V této fázi dějin se kapitula nachází na prahu období, které je nesmírně složité a bohaté na různé události. Příběh této kapitoly proto zmiňuje především ty epizody, které pro další existenci kapituly předznamenaly dalekosáhlé důsledky. Kapitulní kolegium tehdy tvořili probošt Jan Sádlo ze Smilkova (+1407), děkan Blažej Vlk (Lupus) ze Strážně (+1410) a kanovníci Jenek Václavův z Prahy (+1404), Menso z Beckhausenu (do r. Později se k nim připojili Stanislava ze Znojma, Štěpána z Pálče, Jana Eliášův a Ondřej z Brodu, jejichž jména se v následujícím textu poprvé objevují. Podrobnější popis obsazení kapituly najdete v článku Kapitula a její kolegium v proměnách doby. Éra, o níž je zde řeč, je příznačná snahou o reformu církve a spory o způsob jejího provedení.
Kořeny problémů a vliv Karla IV.
Předznamenala ji už doba vlády Karla IV., na jehož popud přišel do Čech slavný kazatel Konrád Waldhauser. Vedle Waldhausera pak působil ještě Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova a Tomáš Štítný ze Štítného. Kritické hlasy v této době ovšem zaznívali i od předních teologů Pražské univerzity a členů Kapitoly u Všech svatých jako byli Konrád ze Soltau, Jan Marienwerder nebo Matouš z Krakowa, který v tomto smyslu přispěl do diskuse spisem De squaloribus Romanae curiae (O ohavnostech římské kurie).
Nejdůležitější otázkou byla tehdy reakce na ucelenou myšlenku Wyclifa a její dopad na teologii a praxi církve. Nejstarší polemika nad Wyclifovými texty se odehrála již r. 1378, kdy proti sobě vystoupili Mikuláš Biceps a Konrád ze Soltau. Jejich diskuse se však týkala výhradně filosofického sporu o universálie.
Vzestup vlivu Wyclifa a reakce univerzit
Další zmínka se objevuje r. 1385. Tehdy dominikán Jindřich z Bitterfieldu upozorňuje pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna na závěry londýnské synody z r. 1382, která z Wyclifových spisů sestavila 24 problematických článků a odsoudila je jako heretické. Zásadnější vliv na rozšíření Wyclifových spisů měla také nadace Vojtěcha Raňkova z Ježova, kterou r. 1388 založil pro vzdělávání českých studentů v Paříži a Oxfordu. Právě díky těmto studentům se začaly v Praze objevovat podněty, které přiváželi ze svých studií.
Nicméně první doložené opisy Wyclifových traktátů se v Praze objevily až r. 1397 a první rozsáhlejší soubor si r. 1398 opatřil Jan Hus již jako mistr svobodných umění. Nejdůkladněji pronikl do myšlení oxfordského myslitele Stanislav ze Znojma a po něm i Štěpán z Pálče, kterým se podařilo pro Wyclifův příklon k realismu nadchnout mnohé mistry i studenty z českého univerzitního národa. Wyclifovy filosofické spisy totiž daly českým mistrům příležitost tematicky se odlišit od kolegů z jiných univerzitních národů, kteří byli orientováni spíše nominalisticky.
Reakcí na teologické spory a jejich důsledky
Vznikla vlna nesouhlasných reakcí, kterou způsobovaly zejména teologické traktáty Wyclifa kvůli důsledkům remanenční teorie pro nauku o Eucharistii a deterministickému modelu spásy. Vyvolal je slezský dominikán Jan Hübner, který k 24 bludným článkům vyhlášeným londýnskou synodou připojil dalších 21 a r. 1403 požádal Metropolitní kapitulu, aby je rovněž veřejně odsoudila. Protože arcibiskupský stolec byl dočasně neobsazen, obrátila se kapitula s žádostí o jejich posouzení na Pražskou universitu. Rektor Walter Harraser tedy 28. května 1403 svolal univerzitní shromáždění do velkého sálu Karolina, kde se rozpoutala bouřlivá diskuse, o niž se postarali především Wyclifovi obhájci z řad mistrů českého univerzitního národa.
Na samotného Hübnera totiž zaútočil Mikuláš z Litomyšle a obvinil jej, že teze vytrhl z kontextu, překroutil je a některé dokonce Wyclifovi falešně připsal. Štěpán z Pálče poukázal na jeden z Wyclifových spisů a prohlásil, že je připraven obhájit každé jeho slovo. Stanislav ze Znojma se zastával Wyclifa tak horlivě, že někteří mistři dokonce s pohoršením sál opustili. Defilé nakonec uzavřel Jan Hus, když na překrucovače knih svolával oheň. Razance těchto obhájců byla natolik silná, že někteří Wyclifovi odpůrci z řad českého univerzitního národa sice vystoupili, ale svůj hlas ve shromáždění příliš neprosazovali.
Této události podnítily Stanislava ze Znojma ke studiu Wyclifova pojetí Eucharistie. Ke konci roku 1403 tak vznikl spis De corporis Christi (O těle Kristově), v němž předestírá obrysy remanenční teorie. Jeho závěr však popudil Wyclifovy oponenty. A tak počátkem roku 1404 vystupuje proti Stanislavovu traktátu cisterciák a mistr teologie Jan Štěkna a jako heretický jej napadá u arcibiskupské konzistoře. Stanislav se tehdy před arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Hazmburka hájil tím, že traktát není úplný, protože jej hodlá doplnit pojednáním o pravověrném učení. Arcibiskup nechtěl zbytečně vířit situaci, aby na Čechy nepadlo podezření z hereze, a proto Stanislavův závazek přijal a zároveň si od něj vyžádal přísežné vyznání víry. Oba závazky Stanislav naplnil do 9. dne, s tím se však oponenti nechtěli smířit, ale protože neměli po předchozí zkušenosti v arcibiskupův soud důvěru, zamýšleli podat žalobu na české viklefity a zvláště Stanislava ze Znojma přímo u papežské kurie Řehoře XII.
Krátce na to vypukla kauza mistra svobodných umění Matěje z Knína, jehož obvinil doktor teologie Jan Eliášův z šíření remanenční teorie a tím i z porušení zákazu z r. 1403. Arcibiskup byl rozladěn podvratným jednáním mistrů z řad Wyclifových odpůrců, a tak ve snaze dokázat, že v Čechách heretiky nestrpí, zakročil proti Matějovi se vší přísností a pod pohrůžkou vězení jej donutil své výroky odvolat. Dále hodlal zamezit dalším sporům, a proto nařídil mistrům českého univerzitního národa, aby se pod trestem vyloučení z národní korporace Wyclifových bludných článků zřekli. A tak se 28. Král Václav IV. přijímal zprávy o sporech na univerzitě, které byly přenášeny k papežské kurii, s velikou nelibostí a chápal je jako porušení dohody o svornosti mezi univerzitními národy z r. 1385. Doufal totiž, že mu papež pomůže při obhajobě nároku na římský královský trůn a naděje vkládal i do chystaného koncilu v Pise, který měl řešit papežské schisma. Proto nechtěl, aby tyto spory jeho snahy poškodily.
Dirigovaná cesta k řešení a pouto s římskokatolickou kurii
Do takto zjitřené situace se z Říma 18. června 1408 vrátil Ludolf Meistermann s obsílkou pro Stanislava ze Znojma a s papežským zákazem šíření Wyclifových bludů. Stanislav uposlechl a vydal se do Říma ve společnosti svého kolegy a věrného přítele Štěpána z Pálče. Avšak v Boloni je zastihli kardinálové, kteří se mezitím postavili proti papeži Řehořovi XII. a situace využili ve svůj prospěch. Jejich kauzy se ujal kardinál Baldassare Cossa, který oba mistry nechal uvěznit. Na rozhodnutí nezměnily nic ani protesty rektora Pražské univerzity Henniga Baltenhagena a mistry českého univerzitního národa. Stanislavovy traktáty pak posuzovali i mistři Boloňské univerzity, ale žádný blud na nich neshledali. Na základě tohoto výsledku pak byli oba čeští mistři propuštěni.
- Kapitulní kolegium a jeho proměny v čase ukazují na kontinuitu snahy o reformu církve a odlišné tradiční i novátorské směry v teologii.
- Wyclifovy texty a jejich rozšíření v českých zemích vyvolávaly ostré disputace mezi obhájci a odpůrci, které měly zásadní vliv na myšlení českých mistrů a studentů.
- Reakce římské kurie a zasahování papežských autorit ukazují kompleksnost vztahů mezi místními církevními institucemi a širším západním teologickým kontextem.
Literatura a sekundární zdroje: ČECHURA, J. České země v letech 1378-1437: Lucemburkové na českém trůně. Libri: Praha, 2000. ČORNEJ, P. Velké dějiny zemí Koruny české. Díl V. 1402-1437. Paseka: Praha, 2000. HEROLD, V. Pražská univerzita a Wyclif. SVATOŠ, M. et al. Dějiny Univerzity Karlovy (1947/48-1622), Díl I. ŠMAHEL, F. Alma Mater Pragensis. Karolinum: Praha, 2016. ŠMAHEL, F. Husitská revoluce, Díl II.: Kořeny české reformace. Univerzita Karlova: Praha, 1996. TOMEK, V. V. Dějepis města Prahy, V. díl. TŘÍŠKA, J. Životopisný slovník předhusitské pražské univerzity 1348-1409.
