Svatý Otec Jan Pavel II. schválil 11. ledna 2000 třetí vydání římského misálu. Kongregace pro bohoslužbu a svátosti ho vyhlásila jako typické a zadala k tisku 20. dubna téhož roku. První změnou, kterou je dobře pro lepší orientaci v dokumentu uvést hned na začátku, je změna v číslování odstavců.
Na probíranou látku se znovu nahlíží z dvou zorných úhlů: teologických aspektů a praktických změn a upřesnění. V části o teologických otázkách se soustředíme na ekleziologii a teologii liturgie, protože Slavení eucharistie je úkonem Krista a Církve, která je „svátostí jednoty“.
Teologické jádro: liturgie jako projev jednoty Církve
Celému tělu Církve náleží, aby to zjevovala a působila. Jednotlivé údy dosahují činné účasti různými způsoby, které jim jsou vlastní, podle jejich stavu a služeb. Zjevuje se tak vzájemné propojení a hierarchické uspořádání křesťanského lidu.
V první kapitole (č. 16) se pojednává o důležitosti a důstojnosti slavení mše sv. jako středem celého života Církve a vrcholným úkonem bohopocty i posvěcení, obrací se k Otci skrze Krista v Duchu svatém. Nové vydání doplňuje pneumatický, a tím také trinitární charakter liturgie. Rozšiřuje tak smysl textu Sacrosanctum Concilium: shromáždění věřících ke slavení liturgie má nutně svůj duchovní, teologický rozměr, který je dán právě tím, že důvodem shromáždění věřících je liturgické slavení.
Praktické změny a přesná formulace
Uprostřed shromáždění je přítomen Pán a zjevuje se v něm tajemství Církve. V praktické rovině se zdůrazněný ekleziální charakter projevuje při odstavci o smyslu pozdravení pokoje. V první kapitole o důležitosti a důstojnosti slavení eucharistie je doplněna část (č. 22-26), která pojednává o postavení diecézního biskupa k liturgii a o jeho úlohách. Biskup je prvním rozdělovatelem Božích tajemství ve své diecézi, proto mu náleží nejvyšší postavení a odpovědnost ve vztahu k liturgii.
Jím slavená liturgie, zvláště mešní, zjevuje tajemství Církve. Proto mu také náleží pečovat o to, aby kněží, jáhni i věřící správně liturgii chápali a mohli se jí činně a s užitkem účastnit a aby byly náležitě respektovány předpisy liturgických knih a ostatních vyhlášení příslušných autorit. Dále je uvedeno, že Biskupovi náleží určit různá přizpůsobení, která Misál předpokládá. Rozlišuje se mezi jáhnem a ostatními přisluhujícími (lektorem, akolytem atd.). Jáhen z moci svěcení zaujímá po knězi první místo mezi služebníky slavení eucharistie.
Laickým přisluhující se klade důraz na rozlišení mezi jednotlivými službami a na to, aby svaté přijímání podávali pouze náležitě ustanovení služebníci. Mimořádní služebníci nepřistupují k oltáři dříve, než přijme sám kněz, a posvátné nádoby přijímají od něj. Při zbytku krve v kalichu po svaté službě ji může přijmout kněz, jáhen, či akolita.
Posvátné nádoby smí po sv. službě svěřit farář či rektor vhodným laikům buď formou liturgického požehnání, nebo dočasným pověřením; jedná se o službu přisluhujícího u oltáře a dalších vyjmenovaných dříve. V textu jsou upřesněny termíny a odkazy na římský rituál a liturgické knihy, aby byla liturgie vyjádřena s důrazem na posvátný charakter.
Liturgické texty, formy a přizpůsobení
V novém vydání jsou uvedeny odkazy na zvláštní formy slavení mše sv., odkazy pro případ, kdy slaví eucharistii biskup, a doplněna ustanovení z lekcionáře ohledně výběru lekcí (část V). Dále se upřesňuje postoj věřících: stojící při výzve, klečení při konsekračním momentu, a to s hlubokou úklonou po konsekraci. Věřící přijímají sv. přijímání v kleče nebo vestoje a podávání pod obojí způsobou bylo zúženo na dvě možnosti: napití z kalicha nebo ponoření hostie do krve.
Forma mše sv. s účastí lidu, dříve nazývaná Forma typica, má nyní název Missa sine diacono. Oddíl De muneribus diaconi se mění na De Missa cum diacon a je doplněn. Aklamace v Kyrie se mohou opakovat více než dvakrát. Popisuje se, jak sloužit mši sv. knězem od sedes a jak vedou modlitby, prosby a průběh celebrace.
Nové vydání klade důraz na stavění oltáře tak, aby sloužil lidu, s poznámkou o tom, že někde je vhodné zachovat stávající oltář, pokud by jeho přesun byl pro umělecké či jiné důvody problematický. V nových kostelích má být vybudován jeden oltář. Při pokleku a při procesích se vyžaduje určité uspořádání a symbolika krů.
O přizpůsobeních, která vyžadují koordinaci
Devátá kapitola, „O přizpůsobeních, která přísluší biskupům a biskupským konferencím“, je v novém úvodu k římskému misálu zcela novým prvkem. První odstavce připomínají záměr Druhého vatikánského koncilu obnovit liturgii a umožnit všem věřícím účast na liturgii plnou, vědomou a s užitkem. Biskup má na prvním místě pečovat o liturgický život ve své diecézi a určovat pravidla pro koncelebraci, přisluhování u oltáře, podávání sv. přijímání pod obojí způsobou a zásady pro budování kostelů a jejich zařízení.
Koordinované, širší přizpůsobení vyžadují biskupské konference: vydat římský misál v národních jazycích; stanovit pravidla a způsoby zapracování do národních textů; stanovit gesta a postoje věřících, gesta vyjadřující úctu oltáři a evangeliáři; určit texty zpěvů pro vstup, přípravu darů a k přijímání; vybrat čtení pro zvláštní příležitosti; určit způsob pozdravu pokoje; stanovit materiály pro oltář a jiné vybavení, především posvátné nádoby, liturgické rouchy a jejich barvy. Zvláštní péče se věnuje výběru verze překladů Písma a ostatních liturgických textů, které musí být věrné.
Nový všeobecný úvod k římskému misálu nepřináší převratné změny; většina změn vychází z jiných liturgických knih a vyplývá ze sladění s ostatními církevními dokumenty. Z koncilových dokumentů stojí za zmínku, že změny vycházejí i z dokumentů Sacrosanctum Concilium a Lumen gentium.
V souvislosti s touto reformou je důležité poznamenat, že liturgická reforma podle Druhého vatikánského koncilu nebyla považována za dokončenou, nýbrž za kontinuální proces.
Specifické poznámky a odkazy
Text uvádí, že některé uvedení v textu zahrnují odkazy na CIC (církevní právo) a na další dokumenty, a že konkrétní ustanovení jsou uspořádána podle číslovaných odstavců. Například část o přizpůsobeních vyžaduje schválení Apoštolského Stolce a zohledňuje Varietates legitimae.
Protože nová pravidla vyžadují koordinaci mezi diecézními a národními úrovněmi, v nadcházejících letech se očekává vyjasnění a implementace změn v liturgické praxi po celém světě.
Oběť eucharistie jako střed liturgie a její hierarchické součásti jsou ilustrativně popsány v kapitole o liturgickém vedení biskupa a jeho službách; viz text výše pro detaily.
V rámci textu se objevují odkazy na konkrétní čísla: č. 16, 22-26, 39-41, 116 aj. a na postavení gregoriánského chorálu, který je privilegiovaným zpěvem římské liturgie.