Málokdy měla jednotlivá osobnost tak velký význam pro mocný, převratný historický proces jako Martin Luther pro reformaci, prohlásil římsko-katolický historik Joseph Lortz.
Jejich přitloukání na vrata katedrály ve Wittenbergu je nepochybně legendou, ovšem o tom, co důležitého skutečně 31. října 1517 započalo pro evropské dějiny, církev a kulturu, v pořadu debatují Zdeněk R.
Martin Luther|foto: CC0 Creative Commons„Tady stojím, tady jsem a nemohu jinak,“ to je jeden z nejznámějších výroků Martina Luthera.
A zároveň výstižná charakteristika zásadového augustiniánského mnicha a posléze „zakladatele německé reformace“.
Ale opravdu byl tím, kdo se rozhodl změnit církev?
Zbořit staré a nastolit nové?
V jakém smyslu a nakolik promyšlené to bylo jednání?
Jak souviselo se zlomovými objevy, Nového světa a knihtisku?
A v neposlední řadě, byl Martin Luther poslední osobností středověku, anebo první postavou věku nového?
To jsou otázky, kterými je třeba se zabývat, pokud připomínáme zmíněné výročí.
„Martin Luther měl štěstí,“ zamýšlí se Petr Hlaváček, když přibližuje dějinný kontext a srovnává Lutherův osud s tragickým osudem Jana Husa.
Trochu jsem měl obavy a mám je čím dál tím víc z toho, jak moc se politizuje celá ta záležitost.
Zdeněk R. V souvislosti s tím uvádí evangelický farér z Českého Brodu, Marek Lukášek, že jedním ze spojujících prvků mezi katolíky a evangelíky je umělecká tvorba Martina Luthera, především jeho písně, které jsou oblíbené v liturgii obou církví.
Spojuje tedy luteránství nebo rozděluje?
„Právě v souvislosti s dlouhodobou přípravou luterského výročí a výročí reformace v Německu jsem byl několikrát zván na nejrůznější akce,“ zamýšlí se Zdeněk R.
Nešpor. „Trochu jsem měl obavy a mám je čím dál tím víc z toho, jak moc se politizuje celá ta záležitost.
V okamžiku, když jsem viděl ponožky s Martinem Lutherem, tak jsem si řekl, že toho se účastnit nebudu.
Je jistě dobré, že se i politická reprezentace a různé společenské organizace snaží ukázat Luthera a luterství jako velké téma nejen církevních, ale obecních dějin, jako důležitou součást kultury a společnosti i jako turistickou atrakci.
Ale odsud potud.
Martin Luther se narodil roku 1483 jako jediný syn havíře v saském Eislebenu.
Brzy se ukázalo, že má velké nadání, a tak se otec postaral, aby se synovi dostalo patřičného vzdělání.
Otec nejprve počítal, že se mladík bude věnovat římskému právu, ten však na univerzitě v Erfurtu zjistil, že ho přitahuje teologie.
Roku 1505 v ní dosáhl hodnosti mistra a v témže roce byl přijat do vzdělaného řádu augustiniánů.
Roku 1508 byl pak na erfurtské univerzitě jmenován profesorem teologie.
Výuka a studium na univerzitě přivedly Luthera do styku s reformními myšlenkami, které tehdy kolovaly v učených kruzích Evropy.
Stal se přítelem humanistického vědce Erasma Rotterdamského.
Deset let si své názory nechával pro sebe, pak vystoupil s tezemi, jež vedly k rozkolu v katolické církvi.
Zjara roku 1517 se na hranicích Saska, jednoho z německých vévodství, jež bylo součástí Svaté říše římské, objevil dominikánský mnich Johann Tetzel a začal lidem prodávat odpustky.
Ty udělovala papežská stolice; byly to kousky papíru slibující hříšníkům, že jim bude odpuštěno pokání, které jim stanovili jejich zpovědníci.
Počátkem patnáctého století se odpustků začalo ve velkém měřítku zneužívat, dokonce se s nimi kupčilo.
Pohled na Tetzela, jak prodává věčný život jako podomní obchodník, přivedl augustiniána Martina Luthera k záchvatu zuřivosti.
Prodej odpustků byl jen jedním z příznaků krize, v níž se církev ocitla.
Papežská stolice vykonávala po staletí vedle moci duchovní také významnou moc světskou, výrazně se uplatňovala v diplomacii, vládě a peněžnictví.
Z mnoha stran byla obviňována z nemravnosti a zkaženosti.
Luther se proto rozhodl, že zahájí rozpravu o správě věcí církevních.
Byl v té době profesorem teologie a vybral si proto způsob ve středověkých vzdělaneckých kruzích obvyklý.
Dne 31. října 1517 přibil na dveře wittenberského kostela 95 tezí či námětů k veřejné diskuzi.
Vzápětí se ocitl uprostřed bouře, která se měla přehnat Evropou a rozpoutat reformační hnutí.
Dominikáni, řád, který si zakládal na pověsti zastánce pravověrnosti, se rozhodl Lutherovi vyhlásit válku.
Počátkem roku 1518 ho Johann von Eck, jeden z nejrafinovanějších dominikánských učenců, veřejně obžaloval z kacířství.
Luthera, který chtěl církev oprostit od zlořádu, ohromilo, že ho označili za jejího nepřítele.
Celá záležitost se pomalu táhla asi dvacet měsíců.
Stále se zřetelněji se ukazovalo, že podpora Lutherovi sílí a církev se pokusila případ utlumit.
Když byl Luther v srpnu 1518 povolán do Říma, aby se ze svých názorů zodpovídal, odmítl je odvolat.
Navzdory Lutherově neposlušnosti proti němu papež Lev X. nic nepodnikl.
Luther mu později zaslal list, ve kterém vyjádřil svou úctu papežské stolici a trvající příslušnost k církvi.
V červnu 1519 se Luther sešel s Eckem v Lipsku k veřejné rozpravě.
Zeptal se ho, zda je stoupencem Jana Husa, českého reformátora, který byl o sto let dříve v Kostnici upálen pro kacířství.
Odpověď zněla "ano".
Myslí si tedy Luther, chtěl vědět Eck, že se všeobecný koncil zmýlil, když Husa odsoudil na smrt?
Zaznělo opět ano.
"Vždyť koncil a papež je nejvyšší autorita," kontroval Eck.
Konečně musel Luther veřejně přiznat to, k čemu se svou vírou sám dlouho propracovával: že nejvyšší autoritou je pouze bible.
Papežská stolice se svými obrovskými statky, přemírou ozdob, které její úřad provázely, s rituály a dogmaty, není nutným průvodcem člověka na cestě k pravdě a tedy ani ke spáse.
Nezbytná není ani hierarchie kardinálů, arcibiskupů a biskupů.
Luther hovořil o "kněžství všech věřících", čímž měl na mysli, že každý člověk je sám sobě knězem a vykladačem Písma svatého.
Konflikt na sebe nedal dlouho čekat.
V řadě pamfletů vydaných roku 1520 Luther zvolil ještě ostřejší tón.
Napadal v nich papežství zuřivým polemickým jazykem, který byl pro tu dobu příznačný, a zaujímal radikální teologické stanovisko.
Volal po tom, aby byla zrušena řada církevních svátostí a také institut pokání, čímž dal najevo, že nyní mu jde již o to, aby v církvi způsobil rozkol.
Lev X. vydal bulu, v níž Luthera vyzýval, aby své výroky odvolal.
Ten odmítl a 3. ledna 1521 byl podle očekávání exkomunikován.
Tím ovšem celá záležitost neskončila.
Roku 1519 byl císařem Svaté říše římské zvolen Karel V.
V tomto pyšném příslušníku rodu Habsburků, kteří už od roku 1282 vládli Rakousku a od roku 1438 si říšskou korunu předávali z otce na syna, vyvolával Luther svou vzpourou nenávist.
Karel si totiž uvědomoval, že pokud se Lutherovy myšlenky rozšíří, mohou s ním svůj osud spojit vládcové významného počtu z jeho obavy splnil, když navrhl, aby panovníci různých částí Svaté říše římské využili svého vlivu a svolali církevní koncil, který by se současným stavem zabýval.
V jednom pamfletu dokonce apeloval na separatistické city jednotlivých států a vyzýval je, aby nedbaly na papežské výnosy a ve své církvi si udělaly pořádek samy.
Karel V. Luthera povolal před říšský sněm do Wormsu a požadoval na něm, aby pod trestem vypovězení odvolal.
Luther odmítl a císař mu zakázal, aby dále žil v říši.
Reformátor však nepřestal kázat: jeho knihy a pamflety vycházely znovu a znovu.
Luther si nakonec prosadil svou.
Neumlčela ho ani hrozba vypovězení z říše, ani církevní kletba.
Nejprve se ukrýval na hradě Wartburgu, který patřil saskému kurfiřtovi Fridrichu III Moudrému, pak se ale rozhodl riskovat osobní bezpečnost a vrátil se do Wittenbergu.
Šlechta ho podporovala především proto, že zbohatla na záboru církevního majetku.
Luther se jí odvděčil r. 1525, kdy se obrátil proti sedlákům - ti se právě bouřili proti pánům, přičemž se zčásti opírali o Lutherovo učení - a vydáním traktátu, v němž volal po nelítostném potlačení vzpoury, se postavil na stranu nelítostné šlechty.
Od té chvíle jeho vliv na vývoj událostí slábl.
Paul Johnson v knize "Dějiny křesťanství" napsal: "Martin Luther nevynikal ani tak vahou intelektu, jako velkou silou - vlastně velkou duchovní silou.
Věcí, která na něm byla snad nejpozoruhodnější, byla jeho mocná schopnost modlitby, pozůstatek jeho školení v dobrém klášteře.
Luther s oblibou trávil tři hodiny denně na modlitbách, s rukama sevřenýma a u otevřeného okna.
To mu však nebránilo v tom, aby se v rozporu s katolickým celibátem oženil.
Krátce před svojí čtyřicítkou si vzal bývalou jeptišku Kateřinu von Bora.
Na sklonku života ho stále více soužily nemoci.
Měl poruchy trávení, trápil ho žlučník, koliky, závratě, revmatismus a poruchy krevního oběhu.
Roku 1546 zemřel v Eislebenu.
Aneta Krejbichová, kvinta, 24. 9. PS: V říjnu roku 2004 se německým archeologům podařilo v jednom středověkém domě objevit zazděnou toaletu.
Z nálezu měli obrovskou radost, právě na tomto záchodě totiž Martin Luther vymyslel a sepsal většinu svých tezí.
Zábavná, animovaná historie reformace a muž, který to všechno začal | Přehlídka krátkých filmů
| Nemoc a období | Popis |
|---|---|
| Odmítání koncilu | Ve veřejných debatách byl Luther konfrontován, že koncil a papež jsou nejvyšší autorita; on to popřel a vyhlásil Bible jako nejvyšší autoritu. |
| Exkomunikace | 3. ledna 1521 byl Luther exkomunikován Levem X. |
| Politické následky | Šlechta využila zbohatnutí na zisku církevního majetku a podpořila Luthera |