Ježíš musí být unavený, protože se celou noc modlil a potom vybral z učedníků 12 apoštolů. Má ale pořád sílu a chuť pomáhat lidem. Přišla za ním spousta lidí ze vzdálených míst. Někteří jsou z Jeruzaléma a dalších judejských měst a vesnic na jihu. Jiní jsou z pobřežních měst Tyru a Sidonu na severozápadě. Proč sem za Ježíšem přicestovali? „Aby si ho poslechli a aby je uzdravil z jejich nemocí.“ A přesně to Ježíš dělá - všechny je uzdravuje.
Jen si to představte! Každému, kdo má nějakou nemoc, Ježíš dokáže pomoct. Pomáhá i těm, které trápí „nečistí duchové“, tedy lidem, kteří jsou pod vlivem Satanových zlých andělů. Potom Ježíš najde na úbočí hory rovnější místo a zástup lidí se shromáždí kolem něj. Jeho učedníci, a zvlášť 12 apoštolů, jsou pravděpodobně nejblíž. Všichni se nemůžou dočkat, až si poslechnou vyučování člověka, který dokáže dělat tak úžasné zázraky.
Ježíš pronese kázání, ve kterém je pro jeho posluchače hodně užitečných myšlenek. Od té doby tyto myšlenky pomohly bezpočtu dalších lidí. Ježíšovo kázání může pomoct i nám, protože v něm předložil hluboké duchovní pravdy, a to jednoduchým a jasným způsobem. Ježíš při vyučování vychází ze situací a věcí, které lidé běžně znají. Proto můžou jeho myšlenkám rozumět všichni, kdo chtějí vést lepší život, který se líbí Bohu.
Každý chce být šťastný. Ježíš to ví, a proto nejdřív vysvětluje, v čem pravé štěstí spočívá. To musí jeho posluchače okamžitě zaujmout. Ježíš říká: „Šťastní jsou ti, kdo si uvědomují své duchovní potřeby, protože jim patří nebeské království. Šťastní jsou ti, kdo pláčou, protože budou utěšeni. ... Šťastní jsou ti, kdo hladoví a žízní po spravedlnosti, protože budou nasyceni. ... Šťastní jsou ti, kdo jsou pronásledovaní kvůli tomu, že jednají správně, protože jim patří nebeské království. Šťastní jste, když vás lidé kvůli mně uráží [a] pronásledují... Co Ježíš myslí slovem „šťastní“? Nemluví o radosti, kterou člověk má, když se dobře baví. Opravdové štěstí je hlubší. Ježíš říká, že doopravdy šťastní jsou ti, kdo si uvědomují své duchovní potřeby, kdo jsou smutní kvůli svému hříšnému stavu a kdo poznávají Boha a slouží mu. Jsou šťastní dokonce i tehdy, když je za to, že dělají správné věci, někdo nenávidí a pronásleduje.
Hodně lidí si ale myslí, že člověk je šťastný, když je bohatý a užívá si života. Ježíš říká něco jiného. Pomocí kontrastů vede posluchače k zamyšlení. Říká: „Běda vám, kdo jste bohatí, protože vy už svou útěchu máte. Běda vám, kdo jste teď sytí, protože budete hladovět. Běda vám, kdo se teď smějete, protože budete truchlit a plakat. Běda, když o vás všichni lidé mluví dobře.“ Proč se Ježíš negativně vyjadřuje o lidech, kteří jsou bohatí, radostně se smějí a druzí je chválí? Protože když si někdo takové věci užívá a jsou v jeho očích cenné, může zanedbávat službu Bohu a tím se připravit o pravé štěstí.
Ježíš neříká, že ke štěstí prostě stačí být chudý nebo hladový. Ježíš teď mluví o svých učednících a říká: „Jste sůl země.“ Proto nejsou solí v doslovném smyslu. Sůl je ale konzervační prostředek. U Jehovova chrámu leží hromada soli blízko oltáře a kněží ji používají k solení obětí. Symbolizuje nepřítomnost zkaženosti a rozkladu. Ježíšovi učedníci jsou „sůl země“ v tom smyslu, že svým vlivem chrání lidi před tím, aby se duchovně a morálně nezkazili. Ježíš také učedníkům říká: „Jste světlo světa.“ Lampa se nedává pod koš, ale na stojan, odkud může svítit všude kolem.
Židovští náboženští vůdci jsou přesvědčení, že Ježíš porušuje Boží zákon, a nedávno se radili, že ho zabijí. Proto Ježíš otevřeně říká: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. … Proto každý, kdo porušuje jedno z těch nejmenších přikázání a učí to jiné lidi, bude nazván nejmenším vzhledem k nebeskému království.“ Tím myslí, že takový člověk se do Království vůbec nedostane. Ježíš odsuzuje i samotné postoje, které vedou k tomu, že někdo poruší Boží zákony. Říká, že v Zákoně stojí „Nezavraždíš“, ale dodává, že „se bude před soudem zodpovídat každý, kdo se nepřestane zlobit na svého bratra“. (Matouš 5:21, 22)
Když se někdo dlouhodobě zlobí na jiného člověka, není to malá věc. Může to vést až k vraždě. Proto Ježíš vysvětluje, co všechno by měl člověk udělat, aby měl s druhými dobré vztahy. Říká: „Pokud tedy přinášíš dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech dar před oltářem a odejdi.“ Další přikázání v Zákoně se týká cizoložství. Ježíš se k tomu vyjadřuje: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘ Ale já vám říkám, že každý, kdo se dívá na nějakou ženu tak, že po ní začne toužit, už s ní ve svém srdci zcizoložil.“ (Matouš 5:27, 28) Ježíš nemluví o nemravné myšlence, která někdy člověku probleskne hlavou. Spíš vyzdvihuje, jak je závažné, když se někdo na ženu „dívá“ delší dobu. To často probudí vášnivou touhu. A když se potom naskytne příležitost, může to vést k cizoložství. Pokud tě tedy tvé pravé oko svádí k hříchu, vytrhni ho a odhoď pryč. Někteří lidé dobrovolně obětovali vážně nemocnou končetinu, aby si zachránili život. Podle Ježíše je pochopitelně ještě důležitější „odhodit“ cokoli, třeba i něco podobně cenného, jako je oko nebo ruka, aby člověk zabránil nesprávným myšlenkám a jednání.
Ježíš posluchačům také radí, jak se chovat k lidem, kteří jim ubližují a urážejí je. Říká: „Neodporujte zlému člověku. Když tě někdo uhodí přes pravou tvář, nastav mu i druhou.“ Ježíš tím nemyslí, že člověk nemůže bránit sebe nebo svoji rodinu, když je někdo napadne. Mlčí o facce, která nemá druhého vážně zranit nebo zabít, ale má ho urazit. Tato rada je v souladu s Božím zákonem, aby člověk miloval svého bližního. Proto Ježíš lidem radí: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ Pak uvádí důležitý důvod, proč to mají dělat: „Tak ukážete, že jste synové svého Otce, který je v nebesích.“
Ježíš tuto část svého kázání shrnuje slovy: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Matouš 5:48) Očividně tím nemyslí, že by lidé mohli být naprosto dokonalí. Když ale napodobujeme Boha, můžeme mít tak velkou lásku, že do ní zahrneme i své nepřátele. Potom Ježíš ve svém kázání vybízí: „Dávejte si pozor, abyste nedělali dobré skutky jen proto, aby to druzí viděli.“ Odsuzuje i veřejné modlení, když lidé dělají zjevnou zbožnost. Dál Ježíš říká: „Když se modlíš, nebuďte jako pokrytci. Ti se totiž rádi modlí tak, že si stoupnou v synagoze nebo na roh hlavních ulic, aby byli lidem na očích.“ Jaké rady má tedy prakticky následovat? Když se modlíš, jdi do svého pokoje, zavři dveře a modli se ke svému Otci, který je lidským očím skrytý. (Matouš 6:5, 6)
Ježíš není proti všem veřejným modlitbám, protože i on sám takové modlitby pronesl. Ukazuje, že není správné „znovu a znovu“ používat naučené fráze a modlit se mechanicky. Potom pronese vzorovou modlitbu, která obsahuje sedm proseb. První tři se týkají Jehovova práva vládnout a jeho záměrů - aby bylo posvěceno jeho jméno, aby přišlo jeho království a aby se děla jeho vůle. Jak důležitý by pro nás měl být majetek? Ježíš posluchače vybízí: „Přestaňte si shromažďovat poklady na zemi, kde je ničí moli a rez a kde se vloupávají zloději a kradou.“ Shromážděte si poklady v nebi, tam nejsou zkáze vystaveni. Boží schválení a věčný život, který díky tomu můžeme získat, nám nikdo vzít nemůže. Ježíš to uzavírá slovy: „Kde ... Tuto myšlenku potom zdůrazňuje jedním přirovnáním: „Oko je lampou těla. Pokud je tedy tvé oko zaostřené, celé tvé tělo bude jasné. Ale pokud je tvé oko závistivé, celé tvé tělo bude temné.“ (Matouš 6:22, 23)
Když naše obrazné oko funguje správně, slouží nám podobně jako rozsvícená lampa. K tomu je ale potřeba, aby bylo zaostřené na jednu věc. Jinak by se mohlo stát, že začneme mít v různých ohledech špatný úsudek. Ježíš k tomu uvádí působivý příklad: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, protože buď bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo bude jednomu oddaný a druhým pohrdne.“
Ďalší části textu rozebírají, jak se Ježíš dívá na bohatství, na konfrontaci s farizeji a na problémy lidských vztahů. Někteří z Ježíšových posluchačů mohou důrazně pochybovat o tom, zda v jejich životech existuje skutečné následování; Ježíš je povzbuzuje, aby se nevyhýbali těžkostem a aby se nebáli vykládat pravdu v lásce, ale zároveň nebyli souzeni příliš krutě. Pokračuje, že ti, kdo naslouchají jeho slovům a jedná podle nich, jsou jako ten, kdo postavil dům na skále; ti, kdo neslyší a nečiní, jako ten, kdo postavil dům na písku. A někteří - ať už tehdy nebo dnes - se nechávají ovlivnit davovým šílenstvím a zapomínají na osobní odpovědnost jít za Ježíšem.
Mt 16,13-20 vrcholí vyznáním Petra: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ Ježíš na to odpoví, že Petrovo vyznání bylo darované Otcem: „Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev.“ Důraz na Petrovo postavení a na klíče nebeského království doplňuje téma pravomoci vykládat zákon a učit jeho učedníky mít účinnost v církvi. Následující texty v evangeliích ukazují, že Petrova role je významná, ale samotná identita Petra vychází z Ježíšovy identity a zjevení Otce.
V interpretaci dnešního textu si klademe otázky: Za koho Ježíše pokládáš ty? Je to pro tebe skutečný Mesiáš, či jen formální vyznání? A pokud ano, jak to ovlivňuje tvůj každodenní život, tvoje vztahy, práci a rodinu? Je třeba mít otevřené srdce pro Boží dar poznání - že Duch svatý může zjevovat Ježíšovu pravou tvář i tehdy, když my vidíme jen částečné obrazy.
Na závěr dnešní perikopy však texty ukazují, že Boží království začíná už nyní, skrze žité vztahy a činy pro druhé - a není to jen budoucí očekávání. Boží království není identické s říší tohoto světa ani s institucí církve; je to síť autentických vztahů s Bohem a lidmi, kterou je třeba budovat. Zároveň je nezbytné neztrácet naději a nezjednodušovat výklady, protože pravda o Ježíšově poslání se odhaluje postupně - skrze kontemplaci, modlitbu a prožívání života vírou a láskou k bližním.
- 1Král Herodes začal zle zakročovat proti některým členům církevní obce. 2Janova bratra Jakuba dal popravit mečem. 3Když viděl, že se to židům líbí, dal zatknout také Petra. 4Zmocnil se ho tedy, dal ho zavřít do žaláře a hlídat od čtyřnásobné stráže vždycky po čtyřech vojácích. 5Tak byl Petr hlídán ve vězení; církevní obec se však naléhavě za něho modlila k Bohu. 6V noci před tím dnem, kdy ho chtěl Herodes popravit, spal Petr mezi dvěma vojáky a byl spoután dvěma řetězy. I přede dveřmi stála stráž. 7Najednou se objevil anděl Páně a v kobce zazářilo světlo. Strčil Petra do boku, vzbudil ho a řekl: "Rychle vstaň!" Tu mu spadly řetězy z rukou. 8Pak mu anděl řekl: "Opásej se a obuj si opánky!" Udělal to. Dále mu nařídil: "Přehoď si plášť a pojď za mnou!" 9Šel tedy za ním ven, ale nevěděl, že je to skutečnost, co se dělo skrze anděla. Myslel, že má vidění. 10Přešli pak první i druhou stráž a došli k železné bráně. Vyšli tedy ven a šli dál jednou ulicí. A hned nato anděl zmizel. Život Kristových svědků odráží osud samotného Mistra. Tak je Petr zajat v den velikonoc jako Ježíš (srv. Lk 22,7). Avšak Petrovo poslání není ještě u konce, proto přichází ke slovu Boží mimořádný zásah na přímluvu společenství (12,5).
- 2. Milovaný! 6Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. 7Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. 8Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. 17Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy. 18Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky!
- 3. Tento úryvek se nazývá "závěť apoštola". V ní apoštol předává určitá doporučení Timotejovi a vyjadřuje své pocity před smrtí. Necítí se jako oběť, srovnává se jen s úlitbou (oleje, vína nebo vody) vylitou na oběť (v. 6). Přesto však vnímá, že tato úlitba je úplná. Závěrečné verše ukazují, do jaké míry Pavel následoval Krista: všichni ho opustili (v. 16), cítí se sám jako Pán (v).
Tyto texty vyzývají čtenáře k reflexi o tom, kdo je Ježíš pro nás dnes. Za koho nás považují ostatní? A jak to poznání proměňuje naše rozhodnutí, která učíme a jak žijeme víru v každodenním životě? Vzor Petra ukazuje cestu: vyznání víry může být prorocké, ale vyžaduje hlubší poznání a rozlišování - to, co člověk vidí, není vždy konečné poznání. Proto je potřeba modlitba, kontemplace a otevřenost Božímu daru zjevení.
Mt 16,13-20 ilustruje, že pravá identita Ježíše vychází z Božího zjevení Otce, a že Petrova role vychází z tohoto zjevení. Na závěr výkladu se ptáme: Za koho mě pokládáte vy? Pokud se jedná o skutečný pohled, průvodce života a naděje, pak se dotýkáme srdce a směřujeme k hlubšímu následování. Pokud ne, vyvstává výzva k větší otevřenosti vůči Božímu působení a k odhodlání následovat Ježíše v každé situaci.