Byl nemocen člověk jménem Lazar z Betany, vesnice, kde bydlela Marie a Marta. Ten nemocný byl jejich bratrem. Ježíš měl rád Martu i sestru její i Lazara. Když Ježíš uslyšel o nemoci Lazara, zůstal ještě dva dny na místě, kde byl, a poté prohlásil, že nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby byl oslaven Syn Boží skrze ni.
Sestry poslaly k Ježíšovi zprávu: Pane, ten, kteréhož miluješ, nemocen jest. Marta pak Ježíšovi řekla: Pane, kdybys ty byl zde, bratr můj by neumřel. Maria na něj volala: Pane, kdybys byl zde, bratr můj nebyl by neumřel. Ježíš odpověděl: Tvůj bratr vstane. Řekla mu Marta: Vím, že vstane při vzkříšení v den poslední. Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i když umřel, živ bude; a každý, kdož žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš-li tomu?
Ale i nyníť vím, že cokoli požádal bys od Boha, dá tobě Bůh. Marta na to: Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Kristus, Syn Boží, kterýž měl přijíti na svět. Když to pověděla, odešla a zavolala tajně Marie: Mistr zde jest, a volá tebe. Maria šla k Ježíši, ale Židé, kteří s ní byli v domě, pláčli, když viděli její pláč a pláč Židů, kteří s ní přišli. Ježíš byl v duchu dojat a zastonal. Zeptal se: Kam jste jej položili?
Řekli: Pane, pojď se podívat. Ježíš poté slzel. Když se blížil hrob, byl kamenem zakryt, a Marta mu řekla: Pane, již smrdí, čtyři dny v hrobě jest. Ježíš odpověděl: Však jsem řekl, že budeš-li věřiti, uzříš slávu Boží. Zdvihli kámen a Ježíš zvolal: Otče, děkuji tobě, že jsi mne vyslyšel. Po těch slovech zavolal mocným hlasem: Lazar, pojď ven! A Lazar vyšel z hrobu, svázaný ruce i nohy rouchami a s obvázanou tváří šátkem. Rozvažte ho a nechte odejít!
Tento zázrak způsobil, že mnozí Židé uvěřili v Ježíše. Někteří však odešli k farizeům a přední kněží říkali: Co činíme? Tento člověk dělá divy mnohé. A v radě se rozhodli, že ho zabijí; od té doby Ježíš již nechodil veřejně mezi Židy a odešel do krajiny blízko pouště, do města Efraim, kde bydlel s učedlníky. Před velikonocemi šli mnozí Židé do Jeruzaléma očistit se a Ježíš byl předán volbě mezi lidem a autoritami.
V biblickém příběhu Janova evangelia Lazarova smrti a vzkříšení stojí jako vrchol Ježíšova pozemského působení těsně před zatčením a ukřižováním. Ježíš říká: Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i když umřel, živ bude; a každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. A věříš-li tomu?
V moderní literatuře Lazarovo jméno a motiv přešly do různých kontexů. Zvláště v Dostojevského Zločinu a trestu se Lazarova postava objevuje jako lazarské podobenství o duchovní smrti a obnově; Raskolnikov zkoumá biblické pasáže o Lazarovi a celý román bývá čten jako lazarské téma uvěřění a vnitřní proměny. Andrejevova povídka Lazar (1906) zasazuje Lazarovo vzkříšení do biblických reálií a ukazuje proměnu Lazara do postavy s uhrančivou lhostejností a temnou silou. Český Kainar se ve svém textu Lazarovi věnuje spíše jako věčnému létání po městě, temné moci, která ohrožuje lidskou touhu žít. Capoteho povídka Strom noci (1945) využívá lazarský motiv v kontextu zpochybnění reality a manipulace s životem a smrtí v mezidobí dospívání a dospělosti. Sylvie Plathová ve své básni Lady Lazarus transformuje Lazarův motiv do autorovy sebereflexe a autoportrétu ženy, která čelí opakovaným pokusům o sebevraždu a znepokojením nad tím, kdo ji uzdraví.
V české a světové literatuře tedy Lazar z Betánie přestává být pouhým biblickým jménem; stává se symbolem naděje, ztráty, víry, a vždy zrcadlí problém chápání odvěké otázky života a smrti. V samotném biblickém textu zůstává Lazar jedním z příběhů, který uzavírá Ježíšovu veřejnou působnost a otvírá cestu k Velikonoci. Lazarova smrt a následné vzkříšení jsou tak i důležitým vyústěním Kristova poselství o životě věčném a o tom, že víra v něj mění samotný způsob existence člověka.
