Jednoho dne se Ježíš na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jak i Jan naučil své učedníky“ (Lk 11,1). A jako odpověď Pán svěřuje svým učedníkům a své církvi základní křesťanskou modlitbu. Liturgická tradice církve vždy užívala text svatého Matouše: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Ježíš žil v neustálé Boží blízkosti, modlil se a často si na Boha nacházel čas a vstupoval s ním do rozhovoru. Apoštolové za ním přicházejí s prosbou: „Nauč nás modlit se“. Byli samozřejmě zvyklí se modlit, ale zde chtějí být uvedeni do Ježíšova osobního vztahu s Bohem, naučit se tu jeho modlitbu. Proto je tato úžasně až dětsky prostá modlitba považována za shrnutí celého evangelia. Pod těmito prostými slovy nacházíme bránu k vnitřnímu životu samotného Boha.
Otče náš: první slovo jako vstupenka do vztahu s Bohem
První slova shrnují celou modlitbu. Bůh Otec je zdrojem života; když se hovoří o Otci, je třeba myslet na pravé otcovství. Slovo Abba, jímž modlitba začíná, má význam dětského oslovení tatínka; i když o jeho přesném významu mezi biblisty panuje neshoda, přijímáme, že šlo o výraz, který děti Ježíšovy doby používaly pro své otce. Krevní pouto rodiny se zde odráží jako skutečnost víry: ten, s kým Ježíš mluví, je Bůh, který je Otce.
Křesťané usilují, aby obraz Boha byl pravdivý: když mluvíme o Otci, máme mluvit o pravém otcovství. Existuje i nepravé otcovství; stará pohanská představa nebeského otce nebyla Božím vzorem pro Ježíšovu modlitbu. Příchodem Kristovým Bůh vztahem Otce učinil člověka svým dítětem, nejsme jen součástí vesmíru, ale adoptivními syny a dcerami.
Na začátku modlitby Otčenáše stojí další slovo: „Otče NÁŠ.“ To znamená, že máme vzít s sebou i ostatní. Jak začíná modlitba, vyjasňuje, co znamená křesťanství. Druhé přikázání zakazovalo lidem brát Boží jméno nadarmo; nyní skrze Otčenáš vyjevujeme, že jméno Boží má v sobě podstatu nositele.
První trojice prosbů: posvěť se jméno, přijď království, buď vůle
„Posvěť se jméno tvé“ znamená, že modlitba není jen žádost o to, aby Bůh byl posvěcený, ale o to, aby Boží svatost překročila překážku hříchu v člověku a v církvi, aby se Boží zjevování ve světě stalo plněním v plnosti dávky Boží milosti. Prosba o posvěcení vyjadřuje touhu, aby Boží svatost vyšla z nebes do lidského života.
„Přijď království tvé“ vyjadřuje vědomí, že Boží království není zde pevně a hotově; přichází a vyžaduje lidskou svobodu, aby se stalo realitou v činech člověka. V nebesích se plní Boží vůle skrze Ducha svatého, a nastává společné naplnění v lidském životě. Království je tedy Boží láskou, kterou Otec dává světu skrze Syna, a spoluvytváříme jej spolu.
„Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi“ znamená, že Boží vůle se uskutečňuje nejprve v nebi, kde ji koná Duch svatý; potom se dává Otci a Synovi do společenství a v nás se uskutečňuje na zemi. Země je stvořena pro svobodu člověka, a proto Bůh stáhl svět do reality, aby člověk žil v plnosti a v odpovědnosti.
Chléb náš vezdejší a odpuštění: prostory našeho dne a našeho srdce
„Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ přináší otázku na to, co znamená chléb v kontextu Ježíšova učení. V originále jde o epiousios, výraz, který ukazuje na potřebu pro příští den; modlitba není o každodenní chlebu v běžném smyslu, nýbrž o všech prostředcích, které udržují lidský život - chlebu těla, chlebu duše, Božím slovu a Ducha Svatému. Modlitba obsahuje zřetelný otevřený přístup ke skutečnosti, že chléb je i obrazem eucharistie a Božího slova.
„Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ je klíčová podmínka: člověk se nachází v prostoru odpuštění jen tehdy, pokud také odpouští druhým. Odpuštění je v souladu s Boží milosrdenstvím a ukazuje na iniciační postoj srdce, který je základem modlitby. Není možné recitovat Otčenáš s roztrpčením, bez odpuštění; modlitba vyžaduje proměnu srdce ve“ milosrdenství.
„A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého“ upřesňuje typ pokušení: jde o pokušení, které může pocházet z nepřítele a vnějšího světa, nikoli z našeho nitra. Bůh nás neuvádí do pokušení, ale dovoluje zkouškám, aby poznal, co je v srdci člověka a aby přinesl růst církvi i nás samotným.
Otče náš jako evangelium v modlitbě a eucharistie
Otčenáš je „evangelium v modlitbě“: modlitba Hlavy, která se rozlévá do všech údů a stává se modlitbou celého Těla, jímž je církev. Je to propojení s eucharistií: v eucharistii se zvěčňuje Ježíš, který se dává Otci a lidem; v Otčenáši se zvěčňuje Přítomnost Ježíše, který se modlí. Společné společenství věřících vzniká díky Kristově modlitbě, i když nejsou svátosti vždy dostupné.
Je důležité vnímat, že Otčenáš má hluboké historické kořeny: v rané církvi byl „Otče náš“ předáván katechumenům na konci jejich přípravy ke křtu a k Eucharistii, a nebyl pro určité skupiny jen soukromou modlitbou, ale veřejným vyznáním víry v Boží otcovství.
Další myšlenky a inspirace
Ježíš ukazuje, že Otče náš je proniknutý hlubokým teologickým významem: Bůh je Otce, který chce, aby byl člověk svatý, aby se Jeho jméno posvěcovalo v našem životě, a aby Boží království přišlo a vyplnilo vše. Slovo Abba a obraz otcovství není jen teoretické tvrzení, ale výzva k osobní a komunitní proměně.
V kontextu dnešních dní nás modlitba Otče náš vyzývá, abychom uvěřili ve skutečné Boží otcovství; abychom spolupracovali na šíření Božího království skrze lásku a službu; a abychom s důvěrou přijímali Boží vůli, která vede k našemu vykoupení a spáse.
O čem je modlitba Páně? - Nedělní kázání biskupa Barrona
tags: #modlitba #otce #nas #vysvetlenie