Liturgie označuje ustálený řád a formu veřejné bohoslužby v křesťanských církvích, zahrnující modlitby, čtení, zpěvy a rituální úkony. Představuje oficiální a slavnostní způsob, jakým církevní společenství vyjadřuje svou víru a vztah k Bohu. Slovo liturgie pochází z řeckého leitourgia, původně označující veřejnou službu občanů v antických Athénách. První křesťané převzali tento termín pro označení společné bohoslužby, zejména eucharistického slavení.
Nejstarší liturgické texty nacházíme v Novém zákoně - hymny v listech svatého Pavla, modlitba Páně v evangeliích, popis večeře Páně v První epištole Korintským. Didaché z přelomu 1. a 2. století obsahuje první liturgické předpisy pro křest a eucharistii. Justin Mučedník ve 2. století podává první systematický popis nedělní liturgie: shromáždění věřících, čtení z proroků a apoštolských spisů, homilie představeného, společné modlitby, přinášení chleba a vína, eucharistická modlitba, přijímání a sbírka pro potřebné.
Ve 3. století vznikla Traditio apostolica připisovaná Hippolytu Římskému, obsahující liturgické texty pro svěcení biskupů, kněží a jáhnů, křestní liturgii a eucharistickou modlitbu, která ovlivnila pozdější liturgický vývoj. Milánský edikt roku 313 umožnil veřejné slavení liturgie ve specializovaných prostorech. Konstantinovy baziliky poskytly monumentální rámec pro rozvoj slavnostní liturgie s procesími, antifonálním zpěvem a bohatou symbolikou. Svatý Ambrož v Miláně zavedl hymnický zpěv, který obohatil západní liturgii. Zlatý věk patristické liturgie ve 4.-5. století viděl vytvoření klasických liturgických forem.
Na východě svatý Basil Veliký a svatý Jan Zlatoústý vytvořili anafory (eucharistické modlitby) dodnes užívané v byzantské liturgii. Svatý Řehoř z Nazianzu a svatý Řehoř z Nyssy obohatili liturgii teologickou reflexí. Byzantská liturgie dosáhla své klasické formy za Justiniána I. v 6. století. Hagia Sofia se svou kupolí symbolizující nebe poskytla ideální prostor pro "nebeskou liturgii na zemi". Rozvinul se systém osmi tónů (octoechos), liturgický rok s pohyblivými a pevnými svátky, ikonostas oddělující posvátný prostor.
Na západě papež Řehoř I. Veliký (590-604) provedl zásadní liturgickou reformu. Sacramentarium Gregorianum standardizovalo eucharistické modlitby, vznikl gregoriánský zpěv jako oficiální liturgická hudba. Karolínská liturgická reforma 8.-9. století sjednotila západní liturgii podle římského vzoru obohaceného o galské prvky. Alkuin z Yorku na dvoře Karla Velikého vytvořil syntézu, která se stala základem středověké liturgie. Vznikly sakramentáře, lekcionáře, antifonáře a graduály kodifikující liturgické texty a zpěvy.
Ve slovanském prostředí vytvořili svatí Cyril a Metoděj v 9. století slovanskou liturgii překladem byzantských textů do staroslověnštiny. Tato liturgie se krátce užívala na Velké Moravě a v Čechách, dlouhodobě se udržela v Bulharsku, Srbsku a na Rusi. Hlaholské a cyrilické liturgické knihy představují nejstarší slovanské literární památky. Sázavský klášter udržoval slovanskou liturgii v Čechách do konce 11. Vrcholný středověk viděl dramatizaci liturgie. Mše se stala vizuální podívanou s elevací hostie jako vrcholem. Rozvinuly se tropy a sekvence obohacující liturgické texty. Liturgické drama - velikonoční a vánoční hry - vzniklo z dialogických zpěvů. Horae canonicae (kanonické hodinky) strukturovaly den v klášterech.
Pozdní středověk přinesl privatizaci liturgie. Soukromé mše, zakládání oltářů a nadací vedly k mechanickému opakování. Latinsky vedená liturgie se vzdálila lidu, který se účastnil pasivně. Knihtisk umožnil šíření misálů a breviářů, ale také liturgickou uniformitu. Reformace 16. století znamenala radikální liturgickou revoluci. Martin Luther vytvořil německou mši s lidovým jazykem, kongregačním zpěvem a kázáním v centru. Zachoval základní strukturu mše, ale odmítl obětní charakter. Jan Kalvín v Ženevě zavedl přísně biblickou liturgii bez ornátů, kadidla a hudebních nástrojů kromě žalmového zpěvu.
Tridentský koncil (1545-1563) odpověděl liturgickou unifikací. Missale Romanum (1570) a Breviarum Romanum (1568) papeže Pia V. standardizovaly katolickou liturgii na následující čtyři století. Pouze řády s liturgickou tradicí starší 200 let směly zachovat vlastní ritus. Rubricismus zdůrazňoval přesné dodržování předpisů. Osvícenství kritizovalo barokní liturgickou pompéznost. Josefinské reformy omezily procesí a svátky, požadovaly srozumitelnost. Synoda v Pistoji (1786) navrhla radikální reformy předjímající 2. vatikánský koncil, ale byla odsouzena. Ceciliánské hnutí 19. století a liturgické hnutí 20. století usilovalo o aktivní účast věřících a návrat k pramenům.
Prosper Guéranger, Odo Casel a Romano Guardini teoreticky připravili liturgickou reformu. Pius X. podporoval častější přijímání a gregoriánský chorál. Pius XII. Druhý vatikánský koncil (1962-1965) uskutečnil nejradikálnější liturgickou reformu od Tridentu. Konstituce Sacrosanctum Concilium zavedla národní jazyky, aktivní participaci, zjednodušení obřadů a inkulturaci. Pavel VI. promulgoval nový misál (1970) s oltářem čelem k lidu, koncelebrací a rozšířeným lekcionářem.
Křesťanská liturgie se člení na několik hlavních rodin. Západní zahrnuje římský ritus (většina katolíků), ambroziánský (Milán), mozarabský (Toledo) a různé protestantské tradice. Liturgický rok organizuje slavení od adventu přes vánoční okruh, postní dobu a velikonoční okruh po mezidobí. Liturgie hodin (breviář) posvěcuje denní čas ranními chválami, modlitbou uprostřed dne, nešporami a kompletářem. Současná liturgie čelí výzvám sekularizace, multikulturality a digitalizace. Inkulturace hledá vyjádření v místních kulturách. Charismatická obnova přináší spontánní prvky. Ekumenické hnutí sbližuje liturgické tradice.
Missalis Romani) e.t. jáhen, a pomoc při eucharistické liturgii. na úkor dalších. IGMR e.t. vykonávat. paralelu mezi službou jáhna a akolyty. osobně. oltáře. akolyta. takové, aby tyto úkoly mohl co nejsnáze vykonávat. darů, kříže a oltáře. eucharistické oběti. aby se jejich služby ujali ostatní přisluhující. dary věřících a dává je celebrantovi. podávat eucharistii věřícím, je-li jich větší počet. jáhnem pomáhá očistit posvátné nádoby. jáhenském stupni, a službou akolyty, a také jeho poměr k lidu. quaedam papeže Pavla VI. všeobecného kněžství, nikoli kněžství svátostného. nejsou kladeny na mimořádné podávající. 30 Ministeria quaedam, čl. jak v oblasti sociální, tak liturgické. vzorem celé obce věřících. předsedat biskup. 31 Ministeria quaedam, čl. omezuje časově a lokálně. nejpoužívanější. při mši knězem, pomocí zvláštní modlitby z Misálu. liturgické službě co do práv a povinností rovni. akolytů a jáhnů je klíčové. kněžství a jáhen kněžství svátostného. charismatu farnosti a naopak. liturgieOdvozená slovaliturgieVýkladyfundovat, humerál, chorál, kaddiš, kanovník, kantilace, menologium, ministrant, mysterious, orace, perikopa, sakramentář, zádušníž -e(2. mn. -ií) (náb.)Skloňování úkony, obřady, řád bohoslužeb; bohoslužba nedělní liturgie sloužit liturgii slovanská/latinská/východní liturgie liturgický [lɪturgɪtskiː]příd.(mn. -čtí) Skloňování liturgický zpěv/jazyk liturgické knihy/roucho/nádoby → užívané při bohoslužbě liturgický kalendář/rok → připomínající důležité události v církvi liturgické hnutí → úsilí novodobé katolické církve o zapojení věřících do liturgie liturgicky [lɪturgɪtskɪ]přísl. liturgicky slavený svátek liturgicky významné období
| Název | Rysy | Období |
|---|---|---|
| Liturgický rok | advent, vánoční okruh, postní doba, velikonoční okruh, mezidobí | celoročně |
| Eucharistie | modlitba, přijímání, oběť | kostelní bohoslužba |
| Harmonizace ritů | misale, breviář, gregoriánský chorál | historický vývoj |
Tagy a doplňující poznámky: liturgie, liturgický rok, eucharistie, různé ritusy, liturgická reformace, inkulturace, ecumenické hnutí, minulost a současnost liturgie.