Pražská svatovítská kapitula je veřejnou právnickou osobou, kterou tvoří sbor kněží, ustanovený, aby v katedrále vykonával slavnější liturgické funkce a plnil povinnosti uložené právem či diecézním biskupem. Metropolitní kapitulu u sv. Víta tvoří čtyři prelatury (probošt, děkan, arcijáhen a scholastik) a osm sídelních kanonikátů: kustos, kantor, senior, kazatel-děkan od sv. Apolináře (toto označení připomíná připojení kolegiátní kapituly u sv. Apolináře k metropolitní kapitule) a kazatelé I., II., III., IV., zvaní též svatojánští.
Místo probošta a děkana je obsazováno volbou. Ostatní následují podle doby příchodu do kapituly. Podle potřeby pověřuje kapitula některé ze svých členů k plnění úkolů vyplývajících z jejího poslání. Počátky svatovítské kapituly lze spatřovat v kolegiu kněží (collegium cleri) při kostele svatého Víta na Pražském hradě, jimž bylo svěřeno, aby připravili vše potřebné pro zřízení samostatné diecézní správy. Zejména od doby, kdy Boleslav II. předložil prostřednictvím své sestry, svatojiřské abatyše Mlady, papeži Janu XIII. Když se po roce 973 stala Praha biskupským sídlem podléhajícím mohučskému metropolitovi, stalo se zmíněné kolegium svatovítských kněží katedrální kapitulou.
Zakládací listina se nezachovala. Už od konce 10. Od začátku 13. století volila svatovítská katedrální kapitula pražského biskupa. Prvním takto zvoleným byl v roce 1214 biskup Ondřej. Vedle úkolů, které jí příslušely v církevní oblasti, měla svatovítská kapitula zároveň také kulturně vzdělávací poslání. Až do založení pražské Karlovy univerzity spravovala svatovítská kapitula katedrální školu. Vyučující měli titul "mistr" a byli mezi nimi vynikající učenci evropského věhlasu. Škola při pražské katedrále zahájila činnost hned po zřízení biskupství.
První pražští biskupové byli vybíráni z benediktinského řádu, který kladl důraz na vzdělání, proto dbali, aby katedrální škola měla úroveň. Reforma katedrální kapituly (1068-1098), provedená učeným proboštem Markem, ovlivnila i školu. Přítelem prvního českého kronikáře Kosmy byl ředitel školy, kanovník a arcikněz Gervasius. Titul scholastika se v Praze vyskytuje ponejprv r. 1203 a pravidelně od r. 1234. V bouřlivém roce 1248 pražské katedrální studium zaniklo, ale už za vlády Přemysla Otakara II. bylo obnoveno a povzneseno. Kolem roku 1271 tu působili tři rodilí Češi: mistři Očko a Bohumil přednášeli gramatiku a logiku, mistr Řehoř z Valdeka, pozdější pražský biskup, vykládal přírodovědecké spisy Aristotelovy (De natura).
Vyučující měli titul "mistr" a byli mezi nimi vynikající učenci evropského věhlasu. Svou úrovní připomínala svatovítská škola již skutečné univerzitní studium. Proto přitahovala i studenty z okolních zemí. Studoval na ní např. v roce 1347 začala tato katedrální škola působit už také formálně jako univerzita se dvěma fakultami - filosofickou a teologickou, které se o rok později, po přidání dalších dvou fakult, staly součástí Univerzity Karlovy. Od té doby až do současnosti působí na Karlově univerzitě někteří členové pražské metropolitní kapituly jako profesoři.
V roce 1343 zvolila svatovítská kapitula svého děkana Arnošta z Pardubic pražským biskupem, a ten se hned v následujícím roce stal prvním pražským arcibiskupem. Pražská katedrála se tak stala metropolitním kostelem a svatovítská kapitula kapitulou metropolitní. Novému uspořádání církevní správy bylo třeba přizpůsobit i postavení a činnost metropolitní kapituly. Tuto novou situaci zachycují její nejstarší písemně dochované stanovy z 18. století. Svatovítská kapitula zůstala ve spojení s Apoštolským stolcem a spravovala arcidiecézi prostřednictvím volených administrátorů i během dlouhého uprázdnění pražského arcibiskupského stolce v letech 1421 až 1561. Od té doby užívá kapitula ve svém názvu označení "Semper fidelis" - vždy věrná. Císař Karel VI. potvrdil reskriptem ze dne 13. 5. 1715 právo kapituly vkládat tato slova do oficiálního názvu a přikázal všem úřadům, aby v korespondenci s pražskou metropolitní kapitulou tohoto rozšířeného titulu užívali.
Mnozí členové kapituly se věnovali literární tvorbě. Vedle prvního českého kronikáře, kapitulního děkana Kosmy a jeho současníka kapitulního probošta Marka patří mezi nejznámější historiky kapitulní děkani Vít, Arnošt z Pardubic a Antonín Podlaha a kapitulní probošti Jan Ignác Dlouhoveský a Mikuláš Tomek. Někteří kanovníci významně přispěli též k rozvoji jiných než historických oborů. Například Dr. Knihy shromažďované svatovítskou kapitulou sloužily pro osobní studium jejích členů a pro její katedrální školu. Z odkazů jednotlivých členů metropolitní kapituly postupně vznikla knihovna, která patří k nejstarším a nejvzácnějším historickým knihovnám v České republice. Mezi rukopisnými kodexy se nachází Fragmentum evangelii s. Marci a v oddělení historického archivu je nejstarší dochovaný originál pergamenové listiny z roku 1177.
Velkou pozornost věnovala metropolitní kapitula také vydavatelské činnosti. Po poradě s národním buditelem J. V. Kamarýtem založila v roce 1831 vzdělavatelskou edici „Dědictví svatojánské“, později (1861) pak pro náročnější publikace vědeckého charakteru „Dědictví svatoprokopské“ a pro vydávání archiválií a starých rukopisů „Editiones Archivii et Bibliothecae S. F. Metropolitani capituli Pragensis“. Na tuto činnost navázali kanovníci s titulem „kanovník kustos“. Jeden z nich, Václav Michael Pešina, začal v roce 1832 usilovat o založení spolku pro dostavbu katedrály; v roce 1859 byla založena Jednota pro dostavbu svatovítského chrámu. V roce 1929 byl chrám dokončen za účasti prezidenta Masaryka a arcibiskupa Kordače. Kapitula jako celek i její členové zakládali nadace s kulturním a sociálním posláním, například pro nadané nemajetné studenty.
V roce 2006-2007 převzala metropolitní kapitula do své správy katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha a postupně i další objekty. Naplňuje tak znovu své původní poslání, jímž je péče o katedrálu a liturgickou činnost. Uchovává také Svatovítský chrámový poklad a spolupracuje na expozici v kapli sv. Kříže. Pořádá mezinárodní varhanní festival Svatovítské varhanní večery a vede sbor Pražský katedrální sbor, Dětský katedrální sbor a Pražskou katedrální scholu. Tyto aktivity ilustrují snahu o spojení liturgie, kultury a vzdělávání.
Pozoruhodné je i historické vyústění různých etap, kdy kapitula reagovala na politické a církevní změny a kdy její činnost byla omezena, znovu ožívající v současnosti díky spolupráci s jinými institucemi a snaze o digitalizaci sbírek. Postupně se kapitula stala nejen správce liturgie, ale i kulturní a vědeckou institucí, která usiluje o zachování a prezentaci bohatého kulturního dědictví spojeného s pražskou katedrálou.
Hlavním posláním kapituly je vykonávat slavnostnější bohoslužby, udržovat důstojnost liturgie, plnit úkoly uložené diecézním biskupem a zůstávat samostatnou právnickou osobou. Katedrální kapitulu tvoří kanovníci sídelní, emeritní a čestní. Probošt i děkan jsou voleni, ostatní členové přicházejí podle doby příchodu do kapituly. Zřetelný je historický odkaz na panovníky a na kulturní a akademické projekty, které kapitula během staletí podporovala a rozvíjela.