Postavení žen v katolické církvi se dnes stává diskutovaným tématem. Konec 19. století a s ním spojená industrializace znamenala velké společenské změny, které proměnily i role mužů a žen. Jak na ně katolické političky reagovaly? Co bylo jejich hlavní agendou, jak se ženy organizovaly a jaký postoj měli k jejich politické angažovanosti muži?
Angažovala se především v boji proti námezdnímu kojení, v odstraňování křížů ze škol a vyučování bez náboženství ve školách. Augusta Rozsypalová byla starší, narodila se v roce 1857 do rodiny advokáta, ale už v deseti letech osiřela. Ujala se jí její vzdálenější rodina a pak nastoupila do Voršilského řádu v Kutné Hoře. Potom působila jako učitelka v Blovicích, Kladně nebo v Plzni. V parlamentních volbách v roce 1920 získala poslanecké křeslo v Národním shromáždění a stala se tak jedinou ženou, která během celého období první republiky získala za Československou lidovou stranu mandát.
Angažovala se především v boji proti námezdnímu kojení, v odstraňování křížů ze škol a vyučování bez náboženství ve školách. Své zapojování do spolkového života žen zdůvodnila tím, že je potřeba dát ženy nějakým způsobem dohromady, aby se jich neujaly jiné „nebezpečné“ ideové proudy. Druhým důvodem byla skutečnost, že veřejné angažmá žen a s ním spojené formulování společných stanovisek si žádala doba, na kterou měly podle Rozsypalové ženy odpovídat.
A tak se druhou důležitou postavou stala Františka Mirovská rozená Jakubcová. Ta byla mladší než Augusta Rozsypalová. Narodila se roku 1872 v Tuhani u Lomnice nad Popelkou a kolem roku 1907 přišla do Prahy s motivací vybudovat mocné křesťanské sociální hnutí žen. Převzala tak pomyslné žezlo od Augusty Rozsypalové.
Jakou podobu měly v tu dobu křesťansko-sociální spolky žen? Pokud se budeme bavit o spolkové činnosti katolických žen, musíme se vrátit do poloviny 19. století, kdy se začínají zakládat katolické ženské spolky, které se věnovaly především charitě. Jednalo se například o spolky Ochrana, Družina blahoslavené Anežky České, Družina katolických dam a tak dále. Ženy se také angažovaly v mariánských družinách, které byly zaměřené třeba na výzdobu kostelů nebo péči o děti a mládež.
V 90. letech 19. století se začínají formovat křesťansko-sociální spolky žen. Mimo charitativní aktivity pořádaly plesy a divadla, organizovaly i duchovní aktivity nebo konference v Klementinu. Specifikem a záměrem křesťansko-sociálních spolků bylo i vzdělávat ženy o politice, která měla být řešena na demokratických principech. Rozsah aktivit byl tedy mnohem širší.
Do jaké míry byl křesťansko-sociální spolek politického a do jaké míry duchovního rázu? Obě ženy byly přesvědčené, že víra a duchovní záležitosti nejsou pouze privátní záležitostí jednotlivce, ale že duchovní nasměrování člověka se musí projevit do společnosti a do veřejného života. Duchovní věci tedy spojovaly s politikou. Augusta Rozsypalová později ve svých filozofujících úvahách tvrdila, že úsilí žen o rovnoprávnost, sociální jistoty a rovné příležitosti je antropologická konstanta, kterou vložil do člověka Bůh. Pro Jakubcovou zase Ježíš Kristus představoval reformátora, který předělal židovství k praktickému životu. Pro obě aktivistky znamenala vzor samozřejmě i Maria.
To samozřejmě hrálo velkou roli. Například Jakubcová na to několikrát narazila, protože byla duchovním rádcem napomínána a usměrňována. Musela se za své chování pak zodpovídat. Zodpovídat za její chování se musel vysoké církevní hierarchii i duchovní rádce.
Pro celé 19. století je charakteristické, že se začínají proměňovat vztahy mezi pohlavími a začíná se diskutovat o takzvané ženské otázce, rolích žen, ženských identitách nebo ženské podřízenosti vůči mužům. Ženy se začaly nejdříve spontánně, potom institucionalizovaně bouřit proti zavedeným pořádkům, v nichž tedy dominovalo nerovné postavení.
V 19. století začíná doba industrializace, kapitalismu a role mužů a žen se začínají od sebe odlišovat. Bavíme se o středostavovské společnosti, kde pro muže je vykázaný prostor pro výdělečnou činnost, pro placenou práci ve veřejném prostoru nebo pro politiku, zatímco pro ženy zůstává privátní sektor, který je neplacený, tedy výchova dětí, péče o manžela a domácnost. A na to se snaží jednotlivé proudy žen reagovat.
Jaký byl celkově vztah mužů k těmto aktivitám? Nemůžeme říci, že by všichni katoličtí muži byli proti těmto aktivitám. Naopak někteří muži se snažili ženy aktivizovat a bojovat za ženská práva. Například již zmíněný Emil Dlouhý-Pokorný, který naléhal na Augustu Rozsypalovou, aby se ujala vedení spolku. Co jim bylo trnem v oku? Tou věcí byla jejich představa o úloze ženy. V jejich přesvědčení by žena neměla být politicky činná. Její role byla v péči o domácnost, muže a děti. Nevadilo jim, že zejména Jakubcová se hodně zabývala otázkou dělnických žen? Ta sociální otázka jim podle mého názoru vůbec nevadila.
Protože oni sami byli křesťanští sociálové a měli se řídit encyklikou Rerum novarum, takže se měli zastávat těch neprivilegovaných a dělníků. Když jsme u té honorační politiky, jak se stavěli křesťanští politici k udělení všeobecného volebního práva? A jak se k tomu stavěly ženské katolické političky? Za všeobecné volební právo se stavěl křesťansko-demokratický proud v rámci křesťansko-sociálního hnutí, a jen část mužů z tohoto proudu usilovalo o práva pro ženy. Ovlivnilo tohle brzdění žen v rámci křesťansko-sociálního proudu nějak celkovou agendu? Určitě. Vysoká církevní hierarchie plus vysocí křesťanští politici byli konzervativního politického smýšlení a ti si nepřáli, aby se katolické ženy účastnily schůzí „nepřátelských“ táborů. Snažili se pro katolické ženy vytvořit obrannou hráz spolkovými aktivitami, aby se ženy nemohly nakazit nebezpečnými myšlenkami.
Na ženských otázkách nebylo možné přesvědčit mnoho mužů, ale ženy používaly pro své politické cíle určitá prostředí. Augusta Rozsypalová byla tedy jedinou katolickou političkou, která se po vzniku republiky do parlamentu dostala. Rozhodně se jim nepovedlo ještě před první republikou prosadit, aby mužští křesťanští politici jejich práva hájili, aby prosazovali volební právo i pro ženy. A i když za první republiky platilo aktivní i pasivní právo i pro ženy, tak se katolickým ženám bohužel nepodařilo prosadit do parlamentu více ženských kandidátek, přestože jsme si před chvílí řekli, že ve spolcích jich byly stovky tisíc.
Hovořili jsme o všeobecném volebním právu před rokem 1918 a pak samozřejmě sociálně reformní zákony. Ani jedna z těchto dvou žen nebyly marxistkami v tom smyslu, že by hlásaly nějakou třídní nenávist nebo boj proti zaměstnavatelům, ale chtěly sociálně reformní zákony, které by nějakým způsobem ošetřovaly vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Požadavky Františky Jakubcové byly například starobní a nemocenské pojištění nebo pojištění vdov a sirotků, možnost kariérního postupu pro ženy a stejné ohodnocení práce žen a mužů. To byl sociální ráz jejich politiky, od které pak ustoupily.
Vy jste podtitul knihy nazval český katolický feminismus mezi roky 1896-1939. Jsem si vědom toho, že už to samotné slovo feminismu vzbuzuje jisté kontroverze. Proto si některé historičky kladou otázku, jestli jdou některé tyto aktivity spojovat s tímto pojmem a jestli by nebylo lepší o nich mluvit jako o emancipistkách. Já ale feminismem rozumím veškeré aktivity, které se snaží zrovnoprávnit ženy v různých aspektech života, ať už jde o aspekt ekonomický, sociální nebo kulturní. Zároveň si musíme klást otázku, proč se tak nenazvaly?
Jak jsem popsal ty složité poměry, ony byly už tak považovány za nekonvenční a dost opoziční. Kdyby se nazývaly feministkami, tak to už by teprve na některé konzervativce působilo jako červený hadr. Myslím, že v tom se projevuje jejich taktika. Ony samy se vymezovaly proti feministkám, proti sufražetkám. Když to budu parafrázovat, my se snažíme taky o práva, ale neděláme to jako ty sufražetky, protože to už je opravdu přes čáru. Na druhou stranu my máme přeci jen tendenci spojovat feminismus s tou liberálnější agendou?
Chápu, že s tím může někdo nesouhlasit. Já jsem ale v časopisech objevil třeba článek z 20. let, který hovořil o pravém feminismu, církevním feminismu založeném na církevním pochopení věcí. Rozsypalová také často mluví o emancipaci, přestože ji patrně chápe jinak, než byla chápána těmi liberálními proudy. Katolické političky usilovaly o to, aby se ženy emancipovaly, ale nikoliv aby to bylo bez hranic. Chtěly, aby tam byly nějaké mantinely. Viz manželská rozluka nebo interrupce.
U těchto političek je vidět snahu překonat rozdělené sféry muže a ženy, sféry veřejné a soukromé. Stále tam ale cítím, že ženy nechť řeší ženskou otázku, svět ale patří mužům. No to byl problém. I v tom jejich konceptu sehrál hlavní rozhodovací roli muž. Muži měli řešit věci týkající se vedení společnosti a ženy to, co se týkalo jen jich. V tomto konceptu měl hlavní slovo muž. Ženy byly zároveň limitovány představou femininity, která se vždycky musí podvolit.
Takže to zase bylo na těch mužích, co oni jim dovolí. A pokud v katolické straně nebyli muži, kteří by je podporovali, tak se ženy vyhýbaly konfrontaci a nechtěly to převzít za ty muže. To pojetí femininity bylo ale u jednotlivých žen různé a také se proměňovalo v čase. Zajímavý byl například argument Jakubcové, kdy řígala: dívejte se na ženy jako na lidské bytosti se svými právy a ne jako na anděla. Přesně.
Proto byla pro ně nepochopitelná, proto byla pro ně opoziční, proto se s ní někteří konzervativci těžko vyrovnávali. Ona pro ně byla opravdu neřízená střela. Ona říkala, že poslušnost je důležitá, ale pokud s vámi ten zaměstnavatel nehraje fér, tak i ta poslušnost má své limity. Stejně to brala ve vztahu k ostatním politikům.
My jsme se v úvodu trochu vyhnuli jejím motivacím. Po selhání představ Augusty Rozsypalové chtěla převzít žezlo a vybudovat křesťansko-sociální hnutí, které by se skutečně zasazovalo za práva žen. Začala vydávat časopis. I když jí to církevní hierarchie nepodpořila, tak ho vydávala svým vlastním nákladem. Někdy si posteskla, protože ta její situace opravdu nebyla jednoduchá, že to má vliv na její zdravotní stav.
Pracovala celý den a pak ještě někde schůzovala. Psala, že i několik dní nespala. Když Jakubcová mluvila o rodině, napsala větu: „Dítě má stejné právo na otce jako na matku. Na jeho starost, na jeho lásku. Na starost a lásku obou.“
Já vím, že pro liberální prostředí to možná není moc, ale po mém soudu ona tak trochu setřela nějakou posvátnou aureolu rodiny a domácnosti, kde je jenom žena, a vrátila tam muže. A vrátila ho tam tak, že i on má v rámci té domácnosti nějaké povinnosti. Má se například věnovat dětem a tak dále.
Tím jsme se posunuli k pohledu na současnost a k tomu, jak se katolická církev a její ženy dívají na roli genderu dnes. Zajímala mě i otázka, zda česká historiografie tuto problematiku dostatečně pokrývá a jaké postoje vůči ní zastávali tehdejší aktéři a jaké postoje zaujímají historici dnes.
Historická práce se snaží ukázat, že katolická církev nebyla monolitická a že existovaly různé proudy i co se týče vztahů k ženám. Z tohoto pohledu je kniha uváděná autorem jako specifický pohled na český katolický feminismus mezi lety 1896-1939 a na to, jak ženy usilovaly o emancipaci v rámci tehdejšího společenského a politického rámce.
