“Madona a svatá Anna” (Madonna and Child with Saint Anne) je obraz Leonarda da Vinciho, dokončený kolem roku 1510. Tento obraz zobrazuje Pannu Marii držící Ježíše , který hraje s malým svatým Janem (Jan Křtitel), zatímco svatá Anna, matka Marie, pozoruje scénu. Leonardova kompozice je komplexní a plná harmonie. Postavy jsou uspořádány do složitého trojúhelníku, což bylo charakteristické pro Leonardovy obrazy. Sv. Anna drží Marii, zatímco Maria drží malého Ježíše, který se sklání k malému sv. Janovi. Obličeje postav jsou jemné a vyjadřují klid a oddanost. Leonardova schopnost zachytit detaily a citlivost výrazů jsou patrné, zejména v obličejích Madony a sv. Anny. Leonard využívá mistrovským způsobem světla a stínu k vytvoření realismu. Jeho zájem o anatomii a studium světla dává postavám hloubku a třetí rozměr. V pozadí je krajinářský prvek, který je známý pro Leonardovy obrazy. Kraje jsou malovány s jemnými detaily, což přispívá k celkovému působení obrazu. Vinci namaloval obraz Madona a sv. Anna v 16. století. Převládající barvy tohoto obrazu jsou tmavé barvy a jeho formát je na výšku. Umístěním originálu obrazu je Louvre, Paříž, Francie. Reprodukci tohoto obrazu tiskneme na přání - můžete si zvolit rozměr i provedení reprodukce.
Leonardo da Vinci (1452 - 1519). Byl významným italským renesančním malířem, sochařem, architektem, hudebníkem i matematikem a vynálezcem. Bývá dokonce považován za největšího humanistu všech dob. Jeho umělecká díla jsou zvláštní a novátorská díky hledání kompoziční rovnováhy, pohybu postav a perspektivy dosahované hrou světla a barev. Využíval osobité techniky prolínání barev označované jako sfumato. Významná byla také jeho snaha zachytit povahu, náladu a výraz osob. Mezi jeho nejslavnější díla patří Poslední večeře, Dáma s hranostajem, Autoportrét a samozřejmě Mona Lisa, která je jedním z nejznámějších uměleckých děl v celé historii malířství. Jednomu z nejoceňovanějších obrazů Leonarda Da Vinciho odborníci dodnes plně nerozumí. Pod malbou byla navíc díky moderním technologiím odhalena původní kompozice, kde jedna ze čtyř vyobrazených postav úplně chybí. Obraz Madona ve skalách, který Leonardo da Vinci namaloval mezi lety 1483 a 1486, je fascinující jak pro diváky, tak pro odborníky. Ale zatímco běžný člověk ho zkrátka přijme jako celek, odborníci mají tendence ho - obrazně řečeno - pořádně rozpitvat. Ale ačkoli dokázali rozluštit většinu symbolů, pořád mu plně nerozumí. K panně Marii s malým Ježíškem totiž da Vinci přimaloval postavy anděla Uriela a Jana Křtitele v návaznosti na starobylý text, někdy označovaný jako Evangelium podle Jakuba, které ale kvůli svému nesouladu s klasickými biblickými evangelii nebylo uznané za součást Nového zákona. Právě ve skalách se setkali s Janem Křtitelem, který tam žil jako poustevník pod ochranou Uriela. Místo toho si ale raději připomeňme, proč se o malbu za Leonardova života zájemci tak prali, že došlo dokonce na spory a přeplácení.
Dnes je těžké si to uvědomit, ale lidstvo tehdy stínování v malbách de facto neznalo a ani se do příchodu olejomalby (jež byla v Da Vinciho době ještě horkou novinkou) nedalo tak dokonale provést. A pozor, Leonardo modelování pomocí světla a stínu pečlivě odpozoroval právě v horách a ve skalách. Dokonce mu ušetřilo práci. V roce 2019 odhalila jedno z největších tajemství obrazu po více než 500 letech Národní galerie v Londýně, která díky moderním technologiím zjistila, že se pod ním skrývá dřívější Leonardova skica. U odborníků to samozřejmě vyvolalo senzaci a objevilo se zhruba stejné množství nezodpovězených otázek, jako v případě mladší kopie Madony ve skalách, kterou pravděpodobně namaloval některý z Leonardových učňů.
Za svého milánského pobytu na dvoře vévody Ludovica Sforzy, řečeného „Moro", dostal Leonardo da Vinci zakázku od bratrstva Neposkvrněného početí Panny Marie na oltář v kostele S. Francesco v Miláně. Tak od r. 1483 do r. 1493 vznikal obraz Madona ve skalách, který měl tvořit střední část triptychu. Obraz představuje Pannu Marii v jeskyni uprostřed skal s průhledem do světlé skalnaté krajiny. Matka Boží objímá pravou rukou dítě Jana Křtitele, levou žehná Ježíškovi. Jan má nábožně sepjaté ruce a sklonil se na koleno před Ježíšem, jenž mu žehná dvěma prsty. /V symbolice křesťanského umění pozvednuté dva a tři prsty připomínají svatou trojici a dvojí Kristovu podstatu./ Spasitel - nemluvně, nahý a sedící na holé zemi zřejmě neumí ještě chodit. Vedle něho klečící anděl jej levou rukou přidržuje a pravou ukazuje na Předchůdce. Výraz tváře anděla, s něžným podivným úsměvem, je plný smutné předtuchy a celý výjev je obestřen tajemstvím všech tajemství. Kompozice výjevu je pojata do pyramidy, nikoli jen do trojúhelníku, jak to bylo typické pro tehdejší malíře. Leonardo byl první, který ve svých obrazech uplatnil „sfumato" - kouřmo, delikátní odstupňování šerosvitu. Ale obraz se zalíbil Lodovicu Sforzovi, a tak jej prostě zabavil. Od r. 1625 byla Madona ve skalách v majetku francouzských králů a dnes je možné spatřit ji v pařížském Louvru. Bratrstvo, které si obraz objednalo, se pak muselo spokojit s replikou obrazu, namalovanou pravděpodobně Ambrogiem de Predis, pod vedením Leonarda. Tento druhý obraz zůstal na původním místě až do konce 18. století, kdy se dostal do Anglie. Dnes je umístěn v National Galery v Londýně.
Zajímavostí na pohlednici londýnské verze obrazu je adresní strana. Pohlednice je adresována Rafaelu Kubelíkovi, šéfovi České filharmonie, Divadelní ulice 22, Praha II. Adresa je přeškrtnuta a přepsána na Hradešínská 2, Praha XII. Na této adrese je na rohu vila, kde bydlel profesor pozemního stavitelství Bertl, jehož mladší dcera Lola, houslová virtuozka, se provdala za Rafaela Kubelíka. MUDr.
Madona ve skalách patří k nejvýznamnějším dílům renesanční evropské malby a k milánskému období Leonarda da Vinci. Obraz kombinuje inovativní techniku sfumato s složitou symbolikou a pečlivým rozvržením s využitím pyramidální kompozice. Výjevy v jeskyni a světlo, které se odráží od skal, posilují dojem tajemství a duchovní hloubky. To vše přispívá k tomu, že dílo bývá často označováno za jedno z vrcholných vyobrazení Madony s Ježíškem a Janem Křtitelem v západní malbě. Z hlediska dějin umění je důležité poznamenat, že Leonardo jako průkopník sfumato vytvořil jemné přechody světla a stínu, díky nimž postavy získávají plastický objem a měkké výrazové nuance. To spolu s pyramidální strukturou skladby a s důrazem na emocionální tón tváří postav vytváří komplexní obrazový výjev, který si zachovává tajemství i po staletí.
Historické osudy samotného obrazu - od milánského oltáře přes londýnské muzeum až po pařížský Louvre - ukazují, jak se dílo stalo mezinárodním symbolem renesančního mistrovství a podnikatelské peripetie vlastnictví uměleckého díla. Replika, která vznikla pro bratrstvo Neposkvrněného početí, ukazuje, jak rozmanité cesty může mít jeden obraz a jak pevně se jeho legenda vryla do paměti veřejnosti. Současné vyobrazení a kontext Vernisážní či reprodukční materiály často odkazují na dynamiku mezi původním dílem a jeho repliki a ukazují, jak obraz ovlivňuje veřejné vnímání renesančního výtvarného odkazu. Dnes je Madona ve skalách v Paříži, v Louvru, a replika setrvává v historickém kontextu londýnské National Gallery. Informace o adrese na pohlednicích ukazují, jak kulturní dědictví překračuje jednotlivé země a časové epochy.
Podrobnosti o kompozici a symbolice - trojjedinost, spojení postav a jejich gest - zůstávají klíčové pro interpretaci díla a pro pochopení, proč Madona ve skalách patří k nejvýznamnějším dílům leonardovské estetiky. Chcete vidět obrazy a díla patrně nejslavnějšího malíře středověku Leonarda da Vinci? Pak vás čeká cestování po celém Evropě. Na Kudy z nudy vám představíme jeho nejslavnější díla a poradíme vám také, kam se za nimi vypravit. Ani nejúplnější přehlídka Leonardových obrazů kdekoli ve světě nebude dokonalá: z děl italského renesančního malíře, sochaře, architekta, přírodovědce, hudebníka, spisovatele, vynálezce a konstruktéra Leonarda da Vinci (1452-1519) se dochovalo jen 14 nebo 15 obrazů. Ten nejslavnější, a možná vůbec nejslavnější obraz všech dob, portrét zvaný Mona Lisa, navíc zatím nikdy nebyl zapůjčen a neopouští sály pařížského Louvre. Leonardo prožil téměř dvacet let v Miláně ve službách vévody Lodovica Sforzy, vyhlášeného mecenáše umění. Obraz Madona ve skalách vznikl ve dvou verzích. Obě jsou si podobné, ale zároveň se v mnoha detailech liší - skoro jako by s námi Leonardo na dálku hrál hru ve stylu „najdi deset rozdílů“. První obraz Leonardo namaloval na zakázku pro bratrstvo Neposkvrněného početí Panny Marie na oltář v kostele sv. Františka v Miláně. Obraz, který měl tvořit střední část triptychu, se ale vévodovi Sforzovi zalíbil natolik, že ho jednoduše zabavil. Téměř identický obraz, který vznikl jako náhrada za původní, vévodou zabavené dílo, se nachází v Národní galerii v Londýně. Ten už téměř určitě nemaloval Leonardo celý, ale pod jeho vedením jej vytvořil anebo alespoň dokončil jeho žák Ambrogio de Predis. Jsou téměř stejné, ale londýnský obraz je studenější, s větším podílem modrých odstínů. Pařížský obraz je nezpochybnitelný a dokonalý Leonardův originál: rozeznáte na něm precizní práci štětcem, měkké podání tváří, vlasů i draperií, použití šerosvitu a kontrastu mezi světlem a tmou, tak charakteristické pro mnohé Leonardovy práce. Ačkoli obě díla mají téměř stejnou kompozici, londýnský obraz má nižší technickou kvalitu, tváře postav jsou méně líbezné a o Ježíškovi se i mezi kunsthistoriky píše jako o ošklivém dítěti. Obraz Poslední večeře proslavil spisovatel Dan Brown v románu Šifra mistra Leonarda. Šifra se skrývá právě v nástěnné malbě v refektáři dominikánského kláštera u kostela Santa Maria delle Grazie v italském Milaně. Obraz znají všichni milovníci konspirací a záhad. Brown si například všiml, že Jan po Kristově pravici má vyloženě ženské rysy a oblečení podobné jako Ježíš. Na celém vyobrazení se také nikde neobjevuje kalich, což je v jiných pramenech nejčastější podoba svatého grálu. Při restaurátorských pracích se také ukázalo, že z původní nástěnné malby je dnes vidět pouhých dvacet procent. Ostatně už po šedesáti letech byla malba sloupaná tak, že nešlo přečíst výrazy v tváři jediného ze třinácti vyobrazených lidí. Portrét dívky jménem Lisa del Giocondo aneb Mona Lisa, je patrně nejslavnější portrét všech dob. Leonardo ho začal malovat roku 1503 ve Florencii a pracoval na něm vlastně po celý zbytek života, byť podle odborníků hlavně v letech 1503 až 1506. Teprve před svou smrtí prodal Monu Lisu francouzskému králi, a od té doby je obraz majetkem francouzských panovníků. Byl nejprve umístěn na zámku Fontainebleau a později ve Versailles, Napoleon Bonaparte ho měl v ložnici, než se v roce 1804 přemístil do Louvru. Podobně jako Poslední večeři proslavila Šifra Mistra Leonarda, Monu Lisu proslavila krádež. Obraz zmizel v srpnu 1911 a do hledáčku policie se dostala řada osobností, například básník Guillaume Apollinaire nebo Pablo Picasso. Pachatelem ale byl přímo zaměstnanec Louvru, který se obraz naivně pokusil prodat přes antikvariát ve Florencii. Nejbližší Leonardova díla k našim hranicím je obraz Dáma s hranostajem. Jeden z nejznámějších portrétů na světě vznikl asi v letech 1488 až 1490 a je vystavený v Muzeu Czartoryskich. A zajímavost? Podle odborníků z Akademie věd České republiky byl v inventáři sbírek Pražského hradu z roku 1621 zaznamenán obraz, kterým patrně je Leonardova Dáma s hranostajem. Leonardo da Vinci, kterého britský kunsthistorik Kenneth Clark charakterizoval jako „nejzvídavějšího člověka v dějinách“, se ve svém životě věnoval umění, vědě i technice. Měl správnou představu jak o pohybu planet či gravitaci. Jako vynálezce předvídal nebo navrhl například principy bagru, odstředivky, dmychadla, kolesové lodi, letadla, padáku, rýhované hlavně, kalkulačky, skafandru, jízdního kola, šlapacího soustruhu, tiskařského lisu, vrtačky, závitníku či tkacího stroje. Nakreslil množství skic, plánů či vynálezů, které se realizovaly až v 19. nebo 20. století.
Jeho odkaz a dílo nadále inspirují moderní rekreace a reprodukce. Pro milovníky renesanční estetiky se tak stává Madona ve skalách i Madona a svatá Anna nejen historickým artefaktem, ale i živým tématem pro současné umělecké reinterpretace a reprodukce. MUDr.
