Dozvíme se i původ zvyku řezat na sv. Svatá Barbora žila v Turecku kolem roku 300. Tehdy byli křesťané pronásledovaní a za svou víru umírali. Podle legendy byla Barbora jedinou dcera v rodině bohatého kupce. Tajně se seznámila s Ježíšovým učením a toužila žít podle něj. Její otec s tím ale nesouhlasil a nechal ji uvěznit v kamenné věži. Barboře se podařilo nechat se tam potají pokřtít. Pak ale musela utéct. Proto se i dnes na její svátek 4. prosince dodržují některé krásné tradice, například trhání větviček třešně, kterým se říká „barborky“. Povídání o sv. Barboře si můžete stáhnout jako omalovánku, autor: G.
Dejme dohromady zpravodajství o její životě a kultu: Po 4. 12. slaví církev památku sv. Barbory. Život svaté Barbory Život sv. Barbory známe ze starého legendického příběhu. Ten nalezneme v souboru Zlatá legenda (Legenda aurea) janovského dominikána Jakuba de Voragine (1230-1298). Barbořin příběh se odehrává za vlády císaře Maximiniána (3.-4. století) v Nikodémii v době pronásledování křesťanů. Aby bohatý otec Dioskurus uchránil svoji dceru Barboru před nechtěnými nápadníky, zavřel ji do velké věže. Tam podle legendy začala studovat. V té době se rozšířila zpráva, že místní kraj navštívil slavný učenec a křesťanský myslitel Origenes. Barbora se s ním skrze dopisy spojila, uvěřila Ježíši Kristu a později přijala křest. Zlom nastal ve chvíli, kdy Dioskurus nechal postavit velké lázně a Barbora tam vztyčila velký kříž. Otec se na svoji dceru rozhněval, ale ona před ním zázračně skrze skálu uprchla k pastýřům. I když mu napoprvé utekla, nechal ji chytit a zbičovat. Následně ji opět uvěznil do věže a o věci křesťanky Barbory informoval místodržícího Martiana. Byla předvolána před soud a vystavena povinnosti modloslužby pod pohrůžkou mučení. Barbora to odmítla. Podle legendy pak Martian začal Barboru pálit loučí, tloukl ji palicí a nahou ji vyhnal mezi lidi. Anděl však její nahotu zakryl bělostným rouchem. Rozzlobený otec jí pak osobně mečem sťal hlavu. Stalo se to 4. prosince.
Po přečtení legendy o sv. Barboře se může leckdo pousmát a zpochybnit mnohé okolnosti z jejího života. Legendy nám však více než o historické skutečnosti světců vypovídají o těch, kdo je napsali a komu je napsali, tedy o těch, kteří světce upřímně obdivovali či uctívali. Horníci v osobě sv. Barbory nacházeli někoho, kdo rozumí jejich strachu o život a navíc dokáže i za svízelných okolností s důvěrou spoléhat na Boží pomoc. Když jsem přišel do Kutné Hory, přemýšlel jsem, jak najít vztah k patronce města. Nechtěl jsem, aby se mi stala pouze mrtvou vzpomínkou na slavnou hornickou minulost. Odpověď jsem našel právě po přečtení kutnohorské pověsti o záchraně horníků a postavení chrámu. Ač už nikdo z nás nefárá do hlubin země, přesto může být sv. Barbora tou, která nám pomáhá nalézt cestu z temnoty na světlo. I my v tomto světě totiž někdy bloudíme, tápeme a hledáme. Stále toužíme jasně rozeznávat, co je správné a dobré a co vede k spokojenému životu. Každý z nás si mnohdy neví rady. Sv. Barbora je pro mě tou, která mě může nejen chránit před duchovní smrtí. Může mi dodávat odvahu postavit se zlu a přes nepochopení vytrvat na cestě, kterou poznávám jako správnou. Vždyť i kdyby všechny podivuhodné příběhy související s úctou sv. Barbory nebyly historické, k obdivu by stačila jediná skutečnost: mladá dívka hledala pravdu ve studiu a pro svou víru byla ochotna položit svůj život. Mít takovouto odvážnou dívku za patronku na cestě životem není ctí pouze pro horníky, ale snad i pro každého z nás, nejen tady v Kutné Hoře.
P. Jan Uhlíř
Informace o chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře najdete zde. O sv. Nicméně mnohé údaje jsou nepřesné nebo se v některých podrobnostech rozcházejí. Většina pramenů se shoduje na tom, že sv. panna Barbora se narodila počátkem třetího století n. l. Otec Dioskur maje než tuto jedinou dceru, pečoval o její výchovu i vzdělání, ovšem způsobem pohanským. I zavřel dceru do zvláštní části domu svého, vystavěné na způsob pevné věže, zřídiv ji tu skvostný a pohodlný byt, do něhož měli přístup jen domácí služebníci a učitelé, kteří vysoce nadanou dívku vědám a uměním vyučovali. Barbora trvajíc v samotě a nejsouc ničím rušena jala se vážně přemýšleti o věcech božských, o věčnosti, o světě i člověku a jeho úkolu na zemi. Než buď tomu jak buď, milostí Boží uvěřila Barbora v Krista Ježíše a stala se horlivou jeho vyznavačkou a proti vůli svého otce křesťankou. V tu chvíli zvrhla se otcovská láska jeho k jediné dceři v šílenou nenávist. Soptě hněvem chopil se meče a hnal se po Barboře, a byl by ji na místě zavraždil, kdyby nebyla rychle uprchla a v horách se ukryla. Jako hladový vlk potom slídil po dceři, až kterýsi pastýř vyzradil mu skrýši její. Tu vrazil na ni, anaž právě se (resp. učila dělostřelbu) modlila, a ztrýzniv ji nemilosrdně, dal ji od služebníků spoutati a dovésti nazpět do věže. Myslil, že donutí ji hladem a tuhým vězením k povolnosti, ale zmýlil se. Statečná křesťanka radovala se, že dáno jest jí pro milého Spasitele trpěti. I nedala se ani hrozbami ani ukrutnostmi otcovými zviklati ve víře své a předsevzetí, že zachová si panenství. I rozzuřil se Dioskur tou měrou, že potlačiv v sobě přirozený cit otcovský, sám svázal dceru a odvezl k soudci Marcianovi, který ji dal ukrutně zmučit a odsoudil ji k smrti. Sv. Barbora počítá se do sboru čtrnácti svatých Pomocníků. Věřící lid ctí a vzývá ji za zvláštní patronku proti náhlé a nekajícné smrti. Také v různých nebezpečích, zvláště proti ohni, blesku, bouři a požáru bývala tato světice důvěrně vzývána. Obrazy její dávány na zvony, jimiž zvonívalo se proti mračnům, na prachárny i zbrojnice. Na válečných korábech francouzských a španělských býval obraz její nad komorou, v níž chová se střelný prach a komora sama přezvána "Barborou“.
Podobně v našich chrámech jsou obrazy Barbory dokladem úcty, vzdávané v naší zemi této světici. Bože, Tvá síla se projevuje zvláště tehdy, když působí v tom, kdo je slabý: Tys posiloval svatou Barboru, aby statečně snášela všechno mučení; pomáhej i nám, abychom na její přímluvu vítězně prošli všemi zkouškami, nezemřeli náhlou smrtí, ale předstoupili před Tebe smířeni, po přijetí sv. svátostí. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Ioannes Damascenus, presb. et doctor Eccl (asi 749); Barbara, virgo nicomedien. (století neznámé); Heraclas (247/249); Meletius, ep. Sebastopolitan (s. IV.); Felix, ep. Bononien (431/432); Aprus, presb. (s. VII.); Sigiramnus (s. VII.); Adrehildis seu Ada (po roce 692); Solas (794); Ioannes Thaumaturgus (s. IX.); Annon (1075); Osmundus (1099); Bernardus, ep. Každý rok přesně 4. prosince slaví svátek Barbora.
Pro mně je tento den zvláštní - slavím totiž svátek. Moje jméno je Barbara, ale v kalendáři není. Je to obměna jména Barbora, takže slavím svátek 4. V tento den by měl chlapec natrhat své milé větvičky "barborky". Vstát by měl brzy ráno. Většinou se používají větvičky třešně, ale výjimkou nejsou ani větvičky jabloně nebo višně. Často si ale větvičky natrhá dívka sama a pokud jí do Vánoc vykvetou, má vyhráno. Dávaly se do vody, buď třeba do chléva nebo za pec. Děvčata měla za povinnost je zalévat. Nabírala do úst vodu a zalévala je denně z úst. Ke jménu Barbora se vztahuje také pověst, která vznikla už v 7. století. Vypráví o dívce, kterou vychovával jen starostlivý otec. Barbora vyrostla v krásnou dívku, ale otec ji před chlapci ukryl do věže. Dcera se nebránila - rozjímání v ústraní ji těšilo, protože se již seznámila s učením Kristovým a hodlala mu zasvětit další život. Když to otec zjistil, snažil se ji proklát mečem, ale dívka mu utekla a skryla se ve skalní rozsedlině. Její skrýš ale prozradil pastýř. Otec dívku našel a nutil ji opustit víru, ale ani to ji nezlomilo. Byla odsouzena k smrti. Nenávistný otec se sám ujal role kata a zakřivenou šavlí vlastní dceři srazil hlavu. Náhle zčistajasna sjel z nebe blesk a otce spálil na uhel. Barboru vzývali jako ochránkyni před náhlou smrtí, proto se stala patronkou právě horníků a střelců. Zobrazována bývá s dělovými hlavněmi nebo postavou horníka u nohou. Dalším výrazným atributem se stala věž, symbol jejího vězení, obvykle se třemi okny, symbolizujícími Otce, Syna a Ducha svatého. Případně meč, charakterizující mučednickou smrt. Zvláště oblíbena je v hornických krajích (chrám sv. Barbory v Kutné Hoře).
Další zajímavou tradicí tohoto dne jsou Barborky - tajemné postavičky oblečené do bílých hávů, které obcházely vesnici. 4. prosinec, kdy mají svátek všechny Barbory a Barborky, máme spojený s řezáním třešňových větviček, které si pak dáváme do vázy. Až do 19. století byl na venkově udržován zvyk chodit se svatou Barborou. V den svaté Barbory nebo v předvečer tohoto svátku chodívaly svobodné nebo i vdané ženy ustrojené za Barborky. Obcházely od domu k domu, kde se ohlašovaly zabušením metličky na okno. Nosívaly převážně bílé šaty, často mívaly závoj a věneček na hlavě. Pro hodné a poslušné děti, které se modlily, přinášely v košíčcích malé dárky - hrušky, jablka, sušené ovoce, cukrová srdíčka. Později Barbory přestaly chodit po vsích, ale jejich tradice nadělování dětem zůstala. Děti si večer 3. prosince daly za okno talířek, na kterém našly druhý den nadílku od Barbory. Dnes už Barbory nechodí. Velmi starou tradicí je řezání třešňových větviček 4. prosince. Dříve si do vázy s vodou trhala větvičky svobodná děvčata, která pomýšlela na vdavky. Komu do Vánoc vykvete, ten se v příštím roce vdá, tak praví stará pověra. V některých krajích dívky věšely na větvičky pentle se jmény chlapců. Utrhněte si také pro sebe větvičku, která dětem zkrátí čekání na Vánoce a ozdobí sváteční stůl. Bude nejen krásná, ale i příslibem nového jara.
Barbora z Nikomédie žila na počátku 3. století v Nikomédii a byla dcerou kupce Dioscura - nepřítele křesťanů. Matka Barboře zemřela velice brzy a dceru vychovával její otec. Před nemravným vlivem okolního světa i nápadníky jí zavřel do věže, kterou postavil vedle svého domu. Avšak jeden zbožný sloužící obrátil Barboru na křesťanskou víru. V den jejího svátku (4. prosince) nechávali horníci hořet ve štolách přes noc kahany, na ochranu před smrtí a úrazy - tzv. DAŘBUJÁN A PANDRHOLA.
