Jednomu z nejoceňovanějších obrazů Leonarda Da Vinciho odborníci dodnes plně nerozumí. Pod malbou byla navíc díky moderním technologiím odhalena původní kompozice, kde jedna ze čtyř vyobrazených postav úplně chybí. Obraz Madona ve skalách, který Leonardo da Vinci namaloval mezi lety 1483 a 1486, je fascinující jak pro diváky, tak pro odborníky.
Ačkoli dokázali rozluštit většinu symbolů, pořád mu plně nerozumí. K panně Marii s malým Ježíškem totiž da Vinci přimaloval postavy anděla Uriela a Jana Křtitele v návaznosti na starobylý text, někdy označovaný jako Evangelium podle Jakuba, které ale kvůli svému nesouladu s klasickými biblickými evangelii nebylo uznané za součást Nového zákona. Právě ve skalách se setkali s Janem Křtitelem, který tam žil jako poustevník pod ochranou Uriela.
Že Uriel připomíná ženu, se asi u Leonarda nikdo nediví, androgynní postavy jsou jeho modus operandi. Proč je ale na obraze Jan Křtitel namalovaný jako pouhé dítko? Odpověď pravděpodobně najdeme jednak v ústřední postavě, tedy panně Marii, a taky v Leonardovi samotném, o kterém víme, že byl jedno období téměř posedlý jak duševní, tak fyzickou stránkou mateřství a vzniku lidského života.
O symbolice bychom mohli hovořit hodiny, jak ostatně ukazuje dokument Da Vinci: Tajemství Madony ve skalách vysílaný na Prima ZOOM. Na Ježíšovu cestu životem například odkazuje každá namalovaná rostlina. Jeskyně připomíná chrám a průzor do divočiny, kterou da Vinci maloval na základě toho, co viděl ve snech, nabízí další prostor k interpretaci.
Místo toho si ale raději připomeňme, proč se o malbu za Leonardova života zájemci tak prali, že došlo dokonce na spory a přeplácení. Dnes je těžké si to uvědomit, ale lidstvo tehdy stínování v malbách de facto neznalo a ani se do příchodu olejomalby (jež byla v Da Vinciho době ještě horkou novinkou) nedalo tak dokonale provést. A pozor, Leonardo modelování pomocí světla a stínu pečlivě odpozoroval právě v horách a ve skalách.
V roce 2019 odhalila jedno z největších tajemství obrazu po více než 500 letech Národní galerie v Londýně, která díky moderním technologiím zjistila, že se pod ním skrývá dřívější Leonardova skica. U odborníků to samozřejmě vyvolalo senzaci a objevilo se zhruba stejné množství nezodpovězených otázek, jako v případě mladší kopie Madony ve skalách, kterou pravděpodobně namaloval některý z Leonardových učňů.
Za svého milánského pobytu na dvoře vévody Ludovica Sforzy, řečeného „Moro", dostal Leonardo da Vinci zakázku od bratrstva Neposkvrněného početí Panny Marie na oltář v kostele S. Francesco v Miláně. Tak od r. 1483 do r. 1493 vznikal obraz Madona ve skalách, který měl tvořit střední část triptychu.
Obraz představuje Pannu Marii v jeskyni uprostřed skal s průhledem do světlé skalnaté krajiny. Matka Boží objímá pravou rukou dítě Jana Křtitele, levou žehná Ježíškovi. Jan má nábožně sepjaté ruce a sklonil se na koleno před Ježíšem, jenž mu žehná dvěma prsty. /V symbolice křesťanského umění pozvednuté dva a tři prsty připomínají svatou trojici a dvojí Kristovu podstatu./ Spasitel - nemluvně, nahý a sedící na holé zemi zřejmě neumí ještě chodit. Vedle něho klečící anděl jej levou rukou přidržuje a pravou ukazuje na Předchůdce.
Výraz tváře anděla, s něžným podivným úsměvem, je plný smutné předtuchy a celý výjev je obestřen tajemstvím všech tajemství. Kompozice výjevu je pojata do pyramidy, nikoli jen do trojúhelníku, jak to bylo typické pro tehdejší malíře. Leonardo byl první, který ve svých obrazech uplatnil „sfumato" - kouřmo, delikátní odstupňování šerosvitu.
Ale obraz se zalíbil Lodovicovi Sforzovi, a tak jej prostě zabavil. Od r. 1625 byla Madona ve skalách v majetku francouzských králů a dnes je možné spatřit ji v pařížském Louvru. Bratrstvo, které si obraz objednalo, se pak muselo spokojit s replikou obrazu, namalovanou pravděpodobně Ambrogiem de Predis, pod vedením Leonarda. Tento druhý obraz zůstal na původním místě až do konce 18. století, kdy se dostal do Anglie. Dnes je umístěn v National Galery v Londýně.
Zajímavostí na pohlednici londýnské verze obrazu je adresní strana. Pohlednice je adresována Rafaelu Kubelíkovi, šéfovi České filharmonie, Divadelní ulice 22, Praha II. Adresa je přeškrtnuta a přepsána na Hradešínská 2, Praha XII. Na této adrese je na rohu vila, kde bydlel profesor pozemního stavitelství Bertl, jehož mladší dcera Lola, houslová virtuoozka, se provdala za Rafaela Kubelíka. MUDr.
Historické souvislosti a význam díla Madona ve skalách patří k nejvýznamnějším dílům renesanční evropské malby a k milánskému období Leonarda da Vinci. Obraz kombinuje inovativní techniku sfumato s složitou symbolikou a pečlivým rozvržením s využitím pyramidální kompozice. Výjevy v jeskyni a světlo, které se odráží od skal, posilují dojem tajemství a duchovní hloubky. To vše přispívá k tomu, že dílo bývá často označováno za jedno z vrcholných vyobrazení Madony s Ježíškem a Janem Křtitelem v západní malbě.
Z hlediska dějin umění je důležité poznamenat, že Leonardo jako průkopník sfumato vytvořil jemné přechody světla a stínu, díky nimž postavy získávají plastický objem a měkké výrazové nuance. To spolu s pyramidální strukturou skladby a s důrazem na emocionální tón tváří postav vytváří komplexní obrazový výjev, který si zachovává tajemství i po staletí.
Historické osudy samotného obrazu - od milánského oltáře přes londýnské muzeum až po pařížský Louvre - ukazují, jak se dílo stalo mezinárodním symbolem renesančního mistrovství a podnikatelské peripetie vlastnictví uměleckého díla. Replika, která vznikla pro bratrstvo Neposkvrněného početí, ukazuje, jak rozmanité cesty může mít jeden obraz a jak pevně se jeho legenda vryla do paměti veřejnosti.
Současné vyobrazení a kontext: Vernisážní či reprodukční materiály často odkazují na dynamiku mezi původním dílem a jeho repliki a ukazují, jak obraz ovlivňuje veřejné vnímání renesančního výtvarného odkazu. Dnes je Madona ve skalách v Paříži, v Louvru, a replika setrvává v historickém kontextu londýnské National Gallery. Informace o adrese na pohlednicích ukazují, jak kulturní dědictví překračuje jednotlivé země a časové epochy.
Podrobnosti o kompozici a symbolice - trojjedinost, spojení postav a jejich gest - zůstávají klíčové pro interpretaci díla a pro pochopení, proč Madona ve skalách patří k nejvýznamnějším dílům leonardovské estetiky. Florencie - Deset let trvala omlazující kúra Raffaellova obrazu Madona v lukách.
Jedno ze svých mistrovských děl namaloval Raffaello jako svatební dar pro svého přítele na počátku šestnáctého století. Italští restaurátoři se ho ujali v roce 1999 a za použití nejmodernější techniky obnovili. Obraz bude vystaven nejprve v paláci Medici-Riccardi (23. listopadu až 1. března), pak se natrvalo vrátí do slavné florentinské galerie Uffizi. Svoji nejznámější Madonu - Sixtinskou - vytvořil Raffaelo během pobytu v Římě.
Obraz Madony s malým Kristem a Janem Křtitelem dokončil v roce 1506, při pobytu ve Florencii. Ve stejném roce ho věnoval svému příteli, bohatému florentinskému obchodníkovi Lorenzu Nasimu jako svatební dar. Když se ale o čtyřicet let později v Nasiho paláci zřítil strop, byl obraz vážně poškozen. Deska se rozpadla na sedmnáct částí. Nasiho syn nechal fragmenty znovu složit, Raffaelův současník spojil dřevěnou desku hřebíky a trhliny nešetrně zamaskoval.
Ani v následujících staletích nebyly úpravy citlivější a malba se zastřela nahnědlým povlakem. Změna přišla až s rokem 1999, kdy se Madona v lukách dostala do rukou mistrů z Opificio delle Pietre Dure ve Florencii. Za pomoci laserů, mikroskopů a skenerů se jim podařilo nešetrné zásahy odstranit a obraz vrátit do původní podoby. Rentgen umožnil také obnovit motiv stehlíka, symbolizujícího Kristovo utrpení. „Očištěním malby se dostaly na světlo některé detaily, které předtím nebylo vůbec vidět.
