V této knize se opět můžete těšit na čtivé vyprávění, obohacené Pepsonovým pohledem okouzleného poutníka a mnoha fotografiemi (často i z nepřístupných míst). Strahovský klášter, přezdívaný Pražský Sion, to je velevýznamná, téměř devítisetletá instituce. Společně prozkoumáme jeho dějiny i unikátní areál; vaše příští návštěva Pražského Sionu bude díky tomu poučenější a procítěnější.
Černým písmem se do strahovských dějin zapsalo datum 8. května 1420. Husité vtrhli do kostela i kláštera, vydrancovali je - a nemusím dodávat, jak dopadli přítomní řeholníci. Těm šťastnějším se spolu s opatem Mikulášem podařilo uprchnout do Vratislavi (kde představený žil až do své smrti v roce 1434). František Ekert udává, že Strahovský klášter byl po celou dobu husitských bouří v rozvalinách. Zpráva archeologického průzkumu z padesátých let minulého století to překvapivě vyvrací - prý se nenašla žádná stopa po zničujícím požáru, takže podle ní budovy buď nebyly zapáleny (na rozdíl od knih a bohoslužebných rouch), nebo byly včas uhašeny.
Jenže narůžovělý odstín opuky, který mohl vzniknout pouze ohnivým žárem, mluví jasnou řečí: opravdu tu hořelo. Museli snad socialističtí odborníci líčit „boží bojovníky“ v příznivějším světle? Jedna věc je stav komplexu, druhá ztráta hospodářského zázemí a třetí fakt, že řeholní komunita byla dočasně rozprášena. Naštěstí se roku 1436 shromáždili přeživší bratři a pod vedením papežského legáta Filiberta zvolili opatem Lva z Bukšic (psán také Leo z Bukšice; podle současného úzu jsou Bukšice množného čísla, čemuž by odpovídal tvar „z Bukšic“).
Ten během svého devítiletého opatského působení opravil kostel, aby se v něm mohly opět konat bohoslužby, a konventní budovu, aby se v ní dalo alespoň skromně přebývat. Leč ještě za jeho nástupce Jana III. z Herštejna (1445-1454) byl klášter tak poničený a chudý, že v něm jednu dobu přebýval pouze tento opat s jediným knězem Václavem. Herštejnův pokračovatel Jan IV. Haukap (1454-1470) už dokázal důstojněji opravit kostel i konventní budovu - a k tomu získat zpět část rozchváceného zboží.
O návrat k předhusitskému stavu se úspěšně snažil také opat Jan V. Starustka z Hranic (1470-1486), původně premonstrát z olomouckého Hradiska. Mimo jiné postavil novou opatskou budovu (později zvanou „stará prelatura“), kapli svatých Felixe a Adaukta (snad v místech pozdějšího kostela svatého Rocha nebo u vchodu do baziliky) a kapli svaté Kateřiny; tu podle různých zdrojů kdesi u brány, nebo v prostoru baziliky (byl v kapli i pohřben). …jenže konec jeho období přinesl další nezvanou a nelítostnou návštěvu: dne 24. září 1486 se na Strahov přihnal rozvášněný lid, bouřící se proti konšelům. Čerstvě opravenou baziliku zpustošil a řeholníky vyhnal.
Nepochybně potomci pokračovali smíšeným osudem: ani jeho nástupce Jan VI. z Prachatic (1486-1497) nebyl ušetřen kališnického drancování a dalších nesnází včetně povstání venkovských podaných. Ti, kteří přišli po něm, pocházeli z jiných klášterů (z Teplé a Louky), neboť ve zuboženém Strahovském kláštěře se nikdo vhodný nenacházel. Teprve Vít I. Bohumil (či Theofil, 1552-1556) a Jan IX. (1556-1560) se rekrutovali z řad strahovských řeholníků.
Pokračování příběhu přináší období, kdy po Janově smrti na Strahov vetřel světský kněz Jakub ze Šternovic (1560-1579), a to díky přízni arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského, českého místodržitele (byl jeho kaplanem). Klášterní letopisy ho nazývají „opovážlivým plýtvačem a mrhačem dědictví Kristova“. Jakub, přezdívaný Strohsöckel, prohýřil pracně nabyté zboží; prodal, pronajal či zastavil například Úhonice, Horoměřice či Střešovice. Premonstráti trpěli hladem, takže v kanonii nakonec nezbyl jediný řeholník!
Na sklonku éry tohoto parazita, v letech 1577 a 1578, držel Strahov pouhé čtyři vesnice z původních 90 (!) a ožíval pouze tehdy, když do něj z města přicházel mladý bratr původem z Teplé a sloužil v kapli svaté Voršily mši. Poté, co na trůn usedl Rudolf II., vrátili se na Strahov tři řeholníci a onen obětavý mladík z Teplé se stal jejich převorem. Nezdárný Jakub byl v roce 1579 konečně sesazen.
Opatem se stal tepelský převor Matěj II. Ghell (či Mathias Gehel, 1579-1585). Díky pomoci Rudolfovy matky Marie Španělské, která všemožně podporovala katolickou církev, opravil kostel i klášter a pak se vrátil do Teplé, kde též působil jako opat. Opačným směrem, z Teplé na Strahov, byl vyslán jeho následovník Ondřej II. Werner (1585-1586). Nyní si představme onoho obětavého mladíka, se kterým jsme se seznámili na sklonku desesátých let 16. století.
Stojí před námi první z trojice opatů, kteří pozvedli Strahov na původní úroveň: Jan X. Lohel (jako pražský arcibiskup uváděn jako Jan III. Narodil se v roce 1549 v Třebeni, vsi ležící severně od Chebu; jeho otec pracoval jako prostý čeledín. Rodina byla nejspíš německá, což v těchto končinách nepředstavovalo žádnou zvláštnost; česky se chlapec naučil až později. Na Strahov odešel v roce 1578, za dalších osm let se stal opatem (často uváděný letopočet 1582 je chybný) - a jeho kariéra zdárně pokračovala.
V roce 1587 je jmenován generálním vikářem pro Čechy, Moravu, Slezsko, Uhry, Polsko a Rakousko a v roce 1602 pražským světícím biskupem. Když na arcibiskupský stolec usedl Karel hrabě z Lamberka (1607-1612), působil Lohel jako faktický správce diecéze. Epilepsií sužovaný Lamberk (či přiléhavěji Lamberg) totiž většinou pobýval v Oseckém klášteře. Nápravu sjednal až později právě Lohel. Ten byl v roce 1612 jmenován arcibiskupem koadjutorem s právem nástupnictví a po brzké Lamberkově smrti se stal 12. arcibiskupem pražským.
Když propuklo stavovské povstání, byl spolu s broumovským opatem a celým jezuitským řádem vypovězen z Čech a vrátit se mohl až po bitvě na Bílé hoře. To už se ale psaly poslední roky jeho života. Synek chudičkého čeledína, a nakonec arcibiskup pražský, umírá 2. listopadu 1622. Následoval další opatův návrat na Strahov - a po Valdštejnově vítězství u Luteru již čtvrtá cesta do Magdeburku. Tentokrát ho doprovázel doksanský probošt Kryšpín Fuk (psán také Fuck). Oba preláti přijeli 2. prosince 1626… a následujícího dne bylo jejich úsilí konečně završeno.
Pod kamenem našli neporušené ostatky, všechny je - až na nejjemnější prášek - sesbírali… a legenda tvrdí, že zlatý Norbertův prsten sám vklouzl Questenberkovi na prst jakožto vyjádření souhlasu s tím, kde mají být ostatky uloženy. Tento prsten pak strahovští opati nosili přinejmenším jednou ročně - na svátek svatého Norberta dne 6. června -, a to až do roku 1950. Konvoj s relikviemi dorazil 11. prosince 1626 do Doksan, kde byly dočasně uloženy, zatímco Kašpar se vydal do Vídně, aby císaře osobně pozval na slavnost přenesení.
Datum 2. května 1627 nevycházelo z nějakého církevního svátku, ale z plánovaného zasedání generální kapituly řádu. To se sice neuskutečnilo, ovšem i tak se oslav účastnili mnozí zástupci premonstrátských klášterů. Z Doksan vyšel velkolepý průvod 1. května 1627. Na druhý den - kdy se po zamračeném prvním máji nebe zázračně rozjasnilo - byly relikvie přenášeny na Strahov.
U Staroměstské radnice uvítala svatého Norberta Čechie a symbolicky mu darovala své srdce. Z důmyslně sestrojených mechanických strojů sestupovali zemští patroni - jako by se snášeli z nebes - a nabízeli mu prázdný trůn. Na Malé Straně si průvod pro změnu vychutnal pohled na imitaci brány, v níž se tentokrát pohyboval sám svatý Norbert. Chybět nemohly ani živé sochy, symboly a alegorie, mezi nimiž se zvlášť vyjímalo umělé návrší hory Sion s palmovým hájem před bazilikou Nanebevzetí Panny Marie.
Jednalo se o největší podívanou té doby, snad s výjimkou zastrašující Staroměstské exekuce, a celé představení jako by předznamenávalo svatořečení Jana Nepomuckého o 102 let později. Především ale šlo o veřejnou demonstraci vítězné katolické zbožnosti - a snad i nastupujícího baroka, které mělo v následujících desetiletích obohatit metropoli řadou vynikajících staveb, především sakrálních. Celkové náklady se vyšplhaly do výše 10.927 říšských tolarů, což nebylo v době třicetileté války zrovna málo.
Kromě opata Questenberka, respektive Strahovského kláštera, a jeho bratrů se na nich podíleli Ferdinand II. a někteří čeští šlechtici. Aby náhrobek získal důstojné umístění, nechal Questenberk zřídit kapličku o rozměrech 4 x 4 lokty přímo uprostřed hlavní lodi. Byla uzavřena kovovou mříží od malostranského zámečnického mistra Jakuba Ernesta, jehož dílo modře polychromoval a pozlatil štafíř Hans Schleemüller. Kovové sloupky držící mříž pak dodal staroměstský kovolijec Jorg Rebel (či Rebell); zakončovaly je vázy, které později vystřídali andílci.
Další čtyři sloupky, opět zakončené soškami andělů, držely dřevěnou tumbu, kterou zhotovil Kašpar Bechteler. Nakonec, v roce 1633, dostal náhrobek „diadém“ - velikou dřevěnou korunu visící nad mřížovou kapličkou. Questenberk se inspiroval korunou zavěšenou nad hlavním oltářem vídeňského kostela svatého Jeronýma. Podle dobových svědectví i rytiny byla obrovitá koruna ve vztahu k Norbertovu sacellu disproporční. Uvědomoval si to i sám opat, leč na realizaci svého nápadu trval.
Ať už s tímto tvrzením souhlasíme, nebo ne, není třeba pochybovat o nádheře sacella i koruny. Pro tuto příležitost byl objednán už popsaný cyklus deseti obrazů se scénami z jeho zázraků, života a smrti. Dále byly vydány ilustrované knihy a ražena medaile od Donáta Starcka, rozhazovaná mezi shromážděný dav. Pochybovačný hlas se z Magdeburku ozval v roce 1683. Tamější protestantský probošt Filip Müller tvrdil, že relikvie nejsou pravé a že si Češi omylem vyzvedli ostatky desátého magdeburského arcibiskupa Jindřicha I.
Těsně před uložením ostatků přičlenil Arnošt Vojtěch kardinál z Harrachu svatého Norberta k českým zemským patronům, a to dekretem Quo Sanctis Bohemie. A bílí bratři si v roce 1656 vymohli bulu papeže Alexandra VII. (jinde uváděný údaj, že bulu vydal Urban VIII., je zřejmě mylný). Papež jí zakázal odebírat relikvie ze světcových kostí a stanovil, že se má přenesení slavit každých padesát let.
Když v roce 1742 obléhala Prahu císařská vojska, rozrazila dělová koule dřevěnou korunu nad kaplí; ostatkům se naštěstí nic nestalo. Zřejmě i pod vlivem této zkušenosti pak bývala schránka s ostatky umisťována na hlavní oltář, ukrývána v řádové kryptě, zazdívána nebo (v roce 1778) přenesena do Zduchovic. Šťastnou shodou okolností jsem materiály pro tuto knihu začal shromažďovat koncem roku 2021, pro premonstráty jubilejního. Díky tomu jsem mohl svatého Norberta vidět nikoli přes skleněné víko jako účastníci vánočních liturgií toho roku, ale pouze přes závoj, jímž jsou ostatky zakryty, a napodruhé dokonce bez závoje, když byly dne 6. ledna 2022 ukládány zpět do sarkofágu. Oba zážitky se mi navždy vryly do paměti a do srdce.
Ve fotopříloze můžete i vy spatřit světce tak, jak ho k přenesení připravily a upravily doksanské premonstrátky na přelomu let 1626 a 1627. Kryšpín Fuk se přirozeně musel věnovat zejména Strahovskému klášteru. Ten byl na sklonku třicetileté války znovu vypleněn, když do něj vpadl finský pluk švédské armády a v bazilice ukradl mnohá preciosa, například stříbrnou sochu svatého Norberta; a kromě toho odhadem polovinu či možná ještě více svazků z klášterní knihovny. Uloupenými knihami se Švédové dodnes bezostyšně chlubí v bibliotékách ve Stockholmu a Uppsale.
Činili tak i ve finském městě Turku, dokud tamější knihovnu nepostihl začátkem 19. století požár, jemuž padly za oběť i strahovské svazky. K dovršení smůly se tak stalo ještě předtím, než někdo z našich odborníků mohl provést alespoň jejich evidenci. Z dochovaných svazků, které Finové pro Švédy ukradli, jde například o Codex Argenteus neboli Stříbrnou bibli. Tu některé zdroje, např. Robert J. W. Evans ve své knize Rudolf II. a jeho svět (1997), umisťují do sbírky Rudolfa II., jiné do strahovské klášterní knihovny. To není důležité; podstatnější je, o jak unikátní knihu jsme přišli.
V přízemí univerzitní knihovny Carolina Rediviva v Uppsale se dnes nachází tento ruční přepis gótského překladu bible biskupa Wulfily ze 6. století. Organizace UNESCO ji v roce 2011 zařadila na svůj seznam světového dědictví. Na tom by nebylo nic špatného, leč současně bylo oficiálně potvrzeno švédské vlastnictví, ačkoli představitelé UNESCO museli vědět, že ji Švédové sprostě ukradli.
Vraťme se do Prahy: během neblahých událostí roku 1648 opat Fuk uprchl do Schläglu, někteří řeholníci na různá místa… a žoldnéři drželi zbylé bratry po dva týdny v jejich jizbách o hladu, aby jim vyzradili úkryt pokladu doksanských řeholnic. Ten byl na Strahově uložen pod záštitou hraběte Šlika; pokladu v hodnotě půl milionu zlatých (!) se bohužel opravdu zmocnili - a šlo zřejmě o druhou největší kořist, hned po klenotech nakradených na Hradě.
Paradoxně se však ukázalo, že lupičům hrozí i další nebezpečí: při hledání pokladu kopali, zdivo bylo poškozeno, a tak se nasběhla morbidní legenda o hrobce Lažanského, která jen náhodně přežila. Premonstráti později zjistili, že hrobka byla narušena, a že jejich poklad zůstává ztracený.
Po válkách a perzekucích se Strahov vrátil do původního života: Kryšpín Fuk se věnoval klášteru, a i když klášter byl v průběhu let vypleněn švédskou okupací a později ztratil část svých sbírek, jeho duchovní odkaz žil dál. Dnes v klášteře žije komunita sedmi bratří a kromě chodu kláštera konají duchovní správu v osmi farnostech. V kostele a klášteře je o prázdninách průvodcovská služba, která umožňuje návštěvníkům prohlídku klášterní knihovny, kostela, prelatury, hudebního muzea a různých výstav.
Přehledně shrnuto, Strahovský klášter prošel za své dějiny početnými proměnami - od husitských výbojů, přes proměny po husitských bouřích až po barokní přestavby a obnovení duchovního života. Umožníme vám nyní lépe porozumět jeho dnes živému spolkovému a kulturnímu dědictví.
Historická stopa rektorů a klášterních zakladatelů
- Jan X. Lohel - pražský arcibiskup, klíčový reformátor Strahova, obdoba opožděného nástupce.
- Matěj II. Ghell - opravil kostel i klášter, podporoval katolickou církev.
- Ondřej II. Werner - krátké období, přechodná etapa v obnově.
Premonstráti v novodobé éře a jejich poslání
Členové Řádu premonstrátských kanovníků žijí podle řeholí sv. Augustina a jsou známí jako premonstráti, norbertini či bílí bratři. V českých zemích se jejich duchovní rodina rozvětvila i do ženské větve a sester premonstrátek. Zdroj: Se souhlasem Michaela Martínka
tags: #michael #marane #premonstrat