Nebesa, kam Kristus vstoupil, jsou tady a teď. Věčnost není protiváha našeho časoprostoru; věčnost jej prostupuje a proniká. Kristus vstoupil do nebe, do Otcovy slávy. Je o něm přece psáno: „Kristus přišel jako velekněz budoucích hodnot; prošel stánkem větším a dokonalejším, který není udělán lidskýma rukama, to je: nenáleží k tomuto stvořenému světu, a vešel jednou provždy do svatyně, ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tím nám získal věčné vykoupení." (Žid 9,11-12)
Čtyřicátý den po Zmrtvýchvstání slaví církev Ježíšovo nanebevstoupení. Tento svátek se objevil ve 4. křesťanském století v Jeruzalémě a odtud se šíří do celého křesťanského světa. Zpráva o události je zaznamenána v Skutcích apoštolů, která uvádí, že se to stalo na Olivové hoře. Krom Skutků zmiňuje velmi lakonicky Markovo evangelium (Mk 16,19) a o něco obšírněji i Lukášovo (Lk 23,50-53), které událost situuje k Betánii nedaleko Jeruzaléma. Skutky pak upřesňují, že šlo o konkrétní místo na Olivové hoře, které je tradičně spojováno s tímto tajemstvím a s oslavou víry v průběhu dějin.
Sestoupení Ducha Svatého uzavírá velikonoční dobu - Svatý Duch je největším darem Zmrtvýchvstalého. V liturgickém kalendáři Nanebevstoupení uzavírá první část velikonoční doby a uvádí devítidenní čas, který nás vede k prosbě po Daru Svatého Ducha po vzoru apoštolů s Pannou Marií a dalšími učedníky (Sk 1,14). Slavení tohoto svátku je tedy nejen vzpomínkou, ale i přípravou na dar Ducha Svatého.
Karl Rahner tuto událost zasazuje do teologického rámce: „Pro Ježíše nanebevstoupení znamená završení jeho činu na kříži a ve vzkříšení, vítězné povýšení, konec moci zla, završení veškerenstva jím jako jeho hlavou a vytvoření nového, radikálního panování nad světem.“ (Teologický slovník, Zvon, Praha 1996, s. 196)
Vlastní Ježíšovo nanebevstoupení nelze chápat jako „kosmický let“. Naděje na „nebeskou“ realitu je projevem identity Krista - Nebe nejsou mimo náš časoprostor, nýbrž dimenze, která prostupuje čas a který Kristus vstoupil do Slávy Otce. Je o něm psáno: Kristus přišel jako velekněz budoucích hodnot; prošel stánkem větším a dokonalejším, který není udělán lidskýma rukama, a vešel jednou provždy do svatyně, ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tím nám získal věčné vykoupení.
Kristus vstoupil do nebe se svou vlastní krví. Ale jeho krev je krev lidská - je to naše vlastní krev. Svým lidstvím je s ním každý člověk spojen - a tím pádem má každý člověk svým lidstvím podíl na jeho slávě, na slávě, do níž vstoupil, jak si to dnešního dne připomínáme. Jak to dnešního dne slavíme.
Kristovo nanebevstoupení je nejvyšší čest, pocta a sláva, jaké se kdy člověku dostalo a dostane. Dnešní slavnost je tedy oslavou oslaveného lidství. Toto lidství, které bylo posvěceno vtělením, vykoupeno křížem a proměněno zmrtvýchvstáním, je nyní oslaveno nanebevstoupením.
Na základě těchto skutečností lze sledovat plynulý vývoj oslavy v liturgii a teologii: od Jeruzaléma k celému křesťanskému světu, od historických míst k duchovní obohacující zkušenosti věřících po věčnost, která přesahuje čas a prostor.
Sesláním Ducha Svatého se doba velikonoční uzavírá - Svatý Duch je největším darem Zmrtvýchvstalého. Tato dynamika vede k prohloubení víry i následování Krista v církvi po dlouhá věky, kde Kristovo oslavené lidství nachází svůj plný účinek v dějinách spásy.
| Událost | Relativní biblický citát | Význam pro liturgii |
|---|---|---|
| Nanebevstoupení | Sk 1,9-11; Mk 16,19; Lk 23,50-53 | Konec velikonoční doby, příprava na Ducha Svatého |
| Oslavení lidství | Žid 9,11-12 | Podíl člověka na Kristově slávě |