Nalezáme se v kostele Santa Maria della Grazie v Miláně, a díváme se na obraz Leonarda da Vinciho "Poslední večeře." Jsme v refektáři, místnosti, kde stolovali mniši. Několikrát za den, sem mniši přišli a v tichosti jedli, a mohli vzhlížet k Leonardově "Poslední Večeři." Pro tento konkrétní námět je to samozřejmě ideální místo, a není tím nijak neobvyklé. Pojďme si o tom příběhu povědět. Při poslední večeři Kristus říká svým dvanácti apoštolům: "Jeden z vás mne zradí." Jeden ze způsobů, jimiž je tato malba často chápána, je, že se jedná o jejich okamžitou reakci. Není to ta chvíle, kdy Kristus vyřkne ona slova, ale chvíle poté, následná reakce. Apoštolové jsou jeho nejbližší následovníci, a tak je to příšerně šokující. Co vidíme, je neuvěřitelná řada reakcí apoštolů sedících okolo stolu. To je jeden ze způsobů, jimiž tuto malbu můžeme chápat. Ale je zde také další aspekt příběhu, který je v některých ohledech dokonce důležitější. Jak můžete vidět, Kristus se natahuje po sklenici vína a po chlebu. A to jsou instituce svátosti. Svátost eucharistie, kterou možná znáte jako Svaté Přijímání, kde Kristus říká: "Vezměte a jezte tento chléb, toto je moje tělo. Vezměte a pijte toto víno, to je moje krev; a pamatujte na mne." Můžete vidět, že se natahuje směrem k chlebu a vínu. Zajímavé je, že jeho ruka je široce rozevřená, takže se zdá, že se natahuje k vínu, ale zároveň se natahuje k míse a ve stejnou chvíli se ke stejné míse natahuje i Jidáš. Jidáš bude ten, kdo zradí Ježíše. Římané jej podplatili třiceti stříbrnými. Jak vidíte, svírá ve své pravé ruce ten měšec stříbra, a odvrací svůj obličej od Krista do stínu. Odvrací se, ale zároveň se stále natahuje k míse. To je jeden ze způsobů, jak Kristus pozná, kdo ho zradí. Osoba, která se s ním dělí, která s ním namáčí chléb v misce. Je to zajímavé, protože historie... -Dějiny umění tohoto obrazu - jsou vlastně dohady odborníků o tom, jaký moment je zde zachycen. Myslím, že tam jsou všechny ty okamžiky, a údiv apoštolů by mohl být zrovna tak dobře chápán jako reakce na Kristova slova "Jeden z vás mne zradí", stejně jako na výrok "Vezměte a jezte tento chléb, toto je moje tělo. A vezměte a pijte víno, toto je moje krev." Takže nám Leonardo vypráví několik okamžiků v tomto příběhu, a zároveň nám dává pocit božské, věčné důležitosti tohoto příběhu. Nikdy bychom si tento obraz nespletli s vyobrazením třinácti běžných lidí, kteří spolu večeří. Víme, že toto je "Poslední Večeře." Víme, že je to důležitá chvíle, ale bez jakýchkoli zjevných božských symbolů, které se objevovaly v obrazech ranné Renesance, jakým je například svatozář. Samotné postavy jsou v tomto prostoru monumentální, a vzhledem k velikosti stolu je jich tam příliš mnoho, což vytváří jakousi energii, jakýsi chaos, který obklopuje Kristovu dokonalost, velebnost, jeho geometrii. To je pravda. Kristus tvoří rovnostranný trojúhelník. Jeho hlava je uprostřed kruhu. Okno, které lemuje jeho hlavu, lze chápat jako svatozář. V malbě je klidný střed a okolo lidské bytosti, se všemi svými chybami, obavami a starostmi, okolo onoho božského centra. Zde vidíme Leonarda da Vinci, který přemýšlí o matematice, přemýšlí o vědě, myslí na sjednocení všech těchto věcí. Pokud se podíváme na starší obrazy Poslední večeře, vidíme na stole mnoho prostoru. V místnosti je množství dekorací. Leonardo všechno zjednodušuje, a zaměřuje se na postavy a jejich gesta a díky tomu není za stolem žádné volné místo. Postavy zabírají tolik prostoru... Jde tu o oddělení našeho světa od světa Krista a apoštolů. Není žádný způsob, jak bychom do toho prostoru mohli vstoupit. Vlastně ani apoštolové nemají možnost přesunout se do našeho prostoru. Opravdu tam je tohle vymezení. V té verzi Poslední Večeře, kterou Leonardo viděl ve Florencii, sedí Jidáš na druhé straně stolu. A tím, že Jidáše umístil k ostatním apoštolům, používá stůl jako bariéru mezi naším světem a světem apoštolů. Podívejme se na chvíli na ty obličeje. Kristus je tak klidný, jeho oči jsou sklopené, jedna ruka směřuje nahoru, druhá míří dolů. Po jeho pravici je trojčlenná skupinka. Je tam Jidáš, který se od nás odvrací do stínu. Jeho krk je přetočený, připomíná nám, že se tu noc oběsí. Teď, když se odvrací, se objevuje Sv. Petr, Kristův ochránce. Má nůž, který drží za zády, Přichází mezi ně. Vypadá, jakoby skoro říkal: "Kdo je to? Musím tě chránit." Třetí osobou v té skupině s Jidášem a Petrem bude Svatý Jan, který vypadá velmi rezignovaně a zavírá oči, což je v malbách Poslední večeře tradiční. Mé tři oblíbené postavy jsou úplně vpravo. Leonardo byl velmi zaujat využitím těla k odhalení duše, k odhalení vnitřní povahy. Leonardo vytvářel ty čtyři skupiny po třech s myšlenkou postavy vzájemně propojit tím, že se budou vzájemně překrývat a vytvoří celé tohle drama. A vytvářet tak napětí a kontrasty mezi emocionálními reakcemi všech těch postav. Je tam to neuvěřitelné seskupení kolem Tomáše ukazujícího vzhůru. Jako kdyby říkal, "Je to něco, co bylo stanoveno Bohem? Je tohle Boží plán, že jeden z nás tě zradí?" Ale ten prst také samozřejmě předznamenává, že později prokáže Kristovo vzkříšení ponořením toho prstu do Kristovy rány. A pak tu máme Filipa a Jakuba Staršího, a ti jsou v protikladu. Jeden z nich roztahuje paže do stran, druhý dává ruce k sobě. Pokud bychom to porovnali s rannějšími Posledními Večeřemi, viděli bychom, že postavy od sebe zůstávaly velmi oddělené. A tady je nápad jednotného seskupení, které je tak charakteristické pro Vrcholnou Renesanci. Více než co jiného zde vnímám božství uprostřed sedícího Krista, jeho klid i to, jak nás k němu vedou všechny ty perspektivní linie. Je to zajímavé, protože perspektiva, kterou umělec zobrazuje je mírně v rozporu s perspektivou, kterou vidíme odtud, z úrovně podlahy. Museli bychom být na Kristově úrovni, abychom tento obraz viděli v perspektivně správném měřítku. A to je zajímavé, svým způsobem nás to povyšuje, když se na tento obraz díváme. Ano. Museli bychom být zhruba deset či patnáct stop nad podlahou, aby ta perspektiva dokonale fungovala. Takže je zde tato božská přítomnost uprostřed, na kterou je všemožnými způsoby poukazováno. Pamatujte, že malbu nevidíme stejným způsobem, jakým ji viděli lidé v roce 1498. Obraz je ve špatném stavu. Částečně proto, že Leonardo experimentoval s kombinací oleje a tempery v prostředí, kde se tradičně používala freska. Malba se začala zhoršovat brzy poté, kdy byla dokončena. Ano. Na rozdíl od tradiční fresky, která se maluje na mokrou omítku, maloval Leonardo na suchou omítku, a barva ke zdi nikdy doopravdy nepřilnula. Naštěstí pro nás se "Poslední Večeře" dochovala. Svým způsobem jde o perfektní reprezentaci Vrcholné Renesance. Je zde nalezen způsob vytvoření dojmu věčnosti, dojmu dokonalosti uvnitř chaosu, který představuje lidská zkušenost. To je pravda. Sjednocení pozemského s božským. Kostel Santa Maria delle Grazie s proslulým obrazem je na seznamu UNESCO? Zapsán byl roku 1980.Věhlasný a opěvovaný obraz Poslední večeře od Leonarda da Vinci je k vidění v refektáři kostela Santa Maria delle Grazie v Miláně, kde ho mistr po dlouhém studiu zhotovil mezi lety 1494 a 1498. Jeho inovativní přístup si vyžádal mnohonásobné restaurátorské zásahy. Poslední byl proveden v roce 1999 a veledílu neskutečných rozměrů znovu vrátil ztracený lesk a původní barevnost. Počítejte s tím, že vidět Leonardovu poslední večeři může jen omezený počet návštěvníků. Mistr Leonardo da Vinci přišel do Milána z Florencie na pozvání svého patrona Ludovica Sforzy. Právě pro něj a pro Beatrici d’Este vytvořil malbu o rozměrech 4,6 x 8,8 metrů na zdi refektáře dominikánského klášterního kostela Santa Maria delle Grazie. Kostel byl v té době sotva dvacet let po dokončení, ale na jeho úpravách pracoval už Bramante. To mistrovi umožnilo mimo jiné zaměřit se na vášně, které se projevují ve tvářích přítomných. Ti diskutují, gestikulují, diví se. Da Vinci si bravurně poradil se zobrazením perspektivy i se světelnými efekty. Dílo začlenil do reálného prostoru refektáře tak, že světlo na obraze dopadá na apoštoly z té strany, na které jsou i v refektáři okna. Leonardo da Vinci nezvolil inovativní přístup pouze v pojetí námětu, ale i v použité technice. Ačkoliv v té době byly podobné malby vytvářeny na vlhké omítce, Leonardo maloval temperami s olejem na zaschlý sádrový štuk. Experiment se ovšem příliš neosvědčil. Neprospěly ani vandalské pokusy o zničení ze strany Napoleonových vojáků. V době napoleonské okupace Milána byli v refektáři dokonce ustájeni koně. Poslední restaurační práce trvaly od roku 1977 do roku 1999. Z malby byly odstraněny špinavé nánosy i materiály z předcházejících úprav. Proto si současný návštěvník může Poslední večeři prohlédnout v podobě nejvěrnější originálu, i když původní barvy už pochopitelně nemohou zářit tak, jako tomu bylo v době vzniku malby - na konci 15. Použitá technika se sice neosvědčila, ale umožnila umělci věnovat se detailům. Malba je tak považována i za jakousi studii charakterů. Každý z mužů na oznámení, že jeden z nich Krista zradí, reaguje po svém. V neobyčejné spleti gestikulujících rukou je jen Kristova dlaň klidně rozevřená, jako by kladla otázku. Prohlédnout si Poslední večeři od Leonarda da Vinci může jen každý den jen omezený počet návštěvníků. Proto je nutná rezervace na přesný čas. Návštěvníci v malých skupinkách se do refektáře dostanou na omezenou dobu patnácti minut. Než se k obrazu dostanete, chce to trochu trpělivosti. Ale výsledný zážitek stojí za to. Když jednatřicetiletý Leonardo na pozvání knížete Lodovica Sforzy přesídlil do Milána, přišel do města prožívajícího tehdy jeden z vrcholů své slávy. Psal se rok 1483 a Milán, italsky Milano, měl za sebou už více jak tisíc let pohnuté historie, která jej už dávno předtím učinila metropolí celé severní Itálie. Počátky města lze hledat někdy na počátku letopočtu, v souvislosti se zdejší keltskou osadou. Tu v roce 222 dobyli Římané a jejich Mediolanum pak postupně nabylo podoby velkoměsta, které se nakonec stalo i sídelním městem císařů - právě zde vydal Konstantin I. roku 313 svůj slavný edikt, jímž legalizoval křesťanství. Po roce 375 zde byl biskupem sv. Ambrož, působil tu i filozof sv. V raném středověku se Mediolanum načas stalo hlavním městem langobardského království a důležitou roli pak hrálo i v bojích mezi papeži a císaři. Od 13. do 15. stol. zde vládli Viscontiové, kteří dlouhá léta válčili s Florencií, takže byli víceméně nepřístupní vlivům rodícího se quattrocenta. V roce 1447 rod Viscontiů vymřel a o tři roky později se vlády nad Milánem zmocnil kondotiér Francesco Sforza, což přineslo výraznou změnu i v uměleckém životě města: krátce po roce 1450 už do Milána přicházejí první florentští umělci, představitelé rané renesance. Francesco Sforza zemřel roku 1466. Jeho nástupcem byl syn Galeazzo, ale jen na 10 let, pak se vlády ujal jeho mladší bratr Lodovico, zvaný il Moro. V roce 1483 tedy Lodovico pozval Leonarda, tehdy již slavného umělce, do města, kde na něj čekalo ještě mnoho z dědictví antické i středověké minulosti - připomeňme si alespoň římské lázně z konce 4. stol., sloužící tehdy kultu sv. Vavřince (dnešní podoba chrámu San Lorenzo je ovšem dílem 16. stol.), původní raně křesťanské svatyně včetně památného kostela Sant’Ambrogio (založeného roku 386, ale přestavěného v 11. a 12. Bezpochyby jej zaujala i Filaretova pevnost Castello Sforzesco, už jen z profesionálního hlediska - Leonardo byl do Milána pozván nejen jako umělec, ale především jako důvtipný a vynalézavý odborník v otázkách vojenských, jak sám zdůrazňoval v dopise, jímž Lodovicovi nabízel své služby. Konkrétním popudem k jeho pozvání byl sice Lodovicův záměr vytvořit mohutný jezdecký pomník Francesca Sforzy, ale Leonardo se v dochovaném dopise prezentuje především jako vojenský inženýr. V devíti bodech podává výčet svých plánů a vynálezů: je schopen stavět ženijní mosty, „jež lze velmi snadno přenášet“ a „kterým nemůže uškodit oheň ani boj“, různá důvtipná obranná zařízení, lodi, které odolají i tomu nejtěžšímu ostřelování, má plány „pohodlných a snadno přenosných bombard, jimiž lze vrhat krupobití střel a jejichž dým vzbuzuje v nepříteli k jeho vážné škodě velikou hrůzu“. Chlubí se plány na budování tajných chodeb pod nepřátelskými pozicemi (a dokonce i pod vodními toky), dokáže sestrojit „bezpečné kryté a nezranitelné vozy“ opatřené kanony na způsob moderních tanků a vytyčuje dokonce taktiku za vozy postupující pěchoty, uplatňovanou v obou světových válkách 20. stol. Jak bohatá byla Leonardova fantazie a jaké technické vynálezy včetně ponorek, letadel, vrtulníků a balistických střel zaměstnávaly jeho mysl, je známo. Ale také víme, že sotva co mohl realizovat v prezentované podobě… a zůstává nezodpovězenou otázkou, do jaké míry chtěl jen ohromit a zaujmout svého příštího chlebodárce. O Lodovicových válečnických zálibách totiž netřeba pochybovat. Leonardovy návrhy sice udivují svou přesností a dokonalými propočty, ale na jednom místě sám poznamenal, proč například projekty ponorek opustil nedokončené: vzhledem ke špatnosti lidí, kteří by vraždili v hloubi moří a potápěli lodi i s jejich posádkami. Laboratoř pro restaurování tapisérií a tkanin ve Vatikánských muzeích vrátila zašlou krásu gobelínu Poslední večeře, který nyní poputuje na leonardovské výstavy na hrad Clos Lucé v Amboise a do Královského paláce v Miláně. Gobelín reprodukuje slavnou Poslední večeři od Leonarda da Vinciho. Má plochu 45 metrů, jeho osnova a vlákna jsou z hedvábí, zlata a stříbra. Staletí výstavů, zejména ve velikonočním období, si vyžádala nyní jeho důkladné restaurování. Ve Vatikánské pinakotéce však setrvá pouze do konce měsíce. Od 6. června bude k vidění na francouzském zámku Clos Lucé, kde Leonardo strávil tři roky života, v rámci výstavy uspořádané u příležitosti 500. výročí smrti florentského génia. Gobelín se dostal do Vatikánu již v roce 1533, jako dar Františka I. papeži Klementu VII., který 28. října toho roku slavil v Marseilles sňatek své neteře Kateřiny Medicejské s Jindřichem, druhorozeným synem francouzského krále. Podle erbu, který podle restaurátorů patří k originálnímu gobelínu a není pozdějším dodatkem, jak se dříve usuzovalo, lze situovat vznik tapisérie do roku 1515, zatímco některé další detaily ukazují ke konci roku 1516, kdy - jak uvádí jeden z hlavních odborníků na Leonardovo dílo, Pietro Marani - pobýval florentský umělec už v Amboise. Autor gobelínu není známý, stejně jako se neví, kde přesně vznikl, nicméně odborníci nevylučují leonardovský okruh. Jak vysvětlila vrchní restaurátorka Chiara Pavan, dílo bylo velmi omšelé. Situaci komplikovaly také starší restaurátorské zásahy a bylo nutné vypracovat zvláštní postup prací, od suchého, mechanického čištění, přes kontrolované zavlažování vláken, po mytí a zpevňování. Tým sedmi vatikánských restaurátorů dedikoval svou práci své kolegyni Natalii Maovaz, tragicky zemřelé v roce 2014. Má pověst nejslavnější večeře světa, která se bez ustání odehrává již 525 let. A pravděpodobně se jen tak „nepřejí“. Ačkoli to na první pohled nevypadá, jeden z nejslavnějších obrazů v dějinách zachycuje Ježíše a jeho dvanáct učedníků při značně napjatém dialogu. „Amen, amen, říkám vám, že jeden z vás mě zradí,“ prohlásil. Zatímco jeho věrným přeběhl po tváři údiv, Jidáš s sebou nepatrně cukl. Obraz, který měří na délku skoro 9 metrů ovšem nezdobí žádné světové muzeum, nýbrž stěnu milánského kláštera Santa Maria delle Grazie. Významné renesanční dílo ukrývá milánský kostel Santa Maria delle Grazie. Pro úkol hodný skutečného mistra si Leonardo vybral jeden z nejvíce dramatických okamžiků katolických dějin - Poslední večeři. Obyvatelé Milána proto měli nejednou možnost spatřit malíře v nemocnicích, hospodách nebo se jen tak toulat ulicemi ve snaze nalézt co nejvhodnější „typy“. „Každý den chodím do Borghetta, kde bydlí lůza celého města, ale stále jsem nenašel obličej zločince, jenž by odpovídal mé představě. Podle některých zvěstí měl Leonardo vrchnosti pohrozit, že nejslavnějšího zrádce namaluje podle klášterního převora, pokud mu duchovní nedají prostor a klid. Ačkoli první tahy štětcem udělal přímo na zeď, o fresku v pravém slova smyslu se nejedná. Některé dny byl k žebříku „připoután“ prakticky nepřetržitě, že mu nezbyl čas ani na jakékoli posilnění. V hlavě měl v danou chvíli pouze a jen další tahy štětcem. Období euforie však posléze střídaly dny, kdy na obrazu neudělal vůbec nic. Ač byla metoda jedinečná v každém detailu, z dlouhodobého hlediska s sebou přinášela hned několik „ale“. Tím nejvýznamnějším byla skutečnost, že olejům to s vodou příliš neklape. Už roku 1517 proto začaly kolovat fám, že se dílo „trochu kazí“. Za všechny můžeme jmenovat ten, který se odehrál roku 1770 pod taktovkou umělce Giuseppe Mazzyho. A to byl pouze začátek… Následující dvě století totiž byla Poslední večeře „přetřena“ vším možným - voskem, lepidlem, lakem, pryskyřicí, alkoholem, rozpouštědly. Již tak zuboženému stavu nepřidali ani napoleonští vojáci, kteří do Itálie zavítali v roce 1796. Přišla potopa! I přesto nástěnná malba všem nástrahám odolává. Vynálezce, matematik, ale především malíř, Leonardo totiž vytvářel ve svých obrazech dokonalou iluzi 3D prostoru. A právě v Poslední večeři dovedl tuto techniku k pomyslné dokonalosti. Je to právě Spasitel, kdo je středem všeho dění. Po každé straně má šest učedníků ve dvou trojicích. Napravo i nalevo čtyři postranní výklenky či zdobné koberce. Vzadu tři okna. Nejspíše ne. Třikrát čtyři je dvanáct (apoštolů). Do dějin se však Da Vinci nezapsal pouze jako všestranná osobnost, ale také pro kritiku církve, a to z důvodu korupce a prodávání odpustků. Více se dočtete v novém čísle 21. Poslední večeře od Leonarda Da Vinci je jedním z nejslavnějších uměleckých děl na světě. Ovšem během druhé světové války bylo toto mistrovské dílo málem ztraceno při leteckém útoku.Nástěnná malba Poslední večeře od jednoho z nejznámějších malířů Leonarda da Vinci, namalovaná mezi lety 1494 až 1498, představuje poslední večeři Ježíše s dvanácti apoštoly v momentu, kdy Ježíš prohlásil, že ho jeden z apoštolů zradí.Tato malba přežívala nepoškozená téměř pět století v Miláně v refektáři kláštera hned vedle kostela Santa Maria delle Grazie. Bombový útok na Miláno za druhé světové války v roce 1943 poškodil mnoho tamních památek, mezi které patřila nejen katedrála Duomo či kostel Santa Maria del Carmine, ale také již zmíněný klášter s kostelem Santa Maria delle Grazie, kde se po bombardování zhroutila celá střecha a většina zdí.Všichni předpokládali, že Poslední večeře je navždy zničená. Když však dělníci pár měsíců po bombardování trosky odstranili, zjistili, že nástěnná malba je téměř nedotčená. Leonardovo dílo totiž bylo chráněno lešením a pytli s pískem, které tam umístila skupina architektů společně s městskou správou jako součást plánu na ochranu milánských památek v roce 1940. Dle článků z tehdejší doby stačilo, aby se střecha zhroutila blíže ke zdi s malbou a umělecké dílo by bylo navždy pryč.Za druhé světové války to ovšem nebylo poprvé, kdy Poslední večeře hrozilo zničení. Pro křesťanství jde o jeden z klíčových momentů Nového zákona: Poslední večeři, při níž Ježíš oznamuje svým apoštolům, že jeden z nich ho zradí. Leonardo da Vinci (1452 - 1519) vytvořil svým ztvárněním této biblické scény v nástěnné malbě jedno z nejdůležitějších uměleckých děl v dějinách lidstva. Dnes patří da Vinciho Poslední večeře k nejoblíbenějším památkám Milána. Každý den navštíví kostel "Santa Maria delle Grazie", kde je freska k vidění, přibližně tisíc návštěvníků. "Mona Lisa", "Poslední večeře" nebo "Salvator Mundi" - dějiny umění vděčí Leonardu da Vinci za hned několik významných děl. Jeho umělecká dráha začala už v mládí, kdy se ve Florencii vyučil malířem a sochařem. Zájem da Vinciho však sahal daleko za hranice umění. Byl přesvědčen, že umění a věda tvoří jednotu. Svou zvědavost a rozsáhlé odborné znalosti uplatnil v četných vynálezech a vědeckých spisech. Navrhoval různé létající stroje, vozidla a mechanismy. Zabýval se také přírodovědným výzkumem v oblasti biologie a fyziky a intenzivně studoval lidskou anatomii. Díky své vizionářské interdisciplinární práci je Leonardo da Vinci dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších univerzálních učenců v dějinách lidstva. Zanechal po sobě tisíce kreseb, studií a skic. Obrazů však dokončil maximálně 15. Nástěnná malba "Poslední večeře" patří k nejznámějším pracím Leonarda da Vinci. Zobrazuje dvanáct učedníků v okamžiku, kdy jim Ježíš odhaluje, že mezi nimi je zrádce, který ho přivede na kříž. Tato verze motivu dnes patří k nejznámějším dílům sakrálního umění. Da Vinci získal zakázku od milánského vévody Ludovica Sforzy. Fresce předcházely četné skici a studie, v nichž da Vinci zkoušel množství detailů, uspořádání učedníků i jejich gesta. Při nanášení barev na stěnu se rozhodl pro poměrně neobvyklý postup: obvykle se používala fresková technika, při níž se malovalo přímo na vlhkou omítku. Aby mohl provádět korekce, maloval da Vinci - podobně jako při deskové malbě - olejovo-temperovou barvou na suchou stěnu. Tento postup měl dalekosáhlé následky. Již po 20 letech začaly barvy blednout a objevily se první praskliny a skvrny. U více než 500 let starého díla nepřekvapí, že čas zanechává své stopy. "Poslední večeře" se však ukázala být obzvláště náchylná kvůli zvolené technice a okolním podmínkám. Největším problémem byla vlhkost v cihlové zdi kostela. Budova se nachází v blízkosti potoka a voda do ní pravděpodobně často pronikala. První poškození fresky měla být patrná již v polovině 16. století. Následoval restaurátorský maraton trvající po mnoho staletí. První vážný pokus o obnovu měl proběhnout v roce 1726, druhý asi o 40 let později. Současně však byla nástěnná malba znovu a znovu poškozována. Údajně vojáci házeli kameny na obraz a v roce 1821 selhal pokus o odstranění celé nástěnné malby, což mělo pro dílo velmi negativní důsledky. Restaurátorské zásahy navíc nebyly vždy ku prospěchu kvality díla. Poslední velký projekt čištění a restaurování začal v roce 1978 a měl trvat 21 let. Pod vedením Pinin Brambilla Barcilon byly v rámci tohoto dosud největšího projektu odstraněny všechny přemalby. Zároveň byla zavedena opatření na ochranu nástěnné malby. Aby se omezily negativní vlivy dechových plynů nebo potu, je dnes přístup do prostoru přísně regulován. Jako u mnoha známých uměleckých děl nabízí i toto dílo velký prostor pro interpretace. Podle rozšířeného názoru chtěl da Vinci dosáhnout mnohem více než jen vizualizovat biblický text. Jedním z jeho hlavních záměrů mělo být zobrazení různých reakcí učedníků na Ježíšovo oznámení, že ho jeden z nich zradí. V gestech a mimice apoštolů se má odrážet, jak zprávu přijali. Podobným směrem směřuje i interpretace, která v apoštolech vidí exemplární zobrazení různých typů charakteru. Kanadský výzkumný tým se naopak podrobně zabýval potravinami rozloženými na dlouhém stole. Domnívají se, že obsahují poselství, která by mohla naznačovat da Vinciho pojetí náboženství. Zaměřili se mimo jiné na převrženou slánku. Ta může být interpretována jako symbol neštěstí. Také v astrologii se spekuluje o poselství slavné nástěnné malby. "Poslední večeře" je zde chápána jako zobrazení sluneční soustavy a zvěrokruhu. Každý apoštol má reprezentovat vlastnosti určitého znamení zvěrokruhu. Například Tomáš by odpovídal znamení Panny, Petr Střelci a Jidáš Štíru. Jako jedno z nejznámějších děl dějin umění se da Vinciho "Poslední večeře" stala velmi oblíbeným motivem pro kopie a citace všeho druhu. Motiv byl často využíván i v reklamě. Kromě toho se slavným milánským nástěnným obrazem inspirovalo mnoho umělců. V roce 1987 adaptoval pop-artový superstar Andy Warhol tento motiv pro sérii svých legendárních sítotisků. Také enfant terrible surrealismu Salvador Dalì zpracoval tuto scénu v roce 1955 v jednom ze svých obrazů. V roce 2023 čínský umělec Ai Wei Wei ztvárnil Poslední večeři pomocí kostek Lego. K utváření mýtů významně přispěla také kniha "Tajemství všech tajemství" od Dan Brown, která byla rovněž zfilmována pod názvem "Šifra mistra Leonarda" s Tom Hanks v hlavní roli. V tomto fiktivním thrilleru je uměleckému dílu přisuzováno skryté poselství a da Vincimu neprokázané členství v tajném spolku.
