Možná si letmo vybavujete radostné cupitání bosých nožek v trávě mezi čerstvě nakropeným prádlem rozloženým na trávníku z pohádek v televizi. Tohle je ale opravdu ta pohádkové verze, realita vypadala totiž jinak. U někoho může praní prádla „postaru“ vyvolávat tesknou nostalgia či dychtivou zvědavost, jiným mohou vstávat hrůzou vlasy na hlavě.
Co všechno obnášelo praní prádla před sto lety, za dob první republiky? Ne každý dům si mohl dovolit prádelnu. Ale tak jako dnes máme domácí posilovny, tělocvičny, sauny nebo bazény přímo v domě, kdysi lidé měli prádelny. Byla to místnost určená výhradně k praní prádla. A protože se prádlo pralo ručně a všechno najednou, taková místnost měla velkou důležitost.
Historie a vybavení prádelny
V prádelnách se nacházely velké mydlicí stoly a lavice, parní kotle určené k vyvařování prádla, necky a další dřevěné nádoby sloužící k praní a samozřejmě nesměla chybět valcha, respektive valch několik. Prádelna byla praktická už proto, že to byla místnost, v níž se držela vlhkost a byla v ní spousta páry. V modernějších domácnostech už byl do prádelny zavedený vodovod, někde se ale ještě voda nosila ručně z potoka či řeky nebo se zachytávala z dešťových okapů, protože dešťová voda byla na praní nejlepší.
K vyváření prádla sloužil zpravidla měděný kotel nebo pozinkovaný hrnec s měděným dnem, aby se prádlo nepřipalovalo. Do hrnců či kotlů se také vkládaly speciální vložky, které sloužily jako ochrana proti potrhání látek. Pralo se v dřevěných neckách postavených na lavicích, v nichž oproti zinkovým hrncům voda zůstávala déle teplá. K praní se využívaly různé valchy, zpravidla zinkové nebo měděné, pevně zasazené do dřeva, aby si pradleny nerozedraly ruce. Babičky a prababičky to vůbec neměly jednoduché. Pod nohy se pradlenkám dávala dřevěná mřížka, aby celé hodiny nestály v kalužích na studené betonové podlaze.
Všechny nádoby určené k praní se udržovaly v čistotě a suchu, drhly se pískem. Aby dřevo nevysychalo a nepraskalo, nechávala se v neckách rozprostřená mokrá stará prostěradla nebo se používaly speciální spojky z mosazného či pocínovaného materiálu. Dnes jsme zvyklí hodit zpocené prádlo do pračky a měníme si oblečení každý den. V dřívějších dobách si ale lidé tento luxus dopřát nemohli. Prádlo se nosilo tak dlouho, dokud bylo relativně čisté, což je velmi široký pojem.
Praní, hygiena a postupy
Lidé se rovněž koupali zhruba jednou týdně, a to samozřejmě v tom lepším případě a v dobách, kdy se už opravdu dbalo na hygienu. Doporučovalo se neskladovat příliš dlouho špinavé prádlo napěchované na malém prostoru, aby zatuchlo. Oblečení, které se hodně zašpinilo, se muselo vyprat co nejdříve. K odstranění skvrn se pak používaly různé dostupné prostředky, které většinou velmi spolehlivě fungovaly. K praní bylo určeno tukové mýdlo - to bylo nejlepší na zašlou špínu, mastnotu a pot.
Prádlo se pralo obvykle za dva až tři týdny, nejpozději za čtyři až šest týdnů, to bylo maximum. Den praní prádla byl často stanovený na začátek týdne, aby se všechno stihlo - obvykle to bylo hned pondělí. Celý proces praní prádla byl neměnný rituál, který měl svá pravidla. Ta se v různých domácnostech mohla lišit. Prádlo se také třídilo a zapisovalo, což dneska spíše známe jen z hotelových provozů, ale rozhodně ne z vlastních domácností. Postup praní prádla byl složitý. Nejprve se všechno zkontrolovalo a zapsalo, poškozené prádlo se spravovalo před praním, aby se díry v látce ještě více nerozedřely. Kontrola ale probíhala i po praní, a pokud se během praní látka poškodila nebo se například utrhl knoflík, vše se ihned opravovalo.
Prádlo se důkladně mydlilo na lavici, zvlášť se praly tmavé a světlé kusy, více a méně zašpiněné látky a různé materiály, tak jak to známe dnes. Zvlášť se také pralo prádlo nemocných, obzvláště pacientů s tuberkulózou, kdy se při praní prádla používaly i různé dostupné dezinfekční prostředky. Hodně špinavé prádlo se vyvářelo v kotli, střídaly se teploty vody, máchalo se ve studené vodě, zpravidla rovnou v řece nebo v potoce.
Zatímco dnes vás nejspíše potrápí pot při představě, že byste museli prát prostěradla a povlečení na peřiny ve vaně a vlastnoručně je ždímat, dříve se takto prádlo ždímalo běžně, navíc existovaly předepsané postupy, jak správně prádlo vyždímat. Rozhodně to byla dobrá posilovna. Vyprané, vymáchané a vyždímané prádlo se pak sušilo normálně na šňůrách přichycené kolíčky, ale bělilo se rozprostřené na trávě, anebo jakkoliv vystavené přímému slunci a kyslíku. Při bělení se prádlo kropilo. Samozřejmostí ale bylo i předchozí modření či škrobení prádla, což byla ještě další práce navíc.
Modřidlo se rozpouštělo ve vodě a prádlo se v něm jednoduše vymáchalo. Důležité bylo dobře se o látku starat, aby dlouho vydržela a sloužila svému nositeli. Neexistovalo jako dnes, že se něco hned vyhodilo. Navíc látky byly opravdu kvalitní a při správné péči vydržely desítky let. Například při praní vlny se do necek nastrouhaly brambory a používala se pouze vlažná voda, při praní barevných látek se přiléval ocet, černé látky se praly pomocí hovězí žluči. Potrhané látky se zašívaly, a tak se klidně mohlo stát, že se ze tří prostěradel vytvořila pouze dvě a zbytek látky se schoval na správky dalšího prádla. Starší prádlo vždy sloužilo k opravám toho novějšího. Nic se jen tak nevyhazovalo. Dostupná byla kvalita, která vítězila nad kvantitou. Šetřily se peníze i životní prostředí.
Sušení, žehlení a moderní zvyky
Když už měla hospodyňka celé martyrium praní za sebou a prádlo bylo suché, bylo třeba jej nakropit, správně složit, aby se pak dobře žehlilo či mandlovalo. Mnohé ženy (samozřejmě i muži) dnes už nežehlí. Oblečení se jednoduše poskládá a uloží do skříně. Žehlení ale dříve bylo nezbytnou nutností a zvykem, navíc při žehlení se také ničí bakterie. K dostání byly různé druhy žehliček. Ne všechny byly zrovna výhra. Existovala například lihová žehlička nebo žehlička, ve které se zatápělo dřevěným uhlím. Tu ženy zrovna nemilovaly - byla dokonce zdraví velmi škodlivá. Jednoduše proto, že se při spalování uvolňoval oxid uhelnatý, ze kterého hospodyňky přinejmenším bolela hlava. Takové žehlení se doporučovalo provádět výhradně u otevřeného okna. Nejoblíbenější však byly americké žehličky s odnímatelným madlem, které se nechávaly nahřívat na plotně. Žehličky se také musely správně čistit a udržovat, obvykle se žehlicí plocha ošetřovala voskem. Pokud žehlička zrezivěla, potírala se petrolejem.
Novější žehličky byly již na elektrickou energii, ale protože ještě neexistovaly rozdvojky a prodlužovačky, v knize Praktická hospodyňka z roku 1927, v níž jsou zevrubně popsány všechny tyto slasti a strasti celého procesu tehdejšího praní, prání, ždímání, modření, škrobení, bělení, sušení a žehlení prádla, je také dobová vychytávka, jak to zařídit, aby zároveň svítilo světlo a žehlila žehlička. Stačilo jen pořídit si odbočnou objímku do kuchyňské lampy, do které se měl zastrčit drát.
Jak se zdá, naše babičky a prababičky to vůbec neměly jednoduché. Měly však zocelené tělo a neměly čas přemýšlet nad hloupostmi. Vydáno: 07. 04. 2011 00:00
Praní a moderní rady dnes
Ač se to možná nezdá, praní v sobě ukrývá mnohá úskalí, která mohou pozitivně i negativně ovlivnit konečný výsledek. 1. Důležitou roli hraje barva oděvu. Různobarevné textilie se mohou vzájemně obarvovat, proto je nezbytné rozdělit zvlášť prádlo bílé, světlé a tmavé barevné prádlo. 2. Obecně si v obchodě můžete vybrat z pěti skupin pracích prostředků. Po jakém sáhnete, to záleží nejen na druhu vlákna, barvě, ale také na použití pracího programu, a tím i teplotě praní. Dávkujte ho podle tvrdosti vody a stupně zašpinění. 3. Praní prádla v pračce je poměrně náročné na spotřebu elektrické energie i vody. Běžné pračky potřebují na vyprání 4-5 kg prádla až 100 litrů vody a 1,5-2 kWh elektřiny. Moderní typy do 40 litrů vody a 0,9 kWh elektřiny. Průměrná roční spotřeba energie na praní prádla v běžné domácnosti se tak pohybuje kolem 500 kWh a 20 tisíc litrů vody.
4. Naše praprababičky praly mýdlem na valše a žádné změkčující prostředky nepotřebovaly. První aviváže přišly na svět spolu s automatickými pračkami, chemickými pracími prostředky a syntetickými vlákny. Proč vlastně? Jak si aviváž správně vybrat? Asi nejdůležitějším kritériem je měkkost a stálost vůně. Kdy se aviváže raději vzdát? Je nesporné, že zhoršuje savé schopnosti ručníků - čím je jemnější, tím méně vody nasaje.
5. Prádlo usušené venku na čistém vzduchu a na sluníčku získá specifické aroma a pocit vzdušné čistoty. Na šňůrách natažených na zahradě mezi stromy či na různých konstrukcích ve stylu „udělej si sám" bezmocně se klátících ve větru prádlo jistě také usušíte, ale to už je minulost. Elektrické sušáky prádla si získávají stále více příznivců. Pořídíte-li si sušičku prádla, potom nebudete při sušení prádla závislí na tom, jaké je právě počasí nebo jestli máte kde vyprané prádlo sušit. Navíc trička, mikiny a mnoho druhů košil a kalhot můžete po vyndání ze sušičky hned uložit do skříně. Sušení v sušičce prádla také dodává hebkost a měkkost, i když nepoužijete aviváž. Hlavní výhodou je hygiena prádla. Můžete se spolehnout, že žádný smog či popílek se na vašem prádle neobjeví. O dětském oblečení ani nemluvě.
Když se lidé začali oblékat do tkaných oděvů, začala historie praní. Tehdy se prádlo namáčelo do vody, otloukalo o kameny nebo se po něm v kádi šlapalo a dupalo tak dlouho, až se oděv zbavil všech nečistot. Potom se máchalo v čisté vodě, vyklepávalo prutem a sušilo. Postupem času si lidé praní ulehčovali přidáváním různých látek do vody. Ve starověku se jako prací prostředek používala moč, lidská nebo zvířecí. Její čisticí vlastnosti jsou dány produkcí zásaditého uhličitanu amonného vznikajícího při fermentaci moči. Mýdlo se jako prací prostředek začalo v Evropě používat ve 12. století. V době renesance bylo nutností Běloskvoucí plátno, a tak se zvýšil Význam mýdla. V městech vznikla řada prádelen, ovšem většinou ženy praly doma, což bylo fyzicky i časově nesmírně náročné. Prádlo bylo třeba namočit, vyvařit a mlátit, pak znovu namočit, vyždímat a vysušit na suchém vzduchu. Zbytky mýdla se rozdávaly chudině, protože mýdlo bylo v té době pro většinu lidí stále ještě cenově nedostupné. Pomoc pradlenám přinesla valcha - vyráběly se ze dřeva, mramoru, skla, plechu, pálené hlíny apod. Dalším pomocníkem byl také zvon. Během 18. století se objevovaly první pokusy o vyrobení pračky pro domácnost. V roce 1782 Angličan Henry Sidgier sestrojil prototyp bubnové pračky. K většímu rozšíření však došlo až po první světové válce, kdy byl k pračkám přimontován malý ruční lis, který mezi dvěma otáčejícími se pryžovými válečky vytlačoval z prádla vodu, a vznikla tak první ždímačka. Ovšem největším zlomem byla elektrifikace domácností, která se dotkla i techniky praní. Dějiny syntetických pracích prostředků začínají na počátku 20. století. K prvním pokusům došlo kolem roku 1880, ale šlo „jen" o rozemleté mýdlo.
Prát v pračce při různých teplotách a s různými režimy ukazují vývoj techniky: prát v pračce při max. 95 °C, 60 °C, 40 °C, 30 °C i ruční praní při 40 °C. Tato část ukazuje, jak se postupně vyvíjela technologie praní a jaké teploty byly v různých epochách považovány za adekvátní. Well hello there and welcome to Adam’s Mish Mash, the only programme on the Czech Radio, that you can play backwards and it will tell you the results of next week’s lotto numbers. Až se ztratí hrací karty, zůstane jen poznámka o nekonečné posedlosti praním a kulturou péče o textilie.
Podobnosti s Kabátem a moderní folklor
Například Madonna v souvislosti s Kabátem bývá zmiňována coby osobnost, která světu předkládá paralely mezi dvěma světy hudební scény a intimními detaily. Madonnina kuriózní poznámka, že nechává prádlo prát ve vodce, se do textu dostala jako součást ikonografických obrazů o jejím životě. Kabát a Madonna sdílejí některé rysy: dvě nevydařená manželství, tři potomci, počáteční fascinace erotikou a šokující vystupování na veřejnosti. Madonna však má také svou specifickou legendu kolem praní ve vodce, která má dle některých verzí zničit mikroby, zatímco Kabát pracuje s příběhem vlastních játra ve vodě. Přesto obě entity ukazují na sílu scénického obrazu a publicity.
V závěru dne se z historie praní vyjevují dva klíčové motivy: šetrnost k materiálům a důraz na hygienu, a zároveň fascinace tajemstvím rituálu praní, sušení a žehlení. Ajta, že zvláštní odkaz zůstává v tradicích, které se promítají do současných postupů a marketingových příběhů kolem ikon pop-kultury.
