Marc Chagall se ve vídeňské Albertině dočkal více než důstojné prezentace, jež zároveň nabízí jiný pohled na dílo věhlasného mistra. Přiznejme si, většina z nás má Marca Chagalla (1887-1985) zafixovaného coby autora obrazů plných absurdně fantazijních scenérií, kdy houslisté hrají na střechách, povětřím létají domácí zvířata, absentují zákony perspektivy. Vše je to lechtivě divné, vábivé.
Ovšem myslet si, že Chagallův štětec vedlo, podobně jako surrealisty, nevědomí, je zavádějící - naopak řada jeho výroků svědčí o racionálním podkladu a zdůvodnění všech těch krásných vymknutin. A namaloval-li například na obraze Narozeniny (1923) sebe a milovanou Bellu, jak se nad ní vznáší a líbá ji, přičemž má navzdory anatomii zcela vyvrácený krk, chtěl tím pouze zdůraznit hloubku citu - až „z toho“ létal.
Velkým tématem byla Chagallova hluboká víra, ostatně vyrůstal ve Vitebsku, v silně chasidském prostředí. Přitom biblické motivy se u něj neomezovaly na „nějaké ilustrování biblických příběhů, ale na odkrytí jejích univerzálně platného obsahu“. Není tedy divu, že ústředním motivem je pro Chagalla ukřižování, zároveň je propojuje s utrpením Židů, kříž tak stojí ve štetlu a Kristus má hlavu či bedra zakryta židovským modlitebním šálem. A jak sám říká, hledal v těchto obrazech, v propojování symbolů vysvětlení jak svého, tak židovského údělu.
Rád také maloval cirkusové výjevy, ovšem po svém. „Vždy jsem vnímal klauny, akrobaty a herce jako tragické bytosti, které mě upomínaly na postavy na náboženských obrazech. Když nyní maluji ukřižování, vnímám stejné pocity jako při malování lidí od cirkusu.“ Cirkusy jej fascinovaly již od raného dětství a vynořují se v nich staré fantaskní motivy z Vitebska, v cirkusovém životě se zrcadlí touha po svobodě a snaha uniknout realitě.
Marc Chagall prožil téměř celý tvůrčí a dlouhý život ve Francii, našel si zde přátele mezi literáty i výtvarníky, přátelil se s Guillaumem Apollinairem, Maxem Jacobem, Blaisem Cendrarsem, Robertem Delaunayem a mnohými dalšími, ale nejen to, nechával na sebe jejich umění působit. O tom všem pojednává vídeňská výstava, a na více než stovce překrásných olejů můžeme vstoupit do umělcova světa, v němž je možné skutečně vše.
Chagallovo dílo se neomezovalo jen na malbu; v průběhu života pracoval na výzdobách kostelů a veřejných budov, vytvářel vitráže a ilustroval biblické texty, čímž rozšířil svůj vliv i do sakrálního prostoru.
V římském Palazzo Cipolla byla zahájena výstava nazvaná „Chagall v Římě“, na níž bude až do 27. ledna k vidění Bílé ukřižování - jedno z nejslavnějších Chagallových děl. Obraz namaloval v roce 1938 a považuje se za jedno z vrcholných děl autora.
Obraz byl zapůjčen z Art Institute of Chicago díky spolupráci Dikasteria pro evangelizaci a Fondazione Roma. Výstava je součástí širšího projektu „Jubileum a kultura“. Publikování katalogu a výkladů má upozornit na propojení židovského údělu, víry a uměleckého jazyka.
Chagall sám popisoval své dílo jako „psychické konstrukce“ a nevěřil na automatismus, který prosazovali surrealisté. Malíř vycházel ze svých vzpomínek a vnitřního světa a snažil se svět zobrazovat prostřednictvím výjevu, který má hluboký emocionální a duchovní rámec.
Gisela Kirpicsenko v katalogu výstavy poznamenala, že Chagall „vytvářel obrazy proto, aby si vyjasnil své vlastní pocity a dospěl k jistotě ve světě plném nejistot“. Své autobiografii dává důrazné svědectví o strachu z nového, ale i touze po porozumění světu.
Vedle tématu ukřižování a biblických motivů se Chagall věnoval i ilustracím hebrejské Bible. Práce na 105 ilustracích trvala čtvrt století, počínaje rokem 1930 a pokračovala až do období emigrace do USA. Výstava Chagall a Bible je ke zhlédnutí do 5. června v Židovském muzeu v Paříži.
Uvězněný ve Vitebsku se Chagall vrátil na čas na svatbu sestry a následně zůstal osm let v Rusku kvůli první světové válce. V Paříži se mu podařilo získat mezinárodní uznání a v New Yorku poté pokračoval v tvorbě, která míchala vzpomínky na domov s novými zkušenostmi z emigrace.
Chagall vycházel vždy ze sebe; sám sebe označoval za „nevědomě vědomého malíře“ a odmítal programový surrealismus. Jeho dílo bylo postaveno na vzpomínkách, intencích a konceptuální konstrukci reality, která byla fallově vykloubená.
„Veškerý náš vnitřní svět je realitou - a to možná víc než náš zjevný svět,“ řekl Chagall. A právě tato vnitřní realita mu umožnila sladit své vnímání s realitou světa kolem něj.
V roce 1973 navštívil Treťjakovskou galerii v Rusku a uspořádal tam výstavu. Chagall zemřel v roce 1985 ve věku 97 let, ale jeho dílo pokračuje ovlivňovat nejen malířskou scénu, ale i způsoby, jakými chápeme spojení víry, kultury a umění.
- Chagallova víra a biblické motivy jako ústřední téma jeho díla.
- Hodnota ukřižování a jeho symbolická spojitost s utrpením Židů.
- Chagall jako konstruktor psychických a duchovních realit, nikoliv automatický surrealista.
- Historie jeho životních přesunů a vlivů: Vitebsko, Paříž, Moskva, New York.
Vztah k ostatním umělcům a bauši světově
Chagall nebyl izolovaný; byl ovlivněn a naopak ovlivňoval řadu současníků. Přátelil se s Apollinairem, Jacobem, Delaunayem a dalšími, a jeho dílo v Berlíně v roce 1913 na výstavě ukázalo, že jeho portrét přináší novou syntézu kultur.
Jeho rané vlivy sahají do Paříže a kontakt s kubismem, fauvismem a dekorem Matisse. Avšak vždy si ponechá svůj výraz a barvu jako hlavní prostředek vyjádření.
Jeho dílo je charakterizováno mnohostranností a vždy dokáže překvapit. I přesto poznáme jeho dílo na první pohled: výrazný a osobitý rukopis, který svědčí o jeho jedinečném pohledu na svět a reality, která kolem nás je.
Jeho dílo je spojeno s moudrostí a hlubokým porozuměním pro lidskou důstojnost, stejně jako s dialogem mezi kulturami, který zůstává aktuální i dnes.
tags: #marc #chagall #chvile #ukrizovani