Rozsah křesťanské modlitby je určen dvěma póly: pláčem a chválou. Říci něco o chvále je velmi obtížné. Křesťanská tradice nám ji podává jako vznešenou a nezištnou formu modlitby, která vyzařuje čistotu a vztah s Bohem. Chvála je ale propojena s prosbou a s celkovým dialogickým pohybem modlitby, takže ji nelze izolovat od žitého života a od naděje ve spojení s Bohem v dějinách, v životním příběhu člověka.
Bůh je v dějinách přítomen a svou láskou působí zázraky, které vyvolávají odezvu formou chvály, anebo se ukryje do tajemství utrpení a úzkosti, které vyvolávají hluboké otázky a prosbu. V mezilidských vztazích chvála vyjadřuje přijetí a pozitivní hodnocení druhého; patří do jazyka zamilovaných. Dalo by se říci, že chvála v modlitbě je odpovědí jedné lásky na lásku druhou: na Boží lásku, kterou člověk nachází a poznává v událostech, a v tom člověk odpovídá chválou, v níž uznává Druhého ve velikosti jeho činů a Darů.
Chvála míří vždy přímo k Bohu, nikoliv k jeho darům: modlitba chval je zaměřená na Boha. V ní člověk vyslovuje amen, potvrzuje svým „ano“ Boha a jeho jednání: je to „ano“ celkové a bezpodmínečné. Taková je chvála samotného Ježíše: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo“ (Mt 11,25-26).
V křesťanově chvále se tento pohyb opakuje, přičemž v Ježíšovi nachází svůj katalyzátor: „Všechna Boží zaslíbení v něm našla svoje ‘ano’. Proto skrze něho voláme ‘amen’ k Boží slávě“ (2 Kor 1,20). Liturgie během velikonoční doby vytrvale opakuje zvolání „Aleluja“ a označuje Syna samotného, jenž pro spásu lidí zemřel a byl vzkříšen. Pokud je chvála chápána jako „amen“, tím se rozumí vyznání Boha jako přítomného ve své jinakosti; chvála a víra jsou tedy úzce spjaty.
Ne náhodou v Písmu následuje chvála poté, co byl vírou odhalen a poznán Boží zásah v dějinách: Mojžíš vyznává Boha jako vysvoboditele z Egypta a chválí Hospodina (srov. Ex 15). Spíše než nadřazovat chválu nad prosbu je třeba chápat chválu jako rámec, do něhož se prosba organicky začleňuje. Prosba chválu předpokládá a směřuje k ní: zakládá se na chvále, která uznává Boží jméno a důvěřuje Bohu i přes pocit opuštění (Žl 22, Žl 42, 43).
Chvála jako životní postulát a její duchovní dopady
Jestliže je chvála sjednocením dimenze víry, lásky a naděje ve formě modlitby, není těžké pochopit, že představuje podobu života, k níž je křesťan povolán: jsme určeni k tomu, abychom byli „ke chvále Boží slávy“ (Ef 1,14). Chvála se chce stát životem věřícího: protože milujeme Boha celým srdcem a bližního jako sebe samé, chceme též chválit celým srdcem, totiž žít a umírat v Boží přítomnosti.
Křesťanská tradice představuje mučedníka jako příklad až do konce žité chvály, téměř jako zosobněné „amen“. Chvála je uchopena a vyjádřena v různých formách: od zpěvu až po šepot, od jásotu po tichý vnitřní jásot, dokonce i v mlčení: „Pro tebe je i mlčení slávou, Bože“ (Ž 65).
Ve chvíli zdánlivého nezdaru, kdy vše překrývá temnota, se Ježíš modlí chválou Otce. Jeho modlitba vede i nás k odlišnému posuzování osobních porážek a situací, v nichž nevidíme Boží přítomnost. Ježíš, který doporučoval prosebnou modlitbu, právě v okamžiku, kdy by měl žádat o vysvětlení, chválí. Je to paradox, který ukazuje hlubokou pravdu: komu slouží chvála? Nám nebo Bohu?
Římský misál uvádí, že chvála není pro Boha nutná k jeho velikosti, ale slouží nám: „…naše chvály nepridávají ničemu k Tvé velikosti, ale nám přispívají k spáse.“
Podle Katechismu Katolické církve (KKC) je chvála „účasí na blaženosti čistých srdcí, které milují Boha ve víře dříve, než ho spatří ve slávě“ (KKC 2639). Proto je důležité ji praktikovat i v těžkostech a temných chvílích, když cestu vzhůru lemují překážky. Je to okamžik chvály, jak to činí i Ježíš v temnotě, a umožňuje nám nahlédnout jiný horizont.
Praktické vyučování a duchovní cesty chvály
Chvála má být součástí každodenního života. Může a měla by být rozvíjena ve společenství zkušenějších, protože chválící postoj vyžaduje dovednost a rytmus. Nový Katechismus také připomíná, že modlitba chval je spojena s dalšími formami modlitby a posiluje jejich pramen a cíl: „jeden Bůh, Otec, od něhož pochází všechno“ (1 Kor 8,6).
Pokud nemáme možnost chodit do společenství, lze chválu rozvíjet i domácími praktikami: Sláva na výsostech Bohu, žalmové modlitby (např. Ž 66; 92; 111) a spontánní chvála vlastními slovy. Chvála může pomoci i v denním zpytování svědomí a v konfrontaci s vlastními nedostatky, když ji používáme jako prostředek k uvědomění si darů a k pokornému děkování.
Historie ukazuje, že chvála byla a je klíčovou součástí liturgie i osobního života věřících. Většina novozákonních listů je protkána výzvami k chvále a díkům; Žalmy v Starém zákoně připomínají obohacení chvály jako prostředku k poznání Boha. Chvála připravuje na život v nebi: svatí i mučedníci v nebi zpívají chválu Bohu a Beránku. Augustin zdůrazňuje, že chvála bude provázet věčný život a že bez ní není možné plně žít v pravdě Boha.
Modlitba chval se tedy neomezuje na okamžik štěstí; je to postoje, kdy se i v těžkostech vytrvale vyvyšuje Bohu a dává nám nový výhled. Podle Katechismu se modlitba chval skládá z dávání Bohu nejvyššího uznání pro jeho bytí a pro to, kdo je, a ne pouze pro to, co koná. Tímto způsobem chvála otvírá srdce pro lásku k Bohu jako osobě a umožňuje, aby Duch svatý působil ve tlaku temnoty a přiváděl k pokoji.
Historické příklady ctihodně ukazují, že i v největší tísni lze chválit: František z Assisi složil chvalozpěv na stvoření „Píseň bratra slunce“. Ačkoli byl téměř slepý a konfrontován s únavou a samotou, modlil se chválou: „Buď pochválen, můj Pane…“ Tímto způsobem chvála očišťuje a otevírá cestu k vzestupu v lásce k Bohu.
Chvála tedy patří k nejzákladnějším formám křesťanské modlitby. Člověk v ní nehledá primárně pomoc ani odpuštění, ale obrací se k Bohu proto, že Bůh je hodný chvály a lásky. Celý křesťanský život směřuje k chvále Boží slávy: chvála není pouze pro chvíle radosti, ale i pro chvíle temnoty, kdy lze díky ní vyjít na širší horizont a poznat skutečného Boha.
Chvála je darem Božím, který nás spojuje s Duchem svatým, vede k poznání Božího daru a stává se nástrojem pokoje. Tato modlitební forma tedy není ornamentem, ale živým zrnem, které posouvá člověka k hlubší důvěře a věrnosti Bohu.
