Úvod a kontext
Křížová cesta českého geofyzika a popularizátora přírodních věd a kosmonautiky Dr. Jiřího Mrázka, který byl po své konverzi františkánským terciářem a v závěru života prožíval těžkou nemoc, je převzata z knížky V. dovol nyní, abych započal svou pobožnost křížové cesty!
Text vypráví o cestě moudrého člověka skrze utrpení, víru a rodinné vazby, která mu dodává sílu sledovat Kristovu cestu a hledat smysl vlastního kříže v každodenním životě.
1. Pocta vzoru a odhodlání
I. Pane Ježíši Kriste, ač nevinný a konající lidstvu jen dobro, byls souzen. Jak ti asi bylo, milovaný Ježíši můj? I já jsem odsouzen k smrti; tím, že jsem přišel na tento svět, jsem si současně vysloužil smrt, které neuniknu. Přesto však tolik lpí na svém životě. Jak bezútěšný obraz by to byl, kdyby nebylo tvé křížové cesty! Dnes vím, že tvá křížová cesta smrtí neskončila, že má své pokračování! Půjdu-li po ní také, mám záruku, že ani pro mne život smrtí neskončí, ale pouze se kvalitativně změní. Ať je tedy tvoje křížová cesta vzorem, kterému se chci svým vlastním životem co nejvíce přiblížit!
2. Přibližování se k utrpení a sloučení s jeho břemenem
II. Již bereš, milý Ježíši, svůj kříž na svá ramena! Jak byl asi ten kříž těžký! Jak nesnadno jsi jej mohl nést ty, tolik zbědovaný, zkrvavený a poplivaný! Také já tě chci následovat a - pokud je to možno - se ti co nejvíce přiblížit na této cestě pozemského utrpení. Můj kříž je, pravda, mnohem menší, než byl ten tvůj, a ještě jej nesu nerad. Dej, Pane Bože, abych to měl vždy na zřeteli, chci-li sejít z cesty mého osobního kříže. Ať ten můj kříž přitisknu ke své hrudi právě tak, jako jsi to učinil ty!
3. Pokání a odvrácení od hříchů
III. Ten kříž byl tak těžký, žes pod ním klesl, Ježíši Kriste. Avšak povstat, to znamená správně konat pokání, hříchy si zošklivit a přijmout předsevzetí, že se jich do budoucna vyvaruji.
4. Rodinné pouto a povinnost
IV. Na své cestě ulicemi Jeruzaléma ses přiblížil skupince, doprovázející tě zpovzdálí. Na této křížové cestě mám také já svou maminku, s níž se doposud na tomto světě potkávám. Jak i mne to bolí, když ji vidím trpět a plakat… Avšak jdu svou křížovou cestou a nechci se od ní odchýlit; vím, že potom tvou nesmrtelnou zásluhou i konec bude stejný, a tys přece svou milovanou matku vzal k sobě na nebesa. Abych toho však dosáhl, musím již zde na zemi žít podle tvých přikázání. Jsou to přikázání lásky, a proto dej, abych i ten svůj malinký uzlíček masa opatroval jako oko v hlavě a bděl nad jeho zdravím tělesným a hlavně duševním.
5. Pokora při nosení kříže a poslušnost vůli Boží
V. Již jsi zemdlený od těžké váhy kříže a nikdo se nevyskytl, kdo by ti pomohl nést jeho váhu dobrovolně. Museli k tomu přinutit cizího člověka! Břemeno kříže bylo tak těžké i mou vinou, a přece mnohdy ani já ti je nenadlehčuji. Kolika svým drobným křížům se bráním, když je na mne sesíláš! Brojím proti nim a odmítám je. Teprve když není jiná možnost, musím je snášet. Ale jak nerad a neochotně! To je potom špatná služba tobě, ukřižovaný Ježíši můj! Dej mi proto, abych přijímal každý kříž z tvých rukou ochotně, v odevzdání do tvých rukou zcela dobrovolně, protože v tom tkví ono zastavení mé vlastní křížové cesty. Ať vždy snáším i to smutné, co na mne sesíláš, protože bez osobního kříže by to nebyla ani moje křížová cesta se svým radostným zakončením. Dej, abych ti sloužil vždy tak, jak to žádá tvá vůle: abych vždy dodržoval tvá přikázání a žil jako pravý křesťan.
6. Milosrdenství a světlo víry
VI. Byls již zpocen a zakrvácený, žes ani na cestu neviděl… A tu se z hloučku věrných oddělila další dobrá duše: Veronika. Podává ti svoji roušku a koná tím skutek milosrdenství. Také já bych ti rád něco dal za to, že tolik pro mne trpíš… Jenže nic nemám, co je mého, vždyť všechno, co mám, je tvoje. Jen jedno jediné mám a to ještě pouze s tvou milostí: svou duši, kterou jsi mi svěřil k opatrování. Dej tu milost všem lidem okolo mne, zejména těm mým nejbližším: ať žijeme jako opravdu křesťanská rodina, dávající dobrý příklad svému okolí! Ať tu fotografii tvého obličeje předáváme dále, aby mohla konat dílo spásy v našem temném století. Ať žádná tma a žádné dílo nepřítele nám nikdy ten obraz nevymaže z duše.
7. Sebepřijetí hříchů a povstání vůči pokušením
VII. Jsou to i moje hříchy, které tě k zemi srážejí! Po prvním tvém pádu jsem učinil předsevzetí, že již nebudu hřešit, abych ti nepřitěžoval. Avšak vůle lidská je tolik slabá! Znovu jsem hřešil a znovu padám pod svým osobním křížem! Avšak tys znovu sebral své síly a povstal jsi se svým strašným břemenem… Chci-li tě následovat, musím i já znovu povstat a vléci se životem dále. Svým povstáním jsi umožnil i moje polepšení. Dal jsi najevo, že dovedeš zapomenout na moje hříchy, budu-li tě jen chtít následovat, tj. Dej mým očím dost slz, abych mohl oplakávat vše, čím jsem tě dosud urazil. Dej mi dostatek pocitu ošklivosti nad hříchy, abych se k nim již nikdy nevracel.
8. Ženy kolem Ježíše a naše odpovědnost
VIII. Stála tam stranou skupina žen a bolestně oplakávala tvé utrpení. Avšak ty, ač tolik zmučený a zesláblý, jsi měl ještě dosti síly k tomu, abys je potěšil. Kolik z nás tě opustilo a zavrhlo jak ze svého života, tak i ze svého okolí. Jak je to opovrženíhodné a zlé! Ano, nad sebou je nutno plakat, nad námi všemi, protože každý z nás toho tolik dělá proti tvé nejsvětější vůli. Nezatracuj nás, jako jsi nezatratil Ninive, dokud v něm žili spravedliví. Odpusť nám tedy a dej, abychom znovu vyznávali tvoje učení, a nejen je vyznávali, ale i podle něho žili.
9. Kalvárie jako okamžik zkoušky a naděje
IX. Kalvárie, to místo potupy a vítězství, je již v dohledu, když klesáš pod křížem potřetí, můj milý Ježíši Kriste! Také já jednou před svou životní Kalvárií klesnu naposled. Nestane-li se tak, svou křížovou cestu nedokončím a ty mi na věky unikneš. Dej mi milost vždy a za všech okolností tak žít a jednat, jako by moje Kalvárie byla již v těsné blízkosti. Vždyť jak poznám, který můj hřích bude tím posledním? Není lepší již nikdy nehřešit a po provedeném pokání pokračovat ve své cestě křížové až na Kalvárii?
10. Blízkost smrti a odhalení hodnot
X. Jak tě to asi bolelo, ztrápený Ježíši můj! Také já se blížím místu své smrti a jsem již tomu místu nedaleko. Již mi příroda bere pozvolna vše to, co mi pro pozemský život udělila. Ztrácím po částech všechno to, nač jsem snad byl kdysi tolik pyšný a hrdý. Dívám-li se do své budoucnosti, vidím ještě více: nakonec budu zbaven všeho, opravdu všeho pozemského a odejdu z tohoto světa zcela sám, zcela holý.
11. Bolestná zkouška těla i duše
XI. Napřed jednu ruku, potom druhou, pak obě nohy najednou, a ani tvoje srdce nenechali na pokoji a prokláli je kopím, aby ukázali svoje opovržení. Přemohl jsi bolest tělesnou a viděl před očima bolest jinou, mnohokrát větší - bolest duševní. Jak ti musíme být vděční, že náležíme k tomu pokolení, které jsi vykoupil! Avšak, žel, jak málo si toho často vážíme. Kolik je lidí, kteří nad tvým utrpením mávnou rukou a dělají si z něho dokonce posměšky! Kolik je takových, kteří tě zavrhli ze svých srdcí a potom i ze svého okolí, ba kteří proti tobě bojují! Dej mi také trochu ochutnat bolesti, protože bez ní zřejmě každá křížová cesta bude neúplná!
12. Poslední slova a naděje
XII. Jen ještě několik posledních slov a tvé utrpení je navždy skončeno. Jak se snažíš od těch dob neustále působit i na ty, kteří by tě, kdyby bylo možno, znovu ukřižovali, ba snad ještě horším způsobem než tehdy na Kalvárii! V tom záleží naše křížová cesta, že i dnes nalezneme tyto dvě skupiny, seskupené kolem tvého utrpení. Dej, ukřižovaný Ježíši můj, abych vždy byl v té skupině, která šla životní cestou křížovou s plným pochopením smyslu tvého utrpení.
13. Matčina náruč a naděje na nebeské shledání
XIII. Již zase ležíš v klíně té, která tě zrodila a vychovala. Ještě stále neví ta, které div nepuklo srdce bolestí, co se stane o dva dny později. Jen vzpomíná na doby, kdy tě také měla na svém klíně, avšak malého, veselého a usměvavého. Ať i ta moje pozemská mamička se nikdy netrápí dlouho nad tím, co špatného jí připravím. Ať ta Matka nebeská se u svého Syna přimluví, aby i ona došla jednou shledání s Ježíšem tam, kde již žádná bolest nenastává!
14. Vítězství skrze utrpení
XIV. Ale tys, Ježíši, přece jen zvítězil, třebaže očekávali, žes ze světa vymazán!
Praktické poznámky k textu
Text vypráví o vztahu utrpení a víry, o odpovědnosti vůči rodině a o tom, jak může být bolest zdrojem síly pro duchovní růst. Zároveň ukazuje, že cesta kříže nemusí být jen osobní, ale i komunitní, především v rodině a mezi lidmi kolem nás.
