Občas se věřící zhrozí toho, co je vlastně v Bibli napsáno, nicméně se také stane, že tyto zločiny omlouvají tím, že národy, určené Hospodinem k totálnímu vyhlazení, obětovaly své děti. V Deuteronomiu Hospodin odsuzuje obětování dětí i jakékoli oběti pro jiné bohy a vyžaduje jejich vyhubení jako důsledek odvrácení od Boha. Početné pronárody - Chetejce, Girgašejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce - měly být pobilé, aby Izrael nabyl země, kterou mu Bůh předává.
V Jozue se potvrzuje genocidní rámec: vyrazili z města do boje, vyhnali a vyhladili obyvatele. Hospodin vyžaduje vyhlazení zahloubaných měst a jejich obyvatel. Nejznámější je Abrahamova zkouška, kdy Bůh požádal o oběť Izáka; Abraham šel ráno, osedlal osla a vyrazil s Izákem na horu Mória.
Na místě, které Bůh Abrahamovi ukázal, postavili oltář a vyšli k oheň s dřívím; Izák byl svázán a připraveni k obětování. V časných chvílích oběti však Bůh zasáhl a poskytl beránka namísto Izáka; interpretace této události vyvolává diskuse o tom, zda šlo o skutečnou oběť či divadlo důvěry Javů (divadlo či test víry).
Jiftášova dcera v Soudcích 11:34-39 se stala dalším svědectvím o lidské oběti v Bibli; Jiftách slíbil Hospodinu, že co mu vyjde naproti, bude patřit Hospodinu a obětováno bude jako zápalná oběť. Jeho dcera na něj počká dva měsíce a vrátí se; Jiftách dodrží slib, a dcera zůstane pannou celý život. Z textu vyplývá, že Hospodin přijímá oběť, a to i lidskou, ačkoliv pozdější interpreti snaží se tvrdit opak.
Je třeba poznamenat, že apologetové často argumentují tím, že Jiftách neprovedl fyzickou oběť samotné dcery, ale text naznačuje opak a poukazuje na to, že šlo o skutečnou oběť v kontextu slibu. Často se snaží vyvrátit přímé tvrzení textu lvem: “obětoval svou dceru Hospodinu” a hledají zástupné výklady, které neodstraní jasný význam samotného biblického vyobrazení.
Klamači proti této interpretaci se odvolávají na to, že oběti měly v historii Izraele sloužit k vyrovnání hříchů a vyjadřovaly vztah k Bohu; však proroci vnášejí kritiku na vnější rituály bez vnitřního postoje - Am 5,21-24 a další.
Staré formy obětí přecházely do nových obsahů: Izrael se centralizoval kolem chrámu v Jeruzalémě a kněží a levité získaly důležitost. Odpověď na otázku, proč Bůh vyžadoval zvířecí oběti, je podle Písma, že oběti ukazovaly cestu k Bohu a odkazovaly na smíření; zvířecí oběti byly předobrazem Kristovy oběti.
Pod Mojžíšovým Zákonem se oběti dělily na celopal, oběti společenství, oběti za hříchy a oběti kající; posvátné oběti a oběti za hříchy měly vyjadřovat postoj člověka a vyžadovaly chráněný duchovní význam.
Proroci varovali před zmatněním formy oběti bez obsahu a zdůrazňovali, že oběť sama o sobě nic nezískává; důraz byl vždy na vnitřní postoj - srdce obrácené k Bohu.
V Novém zákoně Kristus svou smrtí překonává starozákonní oběti a vytváří novou smlouvu; eucharistie připomíná Kristovu oběť jako společný pokrm. Židům 9 a další texty ukazují, že Kristova oběť je definitivní a dokončuje starozákonní obětní systém; Ježíš je věčný velekněz a oběť, která vymazává přestupky.
Jsou představovány také teologické přístupy k vykoupení: zástupná smrt, satisfakční teorie, výkupné v lásce Boží, a překonání hříchu skrze Krista; tyto teorie se v dějinách vyvíjely, aby objasnily smysl Kristovy oběti.
V rámci praktické odpovědnosti k věřícím existuje výzva, aby následovníci Krista přinášeli oběti života: čas, síly, energii, trpělivost, peníze; a k obětem patří i chvála Bohu a dobročinnost. Pavel vybízí k živé oběti a kázání dobré zprávy; chvála jako oběť je v českém i mezinárodním kontextu chápána jako součást bohoslužby.
Oběť v Bibli není vztahována jen na krutost starověkých obětních rituálů; spíše se v průběhu dějin vyvíjí chápání oběti jako součásti lásky a služby Bohu a bližním. V ésijských a amerických kulturách se podobné porušení etických norem objevuje; avšak biblický text a teologické reflexe ukazují, že nejvyšší obětí zůstává Kristus a jeho dar života pro lidstvo.
Typologie v 5 obětech z Levitiku: Jak najít Ježíše ve Starém zákoně, 18. část
Stručný přehled hlavních myšlenek
- Oběť v Bibli vyjadřuje vnitřní postoj člověka vůči Bohu a má být součástí smlouvy a společenství s Bohem.
- Starozákonní oběti - celopal, oběť společenství, oběť za hříchy - sloužily k usmíření a vyjadřovaly uznání Boha jako Pána vesmíru.
- Problematika lidské oběti v kontextu starověkých národů je předmětem debat a teologických interpretací; v textu se objevují i kritické postoje, že některé příběhy nelze zjednodušit.
- Kristova oběť v Novém zákoně uzavírá starý obětní cyklus a ukazuje nový způsob spásy skrze víru a lásku; eucharistie připomíná tuto jednotu oběti a společenství.
Závěrečná poznámka k etice a teologii
Je důležité rozlišovat mezi ykonstrukčními interpretacemi a autentickou teologickou reflexí o podstatě oběti. Židé i křesťané se snaží porozumět, jaký obsah a postoj oběť skutečně vyjadřuje: od vnějšího ritu až po vnitřní odhodlání žít podle Božího slova a milovat sousedy.