Čtvrtý syn Chama a vnuk Noema. (1Mo 9:18; 10:6; 1Pa 1:8) Byl předkem 11 kmenů, které nakonec obývaly území vých. Středomoří mezi Egyptem a Sýrií; podle něho se toto území jmenuje ‚země Kanaán‘. Po příhodě, k níž došlo, když byl Noe opilý, pronesl Noe nad Kanaánem prorockou kletbu, v níž předpověděl, že Kanaán se stane otrokem Sema i Jafeta. (1Mo 9:20-27) Zpráva se zmiňuje jedině o tom, že „Kanaánův otec Cham uviděl nahotu svého otce a šel to povědět svým dvěma bratrům venku“, a proto vzniká otázka, proč byla kletba pronesena proti Kanaánovi, a ne proti Chamovi. K 1. Mojžíšově 9:24, kde čteme, že když se Noe probudil po svém opojení, „dozvěděl se, co mu udělal jeho nejmladší syn“, je v Rotherhamově překladu v poznámce pod čarou komentář, který říká: „Bezpochyby jde o Kanaána, a ne o Chama: Sem a Jafet za svou úctu dostávají požehnání; Kanaán je za své blíže neuvedené sprosté jednání proklet; Cham za svou nevšímavost zůstává bez povšimnutí.“ Podobně i židovská publikace The Pentateuch and Haftorahs vyjadřuje myšlenku, že toto stručné vyprávění „se vztahuje na nějaký hanebný skutek, do kterého se zřejmě Kanaán zapletl“. (J. H. Hertz, ed., Londýn, 1972, s. 34) Tento pramen poznamenává, že hebrejské slovo přeložené ve verši 24 jako „syn“ může znamenat „vnuk“, a pak říká: „Je zřejmé, že se zde poukazuje na Kanaána.“ V publikaci The Soncino Chumash je také vyjádřen názor, že Kanaán „si na [Noemovi] uspokojil nějakou zvrácenou žádost“ a že výraz „nejmladší syn“ se vztahuje na Kanaána, který byl nejmladším synem Chama. Tyto názory ovšem nutně vyjadřují pouhé domněnky. Biblická zpráva totiž neobsahuje žádné podrobnosti o tom, jak dalece se Kanaán proti Noemovi provinil. Nějaká souvislost zde však zřejmě je; nasvědčuje tomu skutečnost, že bezprostředně před zmínkou o tom, že se Noe opil, je nenadále ve zprávě uveden Kanaán (1Mo 9:18), a když je popisováno, co udělal Cham, zpráva o něm mluví jako o ‚Kanaánovu otci Chamovi‘. (1Mo 9:22) Názor, že slova „uviděl nahotu svého otce“ mohou naznačovat, že se Kanaán dopustil nějakého zneužití nebo zvrácenosti, je opodstatněný. Když jsou v Bibli použity výrazy ‚obnažit něčí nahotu‘ nebo ‚vidět něčí nahotu‘, je tím totiž ve většině případů míněno krvesmilstvo nebo jiné sexuální hříchy. Je nutné také vzít v úvahu to, že v kletbě je obsaženo proroctví. Nic nenasvědčuje tomu, že by se Kanaán sám stal za svého života otrokem Sema nebo Jafeta. Bůh však použil své schopnosti znát budoucí věci a vzhledem k tomu, že kletba, kterou Noe pronesl, byla inspirována Bohem a že Bůh svou nepřízeň nevyjadřuje bez oprávněného důvodu, je pravděpodobné, že Kanaán již předtím projevil určitý vysloveně zkažený povahový rys, možná v podobě oplzlosti, a že Bůh předvídal špatné následky, jimiž tento povahový rys nakonec vyvrcholí mezi Kanaánovými potomky. Kdysi v případě Kaina si Jehova předem povšiml nesprávného postoje jeho srdce a varoval ho před nebezpečím, že by jej hřích mohl přemoci. (1Mo 4:3-7) Také u většiny obyvatel, kteří žili před potopou, Bůh rozpoznal nenapravitelný sklon ke špatnosti a řekl, že jejich zničení je neodvratné. (1Mo 6:5) Nejnápadnější důkaz toho, že prokletí Kanaána bylo oprávněné, je patrný v pozdějších dějinách jeho potomků. Ti se totiž vyznačovali mimořádně hrubou nemravností a zpustlostí, o čemž svědčí jak biblické, tak i světské dějiny. Prokletí Kanaána se splnilo asi osm století potom, co bylo vysloveno. 2. Jméno Kanaán se také vztahuje na potomky Chamova syna a na zemi, kterou obývali. Kanaán bylo dřívější a původní označení té části Palestiny, která leží na Z od Jordánu (4Mo 33:51; 35:10, 14), ačkoli i do země na V od Jordánu vpadli kananejští Amorejci, a to nějaký čas před tím, než ji dobyli Izraelité. Hranice a rané dějiny. Z nejstarších popisů hranic Kanaánu je patrné, že se rozprostíral od Sidonu na S až do Geraru blízko Gazy na JZ a dále až k Sodomě a k sousedním městům na JV. (1Mo 10:19) Zdá se však, že v Abrahamově době Sodoma a ostatní ‚města té Oblasti‘ ke Kanaánu nepatřily. (1Mo 13:12) Pozdější území Edom a Moab, která obývali potomci Abrahama a Lota, zjevně také nebyla považována za součást Kanaánu. (1Mo 36:6-8; 2Mo 15:15) Území Kanaánu, jež bylo slíbeno izraelskému národu, je podrobněji popsáno ve 4. Mojžíšově 34:2-12. Je zřejmé, že hranice začínala na S až za Sidonem a táhla se na J až k „říčnímu údolí Egypt“ a ke Kadeš-barneji. Filištíni, kteří nebyli Kananejci (1Mo 10:13, 14), zabrali pobřežní území na J od pláně Šaron, ale dříve byla i tato část „považována“ za kananejskou zemi. (Joz 13:3) Jiné kmeny, jako byli Kenité (z nichž jedna rodina je později spojována s Midianem; 4Mo 10:29; Sd 1:16) a Amalekité (pocházející od Esaua; 1Mo 36:12), také pronikly do tohoto území. Zda se potomci Kanaána přistěhovali do této země a usadili se v ní bezprostředně po rozchodu lidí v Bábelu (1Mo 11:9), nebo šli nejdříve s většinou Chamitů do Afriky a pak se dostali zpět do oblasti Palestiny, o tom Bible nic neříká. V každém případě do roku 1943 př. n. l., kdy Abraham opustil Charan v Paddan-aramu a vydal se směrem k tomuto území, Kananejci již v té zemi bydleli a Abraham měl určité kontakty jak s Amorejci, tak s Chetity. (1Mo 11:31; 12:5, 6; 13:7; 14:13; 23:2-20) Abraham obdržel od Jehovy Boha opakovaně sliby, že jeho semeno neboli potomci zdědí tu zemi, a dostal pokyny, aby ‚prošel tou zemí po její délce i po její šířce‘. (1Mo 12:7; 13:14-17; 15:7, 13-21; 17:8) Na základě tohoto slibu a z úcty k prokletí, které Bůh vyslovil, se Abraham postaral o to, aby manželka jeho syna Izáka nebyla Kananejka. Abraham a později také Izák a Jákob se mohli i se svými velkými stády pohybovat po tomto území poměrně snadno; z toho lze usuzovat, že toto území tehdy ještě nebylo hustě osídleno. (Srovnej 1Mo 34:21.) Také archeologické výzkumy potvrzují, že osídlení tohoto území bylo tehdy řídké a že většina měst ležela podél pobřeží, v oblasti Mrtvého moře, v údolí Jordánu a v nížině Jezreel. William F. Albright vysvětluje, že v první polovině druhého tisíciletí př. n. l. nebylo v pahorkovité části Palestiny ještě usedlé obyvatelstvo, a biblická tradice je tedy naprosto spolehlivá, když říká, že patriarchové putovali po pahorcích střední Palestiny a po suchých územích na J, a že tam pro ně stále ještě bylo velmi mnoho místa. K městům, v jejichž blízkosti tábořili Abraham, Izák a Jákob, patřila města Šekem (1Mo 12:6), Betel a Ai (1Mo 12:8), Hebron (1Mo 13:18), Gerar (1Mo 20:1) a Beer-šeba (1Mo 22:19). Zdá se, že Kananejci se k hebrejským patriarchům nechovali nepřátelsky, ale za to, že nebyli terčem útoků, vděčili tito patriarchové především božské ochraně. (Ža 105:12-15)
Hranice, počátky a dobytí Kanaánu
Když tedy Jákobovi synové zaútočili na chivijské město Šekem, obyvatelé sousedních měst „Jákobovy syny nehonili“, protože na ně přišlo „zděšení od Boha“. Světské dějiny ukazují, že po dobu asi dvou století, předtím než Kanaán dobyli Izraelité, byl Kanaán pod nadvládou Egypta jako vazalský stát. Zprávy el-amarnské tabulky svědčí o tom, že v této oblasti docházelo k častým sporům a politickým intrikám mezi jednotlivými městy. V době, kdy Izraelité přišli na hranice Kanaánu (1473 př. n. l.), bylo v něm mnoho městských států neboli velmi malých království, mezi nimiž ovšem byla jistá soudržnost, a to díky jejich kmenovému příbuzenství. Zvědové, kteří zemi prozkoumali téměř o 40 let dříve, zjistili, že se v ní rodí mnoho ovoce a že města jsou dobře opevněná. Rozmístění kananejských kmenů. Zdá se, že z 11 kananejských kmenů (1Mo 10:15-19) zaujímali hlavní postavení v zemi Amorejci. (Viz heslo AMOREJEC.)
Zmínky o Amorejcích ukazují, že kromě země, kterou dobyli na V od Jordánu v Bašánu a Gileadu, byli Amorejci početně velmi silní také v hornaté krajině vlastního Kanaánu, jak na S, tak i na J. (Joz 10:5; 11:3; 13:4) Početně na druhém místě patrně byli Chetité, kteří se sice v době Abrahamově vyskytovali až na J v Hebronu (1Mo 23:19, 20), ale později pravděpodobně žili hlavně na S směrem k Sýrii. Z dalších kmenů, o nichž jsou zprávy v období dobývání Kanaánu, jsou nejčastější zmínky o Jebusejcích, Chivijcích a Girgašejcích. Jebusejci byli zřejmě soustředěni v hornatém kraji kolem Jeruzaléma. (4Mo 13:29; Joz 18:16, 28) Chivijci žili na různých místech od Gibeonu na J (Joz 9:3, 7) až po úpatí hory Hermon na S. Zbývajících šest kmenů, Sidonci, Arvaďané, Chamaťané, Arkovci, Sinité a Cemarité, mohou být také zahrnuty pod souborné označení „Kananejci“, které je často používáno ve spojitosti s konkrétními jmény jiných kmenů, pokud se ovšem toto označení nevztahuje prostě na města nebo smíšené skupiny obyvatel, mezi nimiž jsou lidé z různých kananejských kmenů. Kanaán dobývají Izraelité. (MAPY, sv. 1, s. 737, 738)
Ve druhém roce po exodu se Izraelité poprvé pokusili proniknout do Kanaánu přes jeho jižní hranici. Neměli však při tom podporu od Boha, a Kananejci spojení s Amalekity je porazili. (4Mo 14:42-45) Když se čtyřicetileté putování chýlilo ke konci, Izraelité se opět přiblížili ke Kananejcům a tehdy je napadl král Aradu, který leží v Negebu. Tentokrát však bylo vojsko Kananejců poraženo a jejich města byla zničena. (4Mo 21:1-3) Po tomto vítězství však Izraelité nevstoupili do země od J, ale přešli obloukem na V, aby do země táhli z tohoto směru. Přitom se dostali do konfliktu s amorejskými království Sichona a Oga, a když byli tito králové poraženi, dostal se do rukou Izraelitů celý Bašan a Gilead; přitom jen v samotném Bašanu bylo 60 měst, která byla „opevněná vysokou zdí, dveřmi a závorou“. (4Mo 21:21-35; 5Mo 2:26-3:10) Porážka těchto mocných králů vedla k tomu, že kananejská království na Z od Jordánu byla oslabena, a když potom izraelský národ zázrakem přešel suchou nohou Jordán, srdce Kananejců „začalo tát“. A tak v době, kdy se mnoho izraelských mužů zotavovalo po obřízce, a v průběhu následující oslavy Pasach, Kananejci na izraelský tábor v Gilgalu nezaútočili. (Joz 5:2-11) Gilgal byl tedy dobrou základnou pro další dobývání Kanaánu. Následujícím cílem Izraelitů bylo blízké pohraniční město Jericho, do něhož byl nyní přístup neprodyšně zahrazen; jeho silné hradby se však zřítily působením Jehovovy moci. (Joz 6:1-21)
Dobyvatelé potom vystoupili asi o 1 000 m výše do hornatého kraje na S od Jeruzaléma, zaútočili na Ai a po počátečním neúspěchu město dobyli a spálili. (Joz 7:1-5; 8:18-28) V době, kdy v celé zemi kananejská království začala tvořit rozsáhlou koalici, aby byli Izraelité odraženi, některá chivijská města - Gibeon a tři jiná města v sousedství - se snažila úskokem uzavřít s Izraelem mír. To, že se Gibeon a tři jiná sousední města odtrhla, bylo zřejmě ze strany ostatních kananejských království považováno za zradu, která ohrozila jednotu celé kananejské koalice. Pět kananejských králů se proto spojilo k boji, ne proti Izraeli, ale proti Gibeonu, a izraelské vojsko pod Jozuovým vedením celou noc táhlo na pomoc tomuto obleženému městu. Jozuovo vítězství nad těmito pěti útočícími králi bylo doprovázeno zázračným krupobitím, při němž padaly obrovské kroupy; Bůh také způsobil, že se opozdil západ slunce. Vítězná izraelská vojska pak podnikla úspěšné tažení celou jižní polovinou Kanaánu (s výjimkou Filištínských plání) a dobyla města v Šefele, v hornatém kraji a v Negebu, a pak se vrátila do svého základního tábora v Gilgalu u Jordánu. (Joz 10:28-43)
Kananejci v sev. části země nyní začali pod vedením chacorského krále shromažďovat svá vojska a válečné vozy, a své síly spojili při setkání u meromských vod, na S od Galilejského moře. Jozuova vojska však zaskočila kananejskou konfederaci útokem a zahnala Kananejce na útěk. Pak táhla dál a dobývala jejich města směrem na S, až k Baal-gadu na úpatí hory Hermon. (Joz 11:1-20) Tažení patrně trvalo poměrně dlouho, a po něm následovala jiná ofenzíva, a to v hornatém území na J. Tento útok byl zaměřen proti Anakim, lidem, kteří vypadali jako obři, a proti jejich městům. Nyní již uplynulo asi šest let od chvíle, kdy boje začaly. Kanaán byl v podstatě dobyt a síla kananejských kmenů byla zlomena.
Bylo tedy již možné začít s rozdělováním země mezi izraelské kmeny. Zbývalo však ještě mnoho území, která bylo nutno podmanit. Patřily k nim velké oblasti, například území Filištínů, kteří sice nebyli Kananejci, ale byli to samozvání uchvatitelé země, jež byla slíbena Izraelitům, dále území Gešurovců (srovnej 1Sa 27:8), území v oblasti kolem Sidonu až po Gebal (Byblos) a celé území Libanonu (Joz 13:2-6). Kromě toho byla po celé zemi roztroušena izolovaná střediska odporu, z nichž některých se zmocnily kmeny, jež obdržely tato území, zatímco jiná dobyta nebyla nebo bylo obyvatelům dovoleno, aby v zemi zůstali, a museli konat pro Izraelity nucenou práci. Ačkoli tolik Kananejců hlavní dobyvatelské tažení přežilo a nedali se podmanit, přece mohlo být řečeno, že „Jehova . . . dal Izraeli celou zemi, o které přísahal, že ji dá jejich praotcům“, že dal Izraelitům „všude kolem odpočinek“ a že „neselhal ani jeden slib z celého dobrého slibu, který Jehova dal izraelskému domu; všechno se splnilo“. (Joz 21:43-45) Nepřátelské národy všude kolem Izraelitů byly zastrašeny a bezpečnost Izraelitů ve skutečnosti nijak neohrožovaly. Již dávno předtím Bůh řekl, že Kananejce bude vyhánět postupně, aby se v zemi, která by byla náhle opuštěna, nerozmnožila divoká zvířata. (2Mo 23:29, 30; 5Mo 7:22) Kananejci měli vynikající válečnou výzbroj včetně dvoukolých válečných vozů se železnými kosami, ale jestliže se Izraelitům nepodařilo zmocnit se určitých oblastí, nebylo příčinou to, že by Jehova ze své strany nesplnil svůj slib. (Joz 17:16-18; Sd 4:13)
Zpráva naopak ukazuje, že několik porážek, které Izraelité utrpěli, bylo způsobeno jejich vlastní nevěrností. Historická zpráva ukazuje, že obyvatelstvo kananejských měst, která Izraelité dobyli, bylo úplně zničeno. (4Mo 21:1-3, 34, 35; Joz 6:20, 21; 8:21-27; 10:26-40; 11:10-14) Někteří kritikové využili tuto okolnost a o Hebrejských písmech neboli o „Starém zákonu“ tvrdili, že je prosáklý duchem krutosti a svévolného pobíjení. Je však zřejmé, že zde jde o otázku, zda je, nebo není uznávána Boží svrchovanost nad zemí a jejími obyvateli. Právo na držení kananejské země Bůh kdysi smluvně převedl na ‚Abrahamovo semeno‘, a učinil to přísežnou smlouvou. Poměry, které panovaly v Kanaánu v době, kdy jej Izrael dobýval, potvrzují, že Boží prorocká kletba vynesená nad Kanaánem byla opodstatněná. Podle Jehovova rozhodnutí bylo od doby Abrahamovy vyhrazeno 400 let na to, aby ‚se provinění Amorejců dokončilo‘. (1Mo 15:16) Skutečnost, že Esauovy chetitské manželky byly „Izákovi a Rebece zdrojem hořkosti ducha“ do té míry, že ‚se Rebece kvůli nim zošklivil život‘, jistě svědčí o tom, že špatnost se již mezi Kananejci projevovala. (1Mo 26:34, 35; 27:46)
V průběhu dalších století kananjskou zemi prosákly odpovědí, a biblická starozákonní kniha Jozue je pojmenována po hrdinovi z období izraelského dobývání zaslíbené země. Jozue je nástupcem Mojžíše v čele Izraelitů a vede je v boji o obsazení kanaánské země.
Průvod vstupu a liturgická povaha dobytí
Bůh Jozuovi říká: „Jako jsem byl s Mojžíšem, budu s tebou. Nenechám tě na holičkách a neopustím tě“ (Joz 1,5). Přechod přes řeku Jordán do zaslíbené země se popisuje jako liturgický průvod. Lid do země vstupuje od východu a vedou ho kněží, kteří nesou přenosnou archu úmluvy na zlatých tyčích určených pro její přepravu. Když se nohy těch, kdo archu nesou, dotknou vody, řeka přestane téct, aby lid mohl přejít. První dobývání, obléhání Jericha, se nelíčí jako vojenské tažení, ale spíše jako liturgická událost. Kněží nesou archu úmluvy a troubí na beraní rohy (šofarim), přičemž obcházejí hradby města. Takto kněží a vojáci pochodují kolem města šest dní.
Toto shrnutí dává čtenáři jasný obraz o tom, že dějiny Kanaánu jsou rámovány Boží věrností smlouvě a postupnému naplňování zaslíbení. Události, které se možná odehrávaly i celá desetiletí, jsou tu zhuštěny do krátkého časového úseku. Po Jozuových vítězstvích a rozdělení země mezi izraelské kmeny se v závěru knihy popisuje Jozuo poslední rozloučení s lidem na sklonku života a slavnostní obnovení smlouvy. Obřad začíná tím, že Jozue ohlašuje všechny veliké skutky, které Bůh vykonal ve prospěch Izraele, od Abrahámova povolání až po dobytí zaslíbené země. Poté vyzývá lid, aby se raději zavázal sloužit Hospodinu, a ne kanaánským bohům. „Nyní tedy ctěte Hospodina a služte mu zcela a věrně. Odvrhněte bohy, kterým sloužili vaši předkové za řekou Eufratem a v Egyptě - a služte Hospodinu. Pokud považujete za špatné sloužit Hospodinu, vyberte si dnes, komu chcete sloužit: jestli bohům, kterým sloužili vaši předkové za řekou Eufratem, nebo bohům Amoritů, v jejichž zemi sídlíte. Na Jozuovo vyprávění o Boží věrnosti Izraeli lid odpovídá: „Nikdy neopustíme Hospodina a nebudeme sloužit cizím bohům! Jsme daleci toho, opustit Hospodina a sloužit jiným bohům!“
Panorama a závěr výkladu
Když lid slibuje: „Budeme sloužit Hospodinu, našemu Bohu, a budeme ho poslouchat“ Jozuovi toho dne v Šekemu slavnostně stvrzuje jejich smlouvu s Bohem. Bible je obrovskou knihovnou se 73 položkami. I když se skládá z mnoha knih a využívá různých literárních druhů, je Bible jako celek jedním vyprávěním o tom, jak Bůh vykoupil svět. I proto Bible s námi putuje dějinami. Panorama Bible biblisty Stephena J. Binze se dělí na starozákonní a novozákonní část. Nejprve si z ptačí perspektivy mapujeme celek a poté zkoumáme bohatství jednotlivých knih. Biblický příběh spásy zahrnuje celý svět. Boží záměry a touhy, o kterých se v Bibli mluví, dávají lidskému životu smysl a cíl.
