Mariina moc a mateřská láska přitahují lidi napříč kulturami. Mariánská zbožnost oslovuje lidi po celém světě, a to často i mezi nekřesťany. Nejsem si jist, zda je to právě osoba Panny Marie, nebo spíše obecně postava ženy, a zvláště matky s dítětem. Ve všech starých kulturách byla žena a matka vnímána posvátně především v souvislosti s plodností, spojovanou s plodností země.
Jde o to, že Pannu Marii nelze v žádném případě spojovat s jakýmkoli kultem ženských či mateřských bohyň starých kultur. Liší se od nich stejně, jako se liší pravý Bůh od všech model a božstev, která si vytvořil člověk pro uspokojení své náboženské potřeby. Byla prostou věřící dívkou, již si Bůh vyvolil k velikému úkolu: aby se stala matkou Spasitele, Božího Syna. Způsob, jakým to Bůh učinil, je lidsky nevymyslitelný. Víme to pouze z Písma svatého a z tradice církve.
Správné chápání Panny Marie v životě církve
Místo Panny Marie v životě církve, a tím i v životě každého věřícího, je dáno od samého začátku Bohem. Panna Maria také sehrála důležitou úlohu při zrodu církve. Její význam je naznačen mj. tím, že kromě apoštolů je jedinou osobou, jež je výslovně zmiňována jménem, když spolu s apoštoly prosila v Jeruzalémě o dar Ducha Svatého. Ona jediná z celého společenství měla zkušenost s plností Ducha Svatého a po odchodu Ježíše k Otci mohla už svou přítomností uvádět jeho učedníky do plnosti nového života v Duchu. Tak jako Duch Svatý při zvěstování způsobil, že se stala matkou Božího Syna, stala se o Letnicích jeho působením matkou církve. Ano, ona vždy žila a dodnes žije plně tím, čím žije její syn Ježíš, proto se tolik podílí na jeho plánu spásy. Avšak nikdy svého syna nezastiňovala ani od něho neodváděla - už na svatbě v Káni Galilejské se stala jeho spolupracovnicí v jeho poslání. Sama poslušná Božímu slovu vyzvala služebníky, aby udělali vše, co jim Pán řekne.
Panna Maria má samozřejmě své poslání i v dnešní době. Jestliže Kristus je v nebi na pravici Boží a přimlouvá se za nás, ona jistě nedělá nic jiného. Je však třeba stále pamatovat, že i když se stala Matkou Boží, a to je veliká důstojnost, není žádná „bohyně“. Sama se nazvala služebnicí Páně a byla by první, kdo by odmítl být stavěn na roveň Bohu. Někteří se nechali ovlivnit falešnými zjeveními, kdy Panna Maria prý například drží ruku trestajícího Boha a chrání nás před jeho hněvem. To je naprosto nekřesťanské vnímání Boha, který jediný je pramenem veškerého milosrdenství, tedy i takového, jež k nám proudí skrze Pannu Marii. Přitom je pro nás důležitá i jako vzor člověka věřícího a milujícího, pokorně naslouchajícího Božímu slovu, vždy připravená konat vůli Boží.
Panna Maria je vzorem ženy, která radikálně odpověděla na Boží volání, která se dokázala spolehnout na Boha a jeho slovo ve velmi obtížných životních situacích. Snad v každém křesťanském kostele najdeme její ikonu nebo sošku. Panna Marie, matka Boží, je totiž symbolem nekonečné víry, lásky a důvěry. Její vzhled se však liší podle toho, v jaké krajině se nachází. Má jak světlou, tak tmavou pleť. Velké i užší oči.
Historie a umění: nejstarší zobrazení a to, co nám odhalují
Nejstarší obraz Nejsvětější Panny Marie se nachází v katakombách Priscilly Via Salaria v Římě a pochází z 3. století našeho letopočtu. I přestože je tato freska téměř neznámá, pro historiky umění a religionisty má nevyčíslitelnou hodnotu. Na základě této ikony je matka Boží po dobu již téměř dva tisíce let zpodobňována jako žena držící dítě. „Její náruč by se dala připodobnit k trůnu. Ilustruje tak oddanost prvních křesťanů k její osobě,“ vysvětluje historička umění z Duquesne University Liz Lev. Bohužel, freska je ve špatném stavu. Tvář Madony tak nelze rozeznat.
Podoba Panny Marie je pak předmětem spekulací a debat. Skutečnou podobu Panny Marie by tak mohlo prozradit dílo sv. Lukáše, který byl podle tradice nejen lékařem a spisovatelem, ale také malířem. Legenda praví, že to byl právě on, kdo jako první namaloval portrét Ježíšovy matky. Problémem je, že odborníci mají dohromady čtyři artefakty, jejichž autorem by Lukáš mohl být.
Podle některých popisů mohl Lukášův rodokmen a záznamy naznačovat Mariinu linii, avšak v Novém zákoně rodokmeny sledují často Josefa. Tabor a další vědci zpochybňují některé tradiční interpretace, avšak výsledek ukazuje, že Marie byla centrální postavou, která mohla nést roli matriarchy a spojovat rodinné i kněžské linie.
Marie jako zakladatelka a matriarcha křesťanství
Nové výzkumy přinášejí teorii: Marie nemusela být jen matkou Ježíše, ale i skutečnou zakladatelkou křesťanství. Archeologové ukazují, že její role v rané církvi byla mnohem významnější, než se traduje. Starší tradice ji zobrazovala jako klidnou mladičkou dívku, avšak nová literatura klade důraz na její iniciativu a autoritu. James Tabor předkládá pět radikálních tvrzení: Marie byla zakladatelkou křesťanství, pocházela z královského rodu, od prvního velekněze, byla záměrně vymazána z paměti, předávala jádro Ježíšova učení a ji nejlépe chápeme jako židovskou ženu procházející násilím Římem okupované Judea v prvním století n. l.
Marie byla matriarchou dynastie, která spojovala Jakuba, Jana Křtitele a Ježíše. Tabor uvádí, že Marie byla oporou hnutí i po ukřižování jejího syna a že její genealogie by mohla dávat dětem nárok na vedení. Zároveň je nutné brát v potaz historické prameny a jejich politické motivace, které se promítaly do interpretací žen a jejich rolí v raném křesťanství.
Když se podíváme na texty Nového zákona, vidíme, že Marie nebyla jen lůnem, nýbrž zdrojem poselství a důvěry. V Lukášově evangeliu Magnificat vyjadřuje etiku, kterou by i Ježíš hlásal: Boží království patří chudým, a tiší zdědí zemi. Marie tak rezonuje s vizí, že její poslání je spojeno s radikální spravedlností a solidaritou s nejmenšími.
Historická a kulturní identita Marie
Konečně autor obhajuje vyjmutí Marie ze „skleněné vitríny“ křesťanské tradice a připomínání si jí jako historické postavy: židovské ženy 1. století, vychovávající děti pod tíhou římské vlády. Marie žila v chudobě, útlaku a ztrátě, byla mladá matka a žila v Nazaretu, kde čelila tlakům a politickým turbulencím. Židovská identita byla důležitá: žila a dýchala Tórou, chrámovými rituály a nadějemi Izraele na vysvobození. Patřila ke společenství čekajícímu na spravedlnost a vštěpovala tuto naději svým dětem.
Závěr: Po staletí křesťanská tradice oslavovala Marii jako Pannu Matku a zároveň ji často stavěla do role vedlejší. Tato rekonstrukce vyzývá k novému pohledu: Marii jako zakladatelku, matriarchu, vizionářku a přeživší, která připomíná, že behind every hnutí stojí ženy, jejichž hlasy byly umlčeny. Marie tak může být chápána jako historická postava a vzor vytrvalosti, která mluví napříč časem.
