ježíši, v Mariině pohledu plném slz a světla nacházíš vzpomínku na něhu, pohlazení, milující náruč, která tě vždy přijímala a držela. Pohled matky je pohledem vzpomínky, která nás zakládá v dobrotě. Nemůžeme se obejít bez matky, která nás porodila, ale ani bez matky, která nás uvádí do rovnováhy ve světě. Ty to víš a z kříže nám dáváš svou vlastní matku. Zde je tvá matka, říkáš učedníkovi, každému z nás: po eucharistii nám dáváš Marii, největší dar před svou smrtí. Ježíši, tvoje cesta byla utěšena vzpomínkou na její lásku; i moje cesta potřebuje být založena na vzpomínce na dobro. Uvědomuji si však, že moje modlitba je chudá na paměť: rychlá, uspěchaná, seznam potřeb pro dnešek a zítřek. Maria, zastav můj běh, pomoz mi vzpomínat: opatrovat milost, připomínat si Boží odpuštění a zázraky, oživovat první lásku, znovu vychutnávat zázraky prozřetelnosti, plakat vděčností.
5. Ježíši, jak často si tváří v tvář životním výzvám troufáme na to, že to zvládneme sami! Jak těžké je požádat o pomoc ze strachu, abychom nevyvolali dojem, že na to nestačíme, my, kteří vždy dbáme na to, abychom vypadali dobře a předváděli se! Není snadné důvěřovat, a tím méně se na někoho spolehnout. Ale ti, kdo se modlí, vědí, že jsou v nouzi, a ty, Ježíši, jsi zvyklý důvěřovat v modlitbě. Proto nepohrdáš pomocí Kyréňana. Vystavuješ mu své slabosti, prostému člověku, rolníkovi, který se vrací z pole. Děkuji ti, protože tím, že se ve své nouzi dáváš podpořit, stíráš obraz nezranitelného a vzdáleného boha. Nejsi nezastavitelný v moci, ale nepřemožitelný v lásce, a učíš nás, že milovat znamená pomáhat druhým přímo tam, ve slabostech, za které se stydí. Pak se slabosti proměňují v příležitosti. Stalo se to Kyrénskému: tvoje slabost změnila jeho život a on si jednoho dne uvědomí, že pomohl svému Spasiteli, že byl vykoupen skrze ten kříž, který nesl. Aby se změnil i můj život, prosím tě, Ježíši: pomoz mi snížit svou obranu a nechat se milovat: tam, kde se za sebe nejvíce stydím.
6. Ježíši, tolik lidí sleduje barbarskou podívanou na tvou popravu a aniž by tě znali a aniž by znali pravdu, vynášejí soudy a odsouzení, vrhají na tebe hanbu a pohrdání. Děje se to i dnes, Pane, a není k tomu třeba ani žádného hrůzného průvodu: k urážkám a zveřejňování soudů stačí klávesnice. Ale zatímco tolik lidí křičí a soudí, davem si razí cestu žena. Nemluví: jedná. Nehněvá se: soucítí. Jde proti proudu: sama, s odvahou soucitu, riskuje pro lásku, najde si cestu, jak projít mezi vojáky, jen aby ti poskytla útěchu v podobě pohlazení po tváři. Její gesto vejde do dějin a je to gesto útěchy. Jak často se od tebe, Ježíši, dovolávám útěchy! Ale Veronika mi připomíná, že ji potřebuješ i ty: ty, Bůh blízký, žádáš mou blízkost, ty, můj utěšitel, chceš být utěšován mnou. Nemilovaná lásko, i dnes hledáš v davu srdce citlivá na své utrpení, na svou bolest. Hledáš pravé ctitele, kteří v duchu a v pravdě zůstávají s tebou (srov. J 4,23) zůstávají s tebou, opuštěná Lásko. Ježíši, zapal ve mně touhu být s tebou, klanět se ti a utěšovat tě. A učiň mě ve svém jménu útěchou pro druhé.
7. Ježíši, kříž tíží: nese s sebou břemeno porážky, selhání, ponížení. Rozumím mu, když se cítím zdrcený věcmi, šikanovaný životem a nepochopený druhými; když cítím přílišnou a znervózňující tíhu odpovědnosti a práce, když jsem sevřený v sevření úzkosti, přepadený melancholií, zatímco se mi opakuje dusivá myšlenka: tentokrát se z toho nedostaneš, tentokrát nevstaneš. Ale je to ještě horší. Uvědomuji si, že na samé dno se dostávám, když se vracím: když znovu upadám do svých chyb, do svých hříchů, když pohoršuji druhé a pak si uvědomuji, že nejsem jiný. Není nic horšího než být zklamaný sám sebou, drcený pocitem viny. Ale ty, Ježíši, jsi mnohokrát padl pod tíhou kříže, abys stál při mně, když padám. S tebou naděje nikdy nekončí a po každém pádu znovu vstáváš, protože když selžu, neunavíš se ze mě, ale přiblížíš se mi. Děkuji ti, že na mě čekáš; děkuji ti, že mnohokrát padnu a ty mi nesčetněkrát odpustíš: vždycky. Připomeň mi, že pády se mohou stát rozhodujícími okamžiky cesty, protože mě vedou k pochopení jediné věci, na které záleží: že tě potřebuji. Ježíši, vryj mi do srdce tu nejdůležitější jistotu: že skutečně vstanu, jen když mě pozvedneš, když mě osvobodíš od hříchu. Život totiž nezačíná znovu na základě mých slov, ale na základě tvého odpuštění.
8. Ježíši, kdo tě následuje až do konce na křížové cestě? Ne mocní, kteří tě čekají na Kalvárii, ne diváci, kteří stojí opodál, ale prostí lidé, velcí v tvých očích a malí v očích světa. Jsou to ženy, kterým jsi dal naději: nemají hlas, ale nechávají se slyšet. Pomoz nám rozpoznat velikost žen, těch, které ti o Velikonocích byly věrné a blízké, ale které jsou stále zavržené, trpí urážkami a násilím. Ježíši, ženy, které potkáváš, se bijí v prsa a naříkají nad tebou. Nepláčou nad sebou, ale pláčou pro tebe, pláčou nad zlem a hříchem světa. Jejich modlitba tvořená slzami proniká k tvému srdci. A může moje modlitba plakat? Jsem já dojat před tebou, pro mě ukřižovaným, před tvou tichou a zraněnou láskou? Oplakávám své falešnosti a nestálost? Tváří v tvář tragédiím světa mé srdce zamrzá, nebo taje? Jak reaguji na válečné šílenství, na tváře dětí, které se už neumějí usmívat, na matky, které je vidí podvyživené a hladové a už ani nemají slzy, které by mohly prolít? Ty, Ježíši, jsi plakal nad Jeruzalémem, plakal jsi nad tvrdostí našich srdcí. Otřes mě uvnitř, dej mi milost plakat modlitbou a modlit se pláčem.
9. Ježíši, tato slova jsi pronesl před umučením. Nyní rozumím tomuto tvému naléhání ztotožnit se s potřebnými: ty jsi byl uvězněn; ty, cizinec, vyveden z města, abys byl ukřižován; tys nahý, svlečený z šatů; ty, nemocný a zraněný; ty, žíznivý na kříži a hladový po lásce. Dovol mi, abych tě viděl v utrpení a abych viděl utrpení v tobě, neboť ty jsi tam, v těch, kteří jsou zbaveni důstojnosti, v kristech ponížených šikanou a nespravedlností, nespravedlivými zisky na úkor druhých při všeobecné lhostejnosti. Dívám se na tebe, Ježíši, svlečeného z šatů, a chápu, že mě vyzýváš, abych se svlékl z tolika vnějších věcí. Ty totiž nehledíš na zdání, ale na srdce. A ty nechceš sterilní modlitbu, ale modlitbu plodnou v lásce. Bože obnažený, obnaž i mě! Proč je snadné mluvit, ale pak tě opravdu miluji v chudých, tvém zraněném těle? Modlím se za ty, kdo jsou zbaveni důstojnosti? Nebo se modlím jen proto, abych zakryl své potřeby a oděl se bezpečím? Ježíši, tvá pravda mě obnažuje a přivádí mě k soustředění na to, na čem záleží: na tebe, ukřižovaného a ukřižované bratry a sestry. Dej mi, abych to nyní pochopil, abych nebyl shledán bez lásky, až před tebe předstoupím.
10. Ježíši, tvé ruce a nohy jsou probodnuty hřeby, které ti trhají tělo, a právě teď, když je fyzická bolest nanejvýš mučivá, se z tvých rtů line nemožná modlitba: Odpusť tomu, kdo ni zatlouká hřeby do zápěstí. A ne jen jednou, ale mnohokrát, jak připomíná evangelium, přičemž toto sloveso vyjadřuje opakovaný úkon: říkáš: Otče, odpusť. Tak s tebou, Ježíši, mohu i já najít odvahu zvolit si odpuštění, které osvobozuje srdce a znovu probouzí život. Pane, tobě nestačí, že nám odpouštíš, ty nás také ospravedlňuješ před Otcem: Nevědí, co činí. Ujímáš se naší obhajoby, stáváš se naším obhájcem, přimlouváš se za nás. Nyní, když jsou tvé ruce, jimiž jsi žehnal a uzdravoval, přibity a tvé nohy, jimiž jsi přinášel radostnou zvěst, už nemohou chodit, nyní nám v bezmoci zjevuješ všemohoucnost modlitby. Na vrcholu Golgoty nám zjevuješ vrchol přímluvné modlitby, která zachraňuje svět. Ježíši, kéž se modlím nejen za sebe a své blízké, ale i za ty, kdo mě nemilují a kdo mi ubližují; kéž se podle přání tvého srdce modlím za ty, kdo jsou od tebe daleko; kéž napravuji a přimlouvám se za ty, kdo tě ignorují, neznají radost z toho, že tě milují a že je jim tebou odpuštěno.
11. Ježíši, zde je nevyslyšená modlitba: voláš k Otci své opuštění. Ty, nebeský Bože, nehřímáš odpovědi, ale ptáš se proč. Na vrcholu utrpení cítíš svou vzdálenost od Otce a už mu ani neříkáš Otče, jako vždycky, ale Bože, skoro jako bys už nedokázal identifikovat jeho tvář. Proč tomu tak je? Aby ses ponořil do hlubin propasti naší bolesti. Udělal jsi to pro mě, abych se, když vidím jen temnotu, když prožívám zhroucení jistot a ztroskotání života, už necítil sám, ale věřil, že jsi tam se mnou: ty, Bože společenství, který prožíváš opuštěnost, abys mě už nenechal rukojmím samoty. Když jsi vykřikl své proč, učinil jsi tak žalmem: tak jsi do modlitby vložil i tu nejkrajnější opuštěnost. To je to, co máme dělat v bouřích života: místo abychom mlčeli a drželi se v sobě, volat k tobě. Sláva tobě, Pane Ježíši, že jsi neuhnul před mou bezradností, ale zabydlel jsi ji až do samé hloubky; chvála a sláva tobě, který jsi se, obtěžkán všemi vzdálenostmi, přiblížil těm, kdo jsou od tebe nejdále. A já v temnotě svého proč nacházím tebe, Ježíši, světlo v noci. A ve volání tolika osamělých a vyloučených, utlačovaných a opuštěných vidím tebe, můj Bože: dej, ať tě poznám a miluji.
12. Ježíši, lotr v ráji! Svěřuje se ti a ty ho spolu s ním svěřuješ Otci. Bože nemožného, ty děláš z lotra světce. A nejen to: na Kalvárii měníš běh dějin. Z kříže, symbolu utrpení, děláš ikonu lásky, ze zdi smrti děláš most k životu. Proměňuješ temnotu ve světlo, odloučení ve společenství, bolest v tanec, a dokonc... Křížová cesta je doprovázením Krista na jeho poslední cestě konané za naši spásu. Každé její prožívání má proto velký význam. Jde o to chtít být s Kristem v jeho nejtěžších chvílích a vidět jeho lásku k celému světu. Do modlitby křížové cesty můžeme také vzít pohled na své nedostatky a provinění, i bídu a potřeby celého světa, které zde měly svůj dopad a zvláštní místo v Ježíšově Srdci. Na křížové cestě se nacházejí nejrůznější lidé spolu s námi.
(text pokračuje ve formě závěrečné modlitby a poznámek autorů)
Na závěr záznamu textu a modliteb, které doprovázely kroměřížskou poutní křížovou cestu, se text věnuje i historickým osobnostem a aktuálním tématům, která ovlivňují komunitu věřících i širší veřejnost.
Pane Ježíši, díváme se na tvůj kříž a uvědomujeme si, že jsi za nás dal všechno. Tento čas věnujeme tobě. Chceme ho strávit v blízkosti tebe, který ses od Getseman až po Kalvárii modlil. V Roce modlitby se k tobě připojujeme na tvé cestě modlitby.
Závěrečná modlitba a prosba o důvěru v Boží milosrdenství uzavírá dnešní rozjímání a vyzývá čtenáře k žití podle Kristova příkladu lásky, laskavosti a solidarity s těmi, kdo procházejí bolestí a osamělostí.