Ve známém biblickém hymnu, v první kapitole listu Efezským, čteme slova: „Bůh si nás vyvolil k tomu, abychom byli svatí a neposkvrnění.“ Křesťané jsou i na mnoha jiných místech Nového zákona nazývání svatí. Proč? Pokusme se zamyslet nad tím, co znamená svatost v biblickém pojetí. Snad si pak lépe uvědomíme, jakými máme být, k čemu nás Bůh povolal.
Cit pro svatost či posvátno je typický snad pro každé náboženství. Jde o uznání výjimečnosti a jinakosti toho, co člověka přesahuje. Hebrejský slovní kořen q-d-š, nejčastěji používaný ve Starém zákoně pro vyjádření svatosti, naznačuje určité oddělení: svatým či posvátným je to, co nepatří do běžného života, nýbrž souvisí s Bohem. V pravém slova smyslu náleží přívlastek svatý pouze Jemu. Řekneme-li, že Bůh je svatý, znamená to, že je nesrovnatelný se vším ostatním.
Svatost však není jen důvodem úcty a slavení. Je především tím, co budí bázeň. Výstižně to vyjadřují Mojžíšova slova v Exodus 15: „Kdo je mezi bohy jako ty, Hospodine? Kdo je jako ty, tak velkolepý ve svatosti, hrozný v chvályhodných skutcích?“ Svatý Bůh děsí. To vyjadřuje přesvědčení, že není možné zahlédnout Boží tvář a zůstat naživu. Některé příběhy líčí až tragické následky toho, když se někdo nedovoleně dostal do kontaktu s Boží sférou.
Kniha Izaiáš, která zvlášť zdůrazňuje Boží svatost a Hospodina tituluje Svatý Izraele, srovnává Boží přítomnost s ohněm. I když se starozákonní člověk svatého Boha bojí, přesto tuší, že je na Jeho přízni závislý a od spojení s Ním očekává požehnání. Nesnadnost kontaktu s Bohem je sice realitou, ale není považována za Bohem chtěnou. Vždyť začátek První knihy Mojžíšovy představuje první lidi jako ty, které Bůh určil k životu ve Své blízkosti. Až hřích vše změnil.
Hříšný člověk se bojí a schovává. Přístup k Bohu je přerušen. Konec 3. kapitoly to vyjadřuje obrazem cherubů s ohnivými meči, kteří nedovolují lidem vrátit se do rajské zahrady. Přesto nějaký kontakt s Bohem možný je. Ale jen proto, že Bůh do určité míry přenáší svou svatost na vybrané lidi, věci, místa i čas. Posvěcuje určité skutečnosti a tím je uzpůsobuje pro to, aby mohly zprostředkovat spojení s Ním. Mojžíšův zákon však vymezuje pravidla. Těmi, kdo mají o toto rozlišování zvláště dbát, jsou kněží. Oběti se konaly na zvláštních místech.
Starý zákon zmiňuje různé svatyně, ale postupem času vynikl chrám v Jeruzalémě a obětovat se smělo pouze tam. Nejposvátnějším prostorem chrámu byla jeho nejvnitřnější část, vele-svatyně. Předchozí zmínka o dni smíření nás přivádí k tomu, že i určité doby, jsou pro Izraele posvátné. Hned na začátku Písma čteme, že Bůh posvětil sedmý den. Sobota je proto jiná než ostatní dny. I některé další svátky nesou „punc“ svatosti. Vyjmenovává je 23. kapitola Třetí knihy Mojžíšovy a nazývá je dny svatého shromáždění. Izraelité nesměli ani v tyto dny pracovat.
I celé roky bývaly posvěceny! Každý sedmý rok byl určen k tomu, aby země slavila svou sobotu: Izraelitům bylo zakázáno ji osívat, měli žít z toho, co sama zplodila. Navíc mluví Třetí kniha Mojžíšova výslovně o odpuštěním 50. roku. V tento jubilejní rok bylo třeba nejen nechat zemi spočinout, ale také vyhlásit milostivé léto a propustit všechny otroky na svobodu.
K mnohému z toho, co bylo dosud řečeno na téma posvátna či svatosti, najdeme určitou analogii i v jiných starověkých náboženstvích. Všimněme si však něčeho, co je velmi typické pro Izraele. Izrael se považuje za vyvolený národ. Národ, který si Bůh „oddělil“ od ostatních při východu z Egypta. Výstižně to vyjadřují slova 7. kapitoly Deuteronomia: „Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha; tebe si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení, abys byl jeho lidem, zvláštním vlastnictvím.“
Označení svatý lid vyjadřuje, že Izrael patří Bohu. Je však ještě jiný důsledek této svatosti. V 19. kapitole Exodus slyší lid slova: „Budete mikrálovstvím kněží, národem svatým.“ Izrael je odlišen - posvěcen - aby mezi národy zastával kněžskou funkci. Jinými slovy: aby zprostředkoval poznání Boha. Tento úkol je nelehký. Izrael nejednou žehrá na svou odlišnost a chce být „jako jiné národy“.
Například nesnese, že nemá krále, a přinutí proroka Samuela, aby mu krále ustanovil. Právě králové se však stávají těmi, kdo v Izraeli nejvíc hřeší a svádějí ke hříchu - zvlášť praktikováním modloslužby a útiskem. Lid proto ztratil privilegium vyvolení: pokud na něm druzí nemohli poznat, kdo je Hospodin a co si žádá, nezasloužil si titul „království kněží.“
Trestem za hřích na sklonku královské doby bylo babylonské vyhnanství. Vyvolený národ byl rozptýlen mezi národy. Přesto se Hospodin svého „zvláštního vlastnictví“ nevzdal a svůj lid z vyhnanství zachránil, znovu jej přivedl do zaslíbené země. Prorok Ezechiel to nazývá novým posvěcením. Ve 28. kapitole jeho knihy čteme příslib: „I poznají národy, že já Hospodin jsem ten, kdo posvěcuje Izraele.“
Pokořením Izraele došlo ke zmenšení úcty k Hospodinu. Jiný příslib knihy Ezechiel proto zní: „Opět posvětím své veliké jméno, znesvěcené mezi národy, jméno, které jste vy uprostřed nich znesvětili.“ Po bolestné zkušenosti vyhnanství se židovští navrátilci velmi zaměřili na to, aby se s okolními národy nemísili. Kniha Ezdráš připomíná zákaz smíšených svateb Židů s pohany. Projevuje se až úzkostlivá snaha o dodržování rituální čistoty, která je považována za jednu z nezbytných podmínek pro to, aby vyvolený národ mohl sloužit Bohu a nepodlehl opět pohanským zvyklostem.
Rozsáhlé pasáže Třetí knihy Mojžíšovy, které stanovují předpisy o pokrmech a očistování, jsou pravděpodobně plodem tohoto období. Souběžně s tímto úsilím se však rozvíjí i jiný pohled na svatost a s ní související čistotu před Bohem, zvlášť v mudroslovné literatuře. Sílí vědomí, že pravá čistota, která umožňuje přístup k Bohu, je čistota srdce.
Jak chápe svatost Nový zákon?
Navazuje na starozákonní představy. Svatý je především Bůh. První prosbou modlitby Páně je: „posvěť se jméno tvé.“ V Mariině chvalozpěvu Magnificat zazní vyznání: „svaté je jeho jméno.“
V 17. kapitole Evangelia Janova se setkáváme s významnými výroky o posvěcení: „Každý, kdo je Bohem poslán, aby zprostředkoval spojení s lidmi, si rovněž zaslouží přívlastek svatý. Na prvním místě Ježíš.“ Anděl Gabriel zvěstuje Marii, že dítě, které se jí narodí, bude nazváno svaté. Petr jménem učedníku prohlašuje v první kapitole, že svatí jsou Boží andělé, svatý je též Duch, kterým Bůh naplnil nitro učedníků o letnicích. Tento Duch mluvil jak skrze starozákonní, tak i novozákonní proroky.
Např. v Markově Evangeliu uznává Herodes Křtitelovu svatost a spravedlnost. A konečně - praví hlasy evangelia jsou považováni za svaté. Podobně jako Starý zákon, i Nový zákon varuje před zesvětštěním svatého. V Horském kázání Matoušova evangelia zazní slova: „Nedávejte psům, co je svaté.“
V Novém zákoně však pozorujeme posun v chápání posvátnosti času a vybraných míst. Ježíšův názor na svěcení soboty se liší od té Obklopující. Po Ježíšově vzkříšení ztrácí svůj význam posvátný prostor Jeruzalémského chrámu. Již v rozhovoru se samařskou ženou ve 4. kapitole Janova Evangelia Ježíš ohlašuje: „Přichází hodina, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou Ho uctívat v Duchu a v pravdě.“ A učedníci pochopí, že mluvil o svém těle a o vzkříšení.
List Židům nabízí teologické vysvětlení: Jeruzalémský chrám a jeho každoročně opakované oběti jsou pouze předobrazy. Ježíš svou obětí také zrušil rozdíl mezi Židy a pohany. List Efezským mluví o zboření zdi, která byla oddělovala, a o stvoření nového člověka. „Oblecte nového člověka, stvořeného k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy.“ Kdo je novým člověkem? Snad nám pomůže římský výrok: „Oblečte se v Pána Ježíše Krista!“
Křesťané mají usilovat o spojení s Kristem - novým člověkem. Jsou podle Pavla Jeho údy. Toto úzké spojení se uskutečňuje křtem a vírou. Římanům Pavel vysvětluje, že křtem jsou pohřbeni i vzkříšeni spolu s Kristem. V listu Galatským pak sám o sobě tvrdí, že již nežije on, nýbrž že v něm žije Kristus. Důvodem svatosti křesťanů je tedy jejich spojení s Kristem. Je to záležitost „vnitřního člověka.“
V listu Efezským zazní prosba: „Klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil vnitřní člověk a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích.“ Svatost se tak stává záležitostí vnitřní, a navíc svatým - Bohu patřícím - již není jen jeden národ. To, co platilo pro Izrael ve starozákonní době, platí nyní pro ty, kdo uvěřili v Krista.
1. Jako ve Starém zákoně, i v Novém je svatost lidu nezaslouženým privilegiem, za které je třeba děkovat. V listu Koloským stojí: „Budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle.“ Ale toto privilegium s sebou nese i závazek pro život. 1. list Petrův vyzývá: „Jako poslušné děti nedejte se opanovat žádostmi, které vás ovládaly předtím, v době vaší nevědomosti; ale jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života. Vždyť je psáno: Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“
2. Naštěstí není člověk ponechán sám sobě, Bůh mu nabízí svou pomoc, očišťuje a posvěcuje. Jak? Tím, že dává svého Ducha. Křesťané nejsou živi ze své síly, ale ze síly Ducha svatého. A právě v Duchu svatém přijímáme Boží slovo! Slovo má očistnou a posvěcující sílu. Ježíš říká učedníkům: „Jste čistí pro slovo, které jsem k vám mluvil“ (Jan 15:3); a v 17. kapitole prosí Otce: „Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda.“
Kéž nás tedy Boží slovo i dnes očisťuje a posvěcuje, spojuje s Kristem. Podaří-li se nám - s Jeho pomocí - mít čisté srdce, budeme blahoslavení. Budeme připraveni pro to, abychom viděli Boha. Abychom navzdory Jeho spalující svatosti byli shledáni ryzími. Svátost vyjadřuje víru člověka. Ve svátosti si člověk uvědomuje vnímatelnou přítomnost Boží, slyší o tom, co pro něj Bůh vykonal, a přijímá to viditelným znamením (např. při křtu voda). Svátost je tedy činnost, která člověka posvěcuje.
Slovo posvěcení se dnes objevuje v různých konotacích. Zejména svátosti jsou k dobru člověka, ne jen administrativní nádivka. Svátosti jsou tedy k dobru člověka, ne něco, co máme absolvovat, protože to někdo předepsal, ale něco, co nás obohacuje. A pro takové obohacení také můžeme věřit. A také jen na základě víry můžeme vnímat dosah svátostí. Svátosti lze zažít a prožít ve společenství církve a jen díky církvi existují. Svátost je účast na Božích tajemstvích, které věřící slaví spolu s knězem. Proto svátosti vyjadřují víru církve.
V pravém sloupci si rozklikněte konkrétní svátost, kterou potřebujete. Přijetí svátosti je vždy potřeba projednat s knězem. Obracejte se, prosím, se svými dotazy na faráře P. Václava. Pokladem pro církev jsou svátosti, kterými viditelně před druhými vyznáváme víru v Boha Otce, Syna i Ducha svatého. Na podstatu svátostí ukazuje sám Ježíš, Pán a Spasitel, proto můžeme říci, že otvírání se Boží péči ve svátostech je možné, jen pokud jsme přijali Ježíše, Božího Syna, který nám zjevuje Otce a Ducha svatého.
Svátosti jsou tedy prostředkem, skrze který se Bůh dotýká našeho každodenního putování po cestě života. Jedinou odpovědí na možnost přijetí jakékoliv svátosti církve je víra v lásku. Křest - zásadní svátost a předpoklad pro přijetí ostatních svátostí - je smlouvou lásky mezi Bohem a člověkem. Biřmování - dovršením křtu, otevírá člověka Duchu svatému. Eucharistie - vrchol činnosti, kdy Ježíš dává své tělo a krev, aby se věřící odevzdávali v lásce a sjednotili s ním. Smíření - svátost pokání, očisťuje, usmiřuje a vyjadřuje víru, že jedině Bůh odpouští. Manželství - vzájemné odevzdání před Bohem, který je láskou samotnou, a v této lásce se dvojice zakoučuje v životě víry.
Svatost není dosažitelná jen vlastní silou; Bůh posvěcuje člověka skrze Ducha Svatého a skrze spojení s Církví. Není to o tom, že bychom byli bezúhonní, ale o tom, že svatost Boží se zdůrazňuje “navzdory” lidské hříšnosti. Církev samotná je paradox: ve své svatosti se projevuje i ve hříšném těle, a přesto je prostředkem milosti, která omilostňuje svět. Tuto dynamiku ilustruje skutečnost, že smíření a svátosti tvoří souvislý celek, kde obnova vztahu s Bohem a s bratry probíhá skrze společenství věřících a služebníků církve.
A proto se kromě teologického rozvíjení posvátnosti soustřeďme i na praktické povolání: být svědky svatosti ve svém každodenním životě, v rodinách, ve farnostech a ve společenství církve. Svatost je dar Ducha a vyžaduje naši ochotu chápat ji jako proces, který nás vede k hlubšímu spojení s Kristem a se všemi bratřmi ve víře.
