1Byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. 2Na tu svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. 3Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: „Už nemají víno.“ 4Jeho matka řekla služebníkům: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ 5Je stálo tam šest kamenných džbánů na vodu, určených k očišťování předepsanému u židů, a každý džbán byl na dvě až tři vědra. 6Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte džbány vodou!“ Naplnili je až po okraj. 7A nařídil jim: „Teď naberte a doneste správci svatby!“ Donesli, 8a jakmile správce svatby okusil vodu proměněnou ve víno - nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří čerpali vodu, to věděli - zavolal si ženicha 9a řekl mu: „Každý člověk předkládá nejdříve dobré víno, a teprve až se hosté podnapijí, víno horší; ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle.“ 10To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili.
Úvod k meditaci Pomíjivé věci v tomto světě se pro nás stávají znameními, symboly. Víno je dobré a také manželství je dobré. Ale obě věci přece jenom patří do řady znamení. Tato znamení nás upozorňují na to, co se za nimi skrývá, na něco, co je větší a co je trvalé. Výklad biblického textu Kontext: Po proměnění vody ve víno následuje v Janově evangeliu dalších šest znamení: uzdravení vážně nemocného dítěte, které se výslovně počítá jako druhé znamení (Jan 4,43-54); uzdravení chromého (Jan 5,1-9); zázračné nasycení pěti tisíc lidí (Jan 6,1-15); kráčení po moři (Jan 6,16-21); uzdravení slepého (Jan 9, 1-12) a vzkříšení Lazara (Jan 11,1-44). Pomocí sedmi znamení, která evangelista zapsal, chce představit rozmanitost Ježíšova sebedarování, které je vždy pomocí. Vždy jde o nouzi, kterou Ježíš odstraňuje. Jeho jednání podporuje život, který je pak delší, bohatší a radostnější.
v. 1: Městečko Kána leželo asi 10 km od Nazareta. v. 2-3: Na tu svatbu byl pozván také Ježíš - možná byli svatebčané i jeho příbuzní. Z Kány pocházel i učedník Natanael, ten také mohl Pána Ježíše pozval na svatbu. v. 4-5: Co mi chceš, ženo? - Oslovení ženo není ponižující, ale naopak čestné a uctivé; například u Homéra je tento výrok označením královny. Není to nijak hanlivé označení Panny Marie nebo projev neúcty. Ba naopak je projevem úcty. Stejně tak oslovuje Pán Ježíš Pannu Marii, když umírá na kříži. Pán Ježíš vlastně Panně Marii naznačuje, že zázrak může vykonat jen tehdy, je-li to vůle nebeského Otce. A jak se zdá, Panna Maria pochopila (zřejmě z tónu hlasu a výrazu tváře), že ta chvíle nastala, že nebeský Otec chtěl, aby Pán Ježíš vykonal první zázrak na přímluvu své Matky. v. 6: Šest kamenných džbánů na vodu - Pravděpodobně to byly džbány na obřadní umývání rukou a nádob, které prováděli židé, nebo v nich byla voda na pití. Každý takový džbán měl asi 100 litrů, tzn. A tak mohlo svatební veselí pokračovat. v. 11-12: Učedníci se utvrdili ve víře v Pána Ježíše, když viděli, co vykonal. Viděli zázrak neboli znamení. Znamení (zázraky) vlastně dosvědčují Ježíšovo mesiánské poslání.
Témata Život ve společenství - v rodině, ve farnosti, v řeholní nebo nějaké jiné komunitě - je tvořen mnoha maličkými každodenními drobnostmi. Tak tomu bylo ve svatém společenství, které tvořil Ježíš, Maria a Josef, kde se příkladným způsobem zrcadlila krása společenství Nejsvětější Trojice. Různé fantazie o idylické a dokonalé lásce jsou neužitečné, protože postrádají podněty k růstu. Idea nebeské lásky na zemi opomíjí, že to nejlepší má teprve přijít, ono víno uzrálé v průběhu času.
Biskupové z Chile připomněli: „Neexistují dokonalé rodiny, které nám představuje klamná a konzumní reklama. V nich neubíhají roky, neexistují nemoci, bolest, smrt […]. Znakem Boha je přebytek. Vidíme to při rozmnožení chleba, vidíme to zas a znovu - ponejvíce však v centru dějin spásy: v tom, že Bůh se marnotratně dává nepatrnému tvoru člověku. Tento přebytek je jeho „sláva“. Přebytek z Kány je tudíž znamením, že Bůh zahájil slavnost s lidstvem, své sebedarování člověku. Rámec dění, svatba, se tak stává obrazem, který ukazuje přes sebe k mesiášské hodině: Ježíšovým příchodem začala hodina svatby Boha a jeho lidu.
Voda, sloužící k rituálnímu očišťování, se mění ve víno, ve znamení a dar svatební radosti. V tom se ukazuje něco z naplnění Zákona, k němuž dochází v Ježíšově bytí a působení. Zákon se nezpochybňuje, neodsouvá stranou, nýbrž naplňuje se jeho vnitřní očekávání. Rituální očišťování zůstává nakonec rituálem, gestem naděje. Zůstává „vodou“, tak jako celé naše lidské konání zůstává před Bohem „vodou“. Rituální očišťování koneckonců nikdy nestačí k tomu, aby člověka uschopnilo pro Boha, učinilo ho skutečně „čistým“. Voda se mění ve víno.
Benedikt XVI. Ježíš začal svou mesiášskou činnost na svatbě v Káně, když proměnil vodu ve víno. Ukončil ji na kříži, když z jeho boku vytekla krev a voda. Z celkového pohledu na oba dva koncové body se odhaluje smysl všeho, co leží mezi tím. Zatímco Ježíš kráčel po zemi, proměňoval svět. Ježíšova Matka byla při tom. Svatebčané mají co děkovat Mariině péči, že víno nedošlo. Tehdy jako mluvčí svatebčanů upozorňuje Ženicha na žízeň, na touhu lidstva po spáse. Později, na kříži, svěřuje Pán do její péče všechny pozvané na hostinu všech dob, když s pohledem na Jana říká k Marii: Ženo, hle, tvůj syn (Jan 19,26). Zde ji Ženich svatebním hostům téměř určuje jako Matku. Po všechny časy má být skrze svou přímluvu a starost služebnicí posvěcování a vykoupení světa.
Tyto texty ukazují, že Maria ví, jakou moc má její syn. Prostě to konstatovala. A s nevinným výrazem ve tváři říká Kristu: „Synu, už nemají víno.“ Pán jí odpovídá: „Co já s tím mám společného?“ I on se tváří, že neví, oč jde. Ale poručí, aby džbány naplnili vodou a žehná je. Maria ví, že její syn dokáže rozradostnit lidské srdce i tělo. Skrze tento zázrak nám Maria zprostředkovává víru v Boha, který je velmi lidský a nám blízký. Projevuje se tu úžasná Kristova srdečnost.
