Matka Tereza (rodným jménem Agnesë Gonxhe Bojaxhiu; 26. srpna 1910 - 5. září 1997) byla katolická řeholnice, misionářka a humanitární pracovnice, zakladatelka kongregace Misionářek milosrdenství. Byla albánského původu, působila však převážně v Indii, kde zasvětila svůj život práci pro „nejchudší z chudých“. V roce 1979 obdržela Nobelovu cenu míru a v roce 2016 byla kanonizována papežem Františkem.
Rodina, dětství a formativní roky
Narodila se 26. srpna 1910 ve městě Skopje (tehdy Shkupi), v albánské rodině jako nejmladší dcera obchodníka a farmaceuta Nikolle Bojaxhiu a Drane Bojaxhiu. Při křtu dostala jméno Agnese, doma jí říkali Gonxha (poupátko). Otec jí zemřel, když jí bylo osm let. Již ve svých dvanácti letech se rozhodla pro řeholní život.
Balkánské války i první světová válka změnily politickou mapu regionu a Skopje připadlo Makedonii. Tyto události rozptýlily rodinu Bojaxhiuových po světě. Agnese vyslechla ve farním kostele několik kázání jezuitských misionářů, kteří pracovali v Indii, a poprvé zatoužila zasvětit svůj život Bohu a stát se misionářkou.
Vstup do řeholního života a odjezd do Indie
V roce 1928, 25. září, vstoupila v irském Dublinu k sestrám Naší Paní Loretánské. V roce 1929 zahájila noviciát v Darjeelingu a po složení slibů přijala jméno Tereza, v českých textech často uváděné jako Marie Terezie od Dítěte Ježíše, na počest sv. Terezie z Lisieux. V Indii vyučovala zeměpis a dějepis na misionářské dívčí škole a pro své nadání a organizační schopnosti získala vedení Vyšší misijní školy.
Přelomové povolání: rozhodnutí věnovat se nejchudším
Ve svých 36 letech, při duchovních cvičeních v roce 1946, byla při cestě vlakem na duchovní cvičení zasažena bídou chudých a cítila povolání zcela se věnovat službě chudým a opustit kongregaci Naší Paní Loretánské. Poté se snažila svou touhu realizovat, ale setkala se s nepřátelstvím a nedůvěřivostí. Po dohodě s představenými absolvovala několikaměsíční ošetřovatelský kurz v Patně a 20. prosince 1948 začala pracovat mezi chudými obyvateli slumu Motijhil v Kalkatě.
Nejdříve neměla k dispozici vybavenou školní třídu, tabuli ani židle, a tak kreslila písmena bengálské abecedy do země a vyučovala pod širým nebem. Výuka často začínala koupelí a poučením o hygieně. Za týden počet žáků vzrostl a během několika měsíců vznikla škola i ošetřovna. Svou práci milovala a byla velmi oblíbená u svých studentek.
Založení kongregace Misionářek milosrdenství
V lednu 1950 měla Matka Tereza asi deset spolusester a psala pravidla kongregace, kterou chtěla založit. Po dlouhém zkoumání schválil Svatý stolec 7. října 1950 novou kongregaci sester Matky Terezy. Tato komunita, známá také jako Misionářky lásky nebo Misionářky milosrdenství, se zaměřila na péči o umírající, sirotky, opuštěné a nemocné.
Praktické kroky: domovy pro umírající, děti a nemocné
Matka Tereza zakládala útulky pro umírající, sirotky a opuštěné děti, budovala nemocnice a školy. V roce 1952 otevřela první domov pro umírající - „Domov umírajících“ - kam sestry přinášely lidi umírající na ulici, aby zemřeli obklopeni láskou a péčí. Pro mnoho umírajících to byl první moment, kdy cítili, že je má někdo opravdu rád.
V roce 1954 založila Shishu Bhavan, „Dům dětí“, pro sirotky, děti pohozené z důvodu bídy či postižení a miminka, která přežila vlastní potrat. Z tohoto důvodu brzy otevírala další Shishu Bhavany v různých částech Kalkaty.
Již od počátků své misie se věnovala i malomocným: nejdříve mobilními ošetřovnami, později ve velkém středisku pro malomocné v Titagarhu v roce 1958. Kolonie malomocných, dříve opuštěná a ovládaná gangy, se díky těmto aktivitám proměnila ve vesničku, kde lidé žili důstojně a pracovali společně.
Rozšíření díla a mezinárodní působení
Do roku 1960 působily Misionářky lásky především v Kalkatě. Po uplynutí církevní lhůty deseti let začala Matka Tereza zakládat nové domy po celé Indii. Koncem 60. let měly Misionářky lásky v Indii 25 domů. V roce 1963 vznikla mužská větev řádu - Misionáři lásky. První dům mimo Indii byl otevřen v roce 1965 ve Venezuele.
V následujících desetiletích se řád rozšířil do desítek zemí: Říma, Austrálie, Londýna, Jordánska, New Yorku (Bronxu), Bangladéše, Severního Irska, Gazy, Jemenu, Etiopie, Sicílie, Papuy‑Nové Guineje, Filipín, Panamy, Japonska, Portugalska, Brazílie, Burundi, bývalého Sovětského svazu, Jihoafrické republiky a mnoha míst ve východní Evropě i v Česku. Po mnoha obtížích se Matce Tereze podařilo otevřít dům i v její rodné Albánii.
Rozsah pomoci
Uvádí se, že Misionářky lásky živí přibližně 500 000 rodin, vyučují asi 20 000 dětí ze slumů a ošetřují přibližně 90 000 malomocných. V jejich mobilních ošetřovnách se ročně dostává ošetření cca 6 milionům nemocných.
Výroky, spiritualita a přístup k lásce
Silou Matky Terezy byla láska. Přeji si, abyste všichni naplnili svá srdce velikou láskou, říkávala. Nechápala lásku jako nutně něco mimořádného; pravá láska je trvalá touha milovat. Matka Tereza svou lásku potvrzovala každodenní bolestí rukou, nohou, často i celého těla. Věděla, jak bolí hlad i žízeň, jak spaluje sluneční žár a jak dotírá zima v noci bez přístřeší. Milovat musí být tak normální, jako je žít, jako je dýchat, den po dni až do smrti. Jenom láska bude jednou měřítkem hodnoty našeho života.
Často používala jednoduchá, působivá přirovnání, například známý příběh o mladíkovi, který na pláži sbíral hvězdice a vracel je do moře: když ho starý muž upozornil, že na pláži jsou miliony hvězdic, mladík hodil jednu do vln a řekl, že pro tu jednu to má smysl. Tento příběh vystihuje její pohled na individuální péči jako smysluplný čin v širším kontextu.
Postoj k etickým otázkám
Matka Tereza se řadila k zásadním odpůrcům antikoncepce a potratů a k čelným představitelkám hnutí pro‑life. Její odmítavý postoj k potratům se stal podstatnou částí řeči u příležitosti udělení Nobelovy ceny míru.
Mezinárodní uznání a poslední léta života
Matka Tereza využívala svou popularitu a možnosti setkávat se s významnými osobnostmi k podpoře sociálních aktivit své kongregace a šíření křesťanských myšlenek. V roce 1979 obdržela Nobelovu cenu míru. V roce 1980 byla oceněna indickým státním vyznamenáním Bharat Ratna.
Po mnoha letech služby podstoupila řadu cest po světě. Navštěvovala papeže; 19. října 2003 papež Jan Pavel II. blahořečil Matku Terezu a 4. září 2016 ji papež František prohlásil za svatou.
Smrt, pohřeb a dědictví
Matka Tereza zemřela 5. září 1997 ve věku sedmaosmdesáti let v Kalkatě. V Indii byl vyhlášen státní smutek, tělo zesnulé bylo vystaveno v kalkatském kostele sv. Tomáše, kam se přišly rozloučit statisíce lidí. Pohřbena byla 13. září; její tělo bylo vynešeno na dělovou lafetu, která před padesáti lety převážela tělo Mahátmy Gándhího.
Po její smrti se rozhořela debata o tom, kam patří její ostatky: Albánie žádala navrácení ostatků, zatímco Indie a řád trvali na tom, že Matka Tereza „patří Kalkatě, Indii“, kde většinu života pracovala a kde je pohřbena.
Publikace a dokumenty
O životě Matky Terezy vyšlo mnoho knih a dokumentů, například Nawin Chawla: Matka Tereza - Fascinující příběh jejího života; Brian Kolodiejchuk: Pojď, buď Mým světlem; Malcolm Muggeridge: Něco krásného pro Boha; a řada dokumentárních filmů z let 1979 a 1996.
| Rok / událost | Krátký popis |
|---|---|
| 1910 | Narození ve Skopje jako Agnesë Gonxhe Bojaxhiu |
| 1928-1929 | Vstup k Loretánským sestrám v Dublinu, noviciát v Darjeelingu |
| 1946 | Povolání sloužit nejchudším během duchovních cvičení |
| 1948 | Opustila klášter, začala pracovat v Kalkatě |
| 1950 | Schválení kongregace Misionářek milosrdenství |
| 1952-1958 | Zakládání Domova umírajících, Shishu Bhavan, zařízení pro malomocné |
| 1965 | První dům řádu mimo Indii (Venezuela) |
| 1979 | Udělena Nobelova cena míru |
| 1997 | Úmrtí v Kalkatě |
| 2003 | Blahořečena papežem Janem Pavlem II. |
| 2016 | Kanonizována papežem Františkem |
Dědictví a současnost řádu
Dnes se k řádu, založenému v roce 1950, hlásí sestry a bratři v mnoha zemích světa. Řád pomáhá sirotkům, starým lidem a nemocným trpícím leprou a AIDS. Misionářky lásky se staly globálním symbolem humanitární pomoci a mnozí lidé je považují za inspiraci k praktickému uplatnění křesťanské lásky v každodenním životě.