budeme dnes hodně přemýšlet nad slovem „znamení“. Proč šel za Ježíšem ten ohromný zástup lidí, co pak dostal hlad? Šel za ním velký zástup, poněvadž viděli znamení, která činil na nemocných. Viděli znamení, která činil. Něco to má znamenat, když je to znamení. Jaké si můžeme dávat „znamení“? Třeba lze kývat prstem - a ten druhý pochopí, že to znamená „pojď sem“. Pochopil, co to znamení znamená. Nebo když policista zvedne plácačku s červeným kroužkem a ukáže ji řidiči auta, která k němu právě přijíždí - řidič pochopí, že má zastavit.
Znamená má něco znamenat - člověk musí pochopit ten skrytý obsah. Tak by si třeba při kývání prstem někdo mohl říct, že si ten druhý jen procvičuje ukazováček. Nebo že pan policajt s tou plácačkou odhání mouchy. Nebože si někdo hrál s barvičkami. S tím se můžeme přesunout k Pánu Ježíši a k tomu, že i on dělal „znamení“. Šel za ním velký zástup, poněvadž viděli znamení, která činil na nemocných. Co to asi bylo? Co mohl udělat s nemocnými? Jasně - uzdravil je. A teď to znamení. Nebyl to prostě jen zázrak uzdravení. Div uzdravení. Kouzlo uzdravení. Bylo to znamení. Lidem to měl říct něco víc. Co?
Že Pán Ježíš má moc od Boha. Působí Boží mocí. Co si tak lidé o Pánu Ježíši mysleli, to jsme slyšeli v prvním čtení: Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Oni řekli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ To byli lidé, kteří pochopili, že to s Pánem Ježíšem není jen tak. Že není obyčejný člověk, ale něco víc. A teď dumali, jak až moc je Pán Ježíš něco víc. No - jak vidno - jsou na stopě, ale úplně přesně to ještě nepochopili.
Skála a úhelný kámen církve - Jak vykládat Matouše 16:18
Správně Pánu Ježíši odpověděl apoštol Petr: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Všechna ta znamení, která Pán Ježíš konal, tak Petra dovedla k takto skvělému vyznání. V dnešním hlavním čtení Pán Ježíš udělal další znamení. Nasytil zástupy lidí. Opět je to znamení. Něco by to mohlo Izraelcům připomenout. Jsme v době okolo Velikonoc, kdy si židé připomínají vyjití z Egypta. Jsou na pustém místě a nemají, co jíst… Prostě jako Izraelci na poušti. Tehdy jim Mojžíš vyprosil zázrak z nebe padající many. Najednou měli všichni jídla dost. To, co udělal Pán Ježíš, jim mělo připomenout Mojžíše. My jsme úplně na začátku slyšeli Mojžíšova slova, kterými prokoval příchod svého nástupce. To jsme slyšeli hned na začátku bohoslužeb. Mojžíš řekl Božímu lidu: „Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat…!“ A tak židé čekali „toho proroka“, co bude jako Mojžíš. Až přijde „ten prorok“, tak ho jistě budou všichni poslouchat, jako poslouchali Mojžíše. A teď potkali Pána Ježíše. Jsou zázračně nasyceni - jako od Mojžíše!
Tak si řekli, že to je on! Mojžíš řekl Božímu lidu: „Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jenže - jak to dopadlo? Poslouchali lidé Pána Ježíše? Neposlouchali. Ejhle - problém. Dopadlo to stejně, jako to dopadlo v prvním čtení s apoštolem Petrem. Ten sice dobře rozpoznal, že Pán Ježíš je Mesiáš, Syn Boha živého, ale také ho neposlouchal. Když mu Pán Ježíš vysvětloval, že být Mesiáš znamená jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen, tak v tomto naplnění Boží vůle Petr Pánu Ježíši bránil. Petrovi to Pán Ježíš mohl vysvětlit, ale tady bylo několik tisíc lidí - a co že chtěli udělat? Chtěli se Ježíše zmocnit, aby ho provolali králem. Na první poslech to zní hezky, ale to by byl děsný průšvih. Oni si krále představovali jako vojenského velitele. Od Pána Ježíše by chtěli, aby je vedl zabíjet nepřátele.
Tak Pán Ježíš odešel. Nic nevysvětloval. Nehádal se. Jsou lidé a situace, kdy nic nevysvětlíte, a zmizet je jediné možné řešení. Stejně by ho neposlouchali. Poznali, že se naplňuje Mojžíšovo proroctví: „Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat…!“ Ale vzali si jen první půlku. Že Pán Ježíš přišel, aby vedl lid, jako vedl lidi Mojžíš. Nevzali si tu druhou půlku - to o tom poslouchání. Místo, aby Pána Ježíše poslouchali, taky si mysleli, že bude plnit jejich představy a přání. O Pána Ježíše na kříži nestáli.
No - stejně, jako o něj nestál apoštol Petr v prvním čtení. To jeho vyznání bylo skvělé: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Znamením porozuměl správně. Teď ještě to poslouchání. S tím měl problém a to se musel učit. No - a v tom jsme na tom všichni stejně. Z Bible známe znamení, která Pán Ježíš dělal. I ve svém životě zažíváme vyslyšené modlitby. I to je znamení o Boží moci. Problém bývá v tom druhém kroku - v té poslušnosti.
Jaké mají být postoje učedníků a jak se projevuje povolání
Petr a Pavel byli zvláštní dvojka. Co je odlišovalo? Původ - Petr venkovský rybář z chudé Galileje, žádný intelektuál, ale rozený vůdce a praktik. Pavel z Tarzu - absolvent Gamalielovy školy, vzdělaný farizej a římský občan. Petr s Ježíšem chodil tři roky a znal jeho kázání, viděl mnoho zázraků, by svědek Kristova oslavení i ponížení, večeře Páně i smrti a zmrtvýchvstání. Pavel se s Ježíšem nikdy osobně nesetkal a místo, aby Ježíše bral vážně jako Petr, pronásledoval ho s obrovským nasazením, až fanatismem. Petr byl stále ve středu dění, Pavel po svém obrácení prožil mnoho let mimo - doma nebo v arabské poušti…
Petr byl silný muž a vůdcovský typ. Saul, Pavel - latinsky malý - mohl mít trochu napoleonský syndrom… Co měli společného? Oba poznali svou slabost. Petr, při Ježíšově pokárání - jdi za mne satane…. nebo při trojím zapření na Kaifášově dvoře a Pavel, který mluví o ostnu satanově, nějakém osobním problému, který ho pokořoval, a také si dobře uvědomoval, že sice nezradil, ale pronásledoval církev, a i proto se nazývá jen nedochůdčetem… Oba byli stejní i v tom, že byli ohnivé povahy - zbrklý i nadšenecký Petr, který někdy rychleji mluvil než přemýšlel a Pavel zase rychleji konal, a když šlo do tuhého oba šli na věc s velkou vehemencí…
Ano, oba byli povoláni, sami si nic nevybrali - Petr byl povolán při rybolovu a poprvé Ježíšovi říká, jdi ode mne Pane, jsem člověk hříšný a slyší ta zvláštní slova: neboj se, odteďka budeš lovit lidi a později slyší slova: až se obrátíš, utvrzuj ve víře své bratry…. Podobně Pavel - byl Ježíšem osloven ve zjevení u Damašku s otázkou - Pavle, proč mne mneš pronásleduješ…? Oba tak zakusili Boží dotek a zamilovali se do Krista a jeho učení… a oba kázali evangelium všem…. Stali se sloupy církve - jeden jako první papež a druhý jako apoštol pohanů…
Ostatně i Petr křtil pohany… Oba dobří kazatelé: po Petrově kázání o letnicích se přidalo na tři tisíce lidí a Petrova slova je lépe poslouchat Boha než lidi… je něco, co se zarývá pod kůži… Pavel zase káže v mnoha místech s obrovskou silou a mocí a když naráží na nepřátelství, nepochopení nebo pohrdání - poslechneme si tě někdy jindy…nenechá se odradit…
Dokonce on to je, kdo svého představeného se nebojí pokárat, když se chová licoměrně - jinak mezi pohanokřesťany a jinak mezi židokřesťany… V obou z nich je typická láska - viz Pavlova Velepíseň lásky a tvrzení, že sám by si přál být zabit a zavržen, jen aby získal své bratry pro Krista, chtěl být všem vším…
Závěr k otázce, kdo je základ církve
Pravý úhelný kámen církve je Ježíš Kristus; ale každý věřící, z Jeho moci a pověření, je také budovatelem církve. Na jakých základech jsme duchovně budováni? Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží. (Ef 2:20-22)
Boží lid, církev, Kristovo tělo, chrám atd., je obrazně řečeno chrámová stavba postavená z živých kamenů - kvádrů. Každý z nich je součástí, i budovatelem Božího chrámu. Cožpak Bůh nepoužil jako prvního Petra, naplněného Duchem svatým, aby započal s budováním církve? Sám Petr ukazuje na Krista, nikoli na sebe, jako na úhelný kámen Boží stavby: Ježíš je ten kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. (Sk 4:10-12)
Ano, úhelný kámen, na němž je zbudována církev, je Ježíš Kristus; ale každý věřící je také budovatelem církve. Prvenství Ježíše Krista je podtrženo a zachováno. Proto si Ježíš Kristus neprotiřečil, když řekl, že vybuduje svou církev na Petrovi - na Kéfovi, potažmo na každém dalším živém kameni Božího chrámu. Petr je jedním z apoštolů. Jsme přece budováni na základě apoštolů a proroků. Ti předali štafetu evangelia, kterou převzali od Krista. Naše je předávat štafetu evangelia dále, budovat další živé kameny chrámu. Všichni v Kristu jsou svatými knězi, kteří přinášejí duchovní oběti, zmocněni a pověřeni Kristem.
Prostě: ten, kdo slyší tato slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Až přijde zkouška, dům obstojí. Základ církve je tedy Kristus a nikdo z lidí nemůže položit jiný základ. (Mt 7:24-25; 1 Kor 3:11)
Je Ježíš Kristus opravdu poslány Syn Boží? Byl Synem dříve než přišel na tento svět?
Jestliže naproti tomu tento titul zaznívá často v evangeliích z úst Ježíše, svědčí to o tom, že mu dával často přednost. Titul mesiáš byl totiž příliš spojen s politickými nadějemi izraelského národa. Zato Syn člověka odkazoval jak na Ježíšovo přijetí lidské bídy, tak na jeho nebeský původ. Jeho poselství zahrnuje utrpení, ale i slávu a soud. A co vy? Za koho mě pokládáte vy?
Odpověď vyžaduje osobní hledání a odvahu přiznat, že naše pochopení se může měnit během života. Když nám bylo dvacet, mohli jsme Ježíše vidět jinak než ve čtyřiceti a jinak než v sedmdesáti. Až sem bychom mohli mluvit o Ježíšově přehnaném sebehodnocení; sebevědomí tedy měl. Ale někdy nás vede k tomu, abychom hledali Ježíše nejen jako učitele či zázračného činitele, ale jako Syna Božího a Pána nad naším životem. Odpověď hledejme nejen slovy, ale především tím, jak žijeme.