V souvislosti s kremací Bible neuvádí žádné konkrétní pokyny. Bible se zmiňuje o tom, že někteří věrní Boží služebníci ukládali mrtvé do hrobu. Například Abraham vyvinul velké úsilí, aby opatřil pohřební místo pro svou manželku Sáru. V Bibli se také dočteme o Božích služebnících, kteří ostatky mrtvých spálili. (1. Samuelova 31:8-13) Z Bible vyplývá, že to byl přijatelný způsob, jak s jejich ostatky naložit.
Fakt: Bible říká, že ti, kdo zemřeli, se vrací do prachu, což se s tělem přirozeně děje, když se rozkládá. Fakt: Mrtvá těla některých nevěrných Božích služebníků, jako byl Achan a jeho rodina, byla spálena. (Jozue 7:25) Šlo ale spíš o výjimku než pravidlo. Fakt: Pokud chce Bůh někoho vzkřísit, nezáleží na tom, jestli bylo tělo zemřelého pohřbeno do země, zpopelněno, zaniklo v moři nebo ho sežrala divoká zvířata. (Zjevení 20:13) Všemohoucí Bůh dokáže tomu člověku snadno vytvořit nové tělo.
Homepage Český ekumenický překlad Pasáž: matous 8,18-22
Naše schéma uvažování o modlitbě za mrtvé a možnosti jejich podpory v Kristově světle vychází z prosté skutečnosti, že Starý zákon zakazuje dotazovat se zemřelých a nechávat se jimi vést, jako se to děje ve spiritismu (Dt 18,11). Avšak modlitbu za zemřelé nezakazuje a Nový zákon o tomto tématu mlčí jen málo. Náš milující Bůh nás tolik chce spasit, že poslal svého Syna, aby za nás zemřel na usmíření našich hříchů, a říká nám, že ani smrt nás nemůže odloučit od jeho lásky (Řím 8,38-39). I když se k němu otočíme zády, jeho láska a milosrdenství potrvají navěky (1 Kor 13).
Pokračuje se: Můžeme si navzájem pomáhat, protože skrze křest jsme spojeni v Kristu. Náš křest je tak mocný, že stírá rozdíly mezi Židem a Řekem, mužem a ženou, otrokem a pánem - před Kristem jsme všichni rovnocenní. První křesťané si byli vědomi, že tato jednota trvá za hranice smrti a spojovali živé i mrtvé do „společenství svatých“. Způsob, jakým se Ježíš dotýká zemřelých, které mu přinášíme v modlitbě, je tajemstvím, jenž pochopíme, až s ním budeme v nebi.
Existuje dlouhá křesťanská tradice modliteb za mrtvé. O důležitosti lásky a odpuštění zemřelým skrze modlitbu učí mnoho církevních otců jako Tertulián, Origénes, Efraim, Cyprián, Ambrož, Augustin, Bazil Veliký, Řehoř Nysský, Řehoř Naziánský, Řehoř Veliký a Martin Luther. Důraz na prosby za mrtvé odráží postoje Židů ve druhé knize Makabejských a tradici modliteb za mrtvé v korintské církvi (1 Kor 15,29). Rané eucharistie, dochované v apokryfních skutcích sv. Jana, se často konaly u hrobu buď třetí den po pohřbu, nebo po roce, a to v kontextu vzpomínkové mše za zemřelé. Tertulián k tomu dodává výslovně: „Věrná manželka se bude modlit za duši svého zesnulého manžela.“
V římskokatolické tradici se uctívání mrtvých a modlitby za ně rozvíjelo až do Samostatného procesu. Svatí jako sv. Terezie z Avily a sv. Kateřina Boloňská jsou uctíváni za vytrvalost v modlitbách za duše v očistci; koncil ve Vídni (1858) potvrdil jejich víru, že ti, kdo jsou v očistci, se mohou přimlouvat za živé. Památka všech věrných zemřelých (Dušičky) vznikla z nápadu clunyjského opata Odila; ve 13. století se zvyk rozšířil v západní církvi a papež Benedikt XV. prosazuje modlitbu za zesnulé. V sentimentu modliteb za mrtvé pokračuje i v dalších liturgických tradicích, včetně anglikánské církve, která slaví Dušičky.
V diskuzích o tom, zda modlitba za mrtvé může mít užitek pro ty, kteří spáchali sebevraždu, se do diskuse zapojují psychologové i teologové. Z pohledu křesťanské tradice existuje precedent v tom, že smrt není konec, a že modlitba a milosrdenství mohou hrát roli i ve stavu očišťování. Is a postupně se formuje názor, že mezi smrtí a vzkříšením existuje přechodné stadium „očišťování“ - a že je ho potřeba uznat jako součást liturgie a modliteb pro zemřelé.
Jeden anglikánský farář uvádí, že „Mimo texty Židům, Efezským a Janovi se ukazuje, že v nebesích je mnoho příbytků a že existuje prostor pro cestu k Pánu skrze modlitbu za mrtvé.“ Poznámky k textům Nového zákona a starozákonním pramenům ukazují, že Bůh může k lidem mluvit různými způsoby - přímo, prostřednictvím andělů a poselů, či prostřednictvím vidění či snů. Zásadní poselství zní: Boží povolání je osobní a vyžaduje okamžitou reakci, bez zbytečného otalání.
V praxi to znamená: Bůh si může povolat kohokoli, tedy klidně i tebe. Jakmile Bůh promluví, odpověď „tu jsem“ je klíčová. Následuje úkol, který má člověk splnit, a často je to rozhodnutí mezi rychlou odpovědí a hledáním vlastních jistot. Ježíš říká: „Nesedej na pluh a neohlížej se,“ a vyzývá k bezodkladnému vytrvalému následování, i když to znamená opustit jistoty a čelit nepřízni. Následování může znamenat, že nebudeme mít kde složit hlavu, ale odměnou je Boží království.
Rovněž připomínáme, že hory a nároky tohoto světa nemají zvítězit nad závazkem následovat Krista. Příběhy Gedeona, Mojžíše, Jonáše a dalších ukazují, že Bůh volá často z okraje společnosti a že vyvolený člověk může být někdo, kdo se nevydá do pohodlí světa. Podstatné je rozpoznání Božího hlasu a okamžitá reakce bez zbytečného odkladu.
Po obratu k Bohu a po posouzení, zda je výzva pro mě důležitější než osobní závazky, přichází okamžitý závazek: následovat Krista teď. Ježíšovo volání bývá jasné, ale jeho dopady mohou být obtížné; vyžaduje odvahu a ochotu nechat se vést Bohem nad rámec našich pohodlí. Proto je důležité naslouchat a odpovědět „ano“ tomu, co Bůh po nás žádá, a nezůstávat na místě kvůli strachu, majetku či dřívějším závazkům. Jinými slovy: Ježíš nás volá k následování teď, bez podmínek, a to je jádro vyučování o Božím povolání.