Napoleon Bonaparte, nejvýznamnější korsický rodák a vůdce Evropy v období Velké francouzské revoluce, zanechal hlubokou stopu nejen na kontinentu, ale i na ostrovech Korsika, Elba a na Svaté Heleně. Na Korsice se narodil v Ajacciu v rodině nižšího úředníka a už od mládí projevoval mimořádné nadání v armádě, které mu zajistilo rychlý vzestup k moci v Paříži.
Korsika: rivalita Paoliho a Napoleonovy cesty k moci
Těsně po narození v roce 1769 vyrůstá Napoleon v prostředí korsické touhy po nezávislosti a zároveň snu o spojení ostrova s Francií. Paoli hájil korsickou samostatnost a spolupracoval s Británií, ovšem Napoleon usiloval o absolutní přičlenění Korsiky k Francii. Paoli volil ideál korsické nezávislosti a pokusil se ji realizovat s pomocí Britů, zatímco Napoleon viděl v revoluci nové možnosti pro rozvoj ostrova a kariéru. Po návratu do Ajaccia byl Napoleon povolán k pařížským vojenským strukturám, where postupně získával podporu a dosáhl rychlého vzestupu v armádních a politických strukturách. Jeho tlak na prosazení centralizované moci vedl k zákazu republikánské ústavy a k zavedení zvláštního režimu na Korsice, včetně vstupu vojenských a policejních mechanismů do života ostrova.
V letech 1793-1794 ovládal Korsiku podél Giustizia Morandina železnou rukou. Příklady hrůzného vnitroostrovního života ukazují, že Korsika byla svědkem tvrdé savcí politiky vůči místnímu obyvatelstvu, a to i když Napoleon toužil po reorganizaci ostrova. Během Pobytu na Korsice se jeho vztah k Paolimu vyostřil a Napoleon se následně vrátil do Pevnosti Itálie, aby pokračoval ve své kariéře. Tato kapitola ukazuje, jak Korsika byla pro Napoleona nejen rodným domovem, ale i prvním krokem k rozsáhlé kariéře vojevůdce a státníka.
Vstup do Paříže a vzestup k moci
Po nástupu do Paříže se Napoleon prosadil díky svým vojenským schopnostem a politické důvěře. V roce 1799 provedl politický převrat a stal se prvním konzulem, později přijal císařskou korunu. Jeho reformy změnily hospodářství, správu a armádu, a to mu umožnilo vpodstatě ovládnout Evropu. Napoleonova invaze do Itálie a jeho vítězství nad koalicí, zejména v bitvě u Slavkova (1805), upevnily jeho postavení na evropské scéně a vybudovaly impozantní obraz neporazitelného vůdce. Nicméně jeho ambice vedly ke konfliktům na Rusko a k sérii porážek, které vyústily ve ztrátu moci a vyhnanství na Elbu.
Exil na Elbě: privilegovaný vězeň s ambicemi
Po abdikaci byl Napoleon poslán na Elbu v roce 1814 s právem vládnout své malé ostrovní říši a s apanáží 2 milionů franků ročně. Elba je na malém, 28 kilometrů dlouhém a 19 kilometrů širokém ostrově Tyrhenského moře místo, kde Napoleon zřídil vlastní dvůr, vybudoval správní aparát a dokonce vytvořil vlajku ostrova. Na ostrově buduje mapu své moci: jmenování guvernéra, ministra války a dalších důležitých funkcí, vytvoření soudů a síťů, které mu umožňovaly ovládat ostrov i přes britský dohled. Zároveň plánuje, jak se vrátit k moci v Evropě, a to navzdory ekonomickým potížím na Elbě. V dopisech britským nadřízeným i spisovateli Campbellovi Napoleon prohluboval své plány na opětovný návrat a přehledně sledoval situaci ve Francii a Evropě.
„Jdi, synu, a naplň své poslání,“ pronesla podle dochovaných zpráv Napoleonova matka, a tato věta se stala jeho motivací k aktivitám na Elbě. Přípravy útěku zahrnovaly budování flotily a vojenských lodí, nábor posádek a rekonstrukci logistických sítí ostrova. Přesto setrval na Elbě jen krátce; jeho odchod z Elby v únoru 1815 byl předzvěstí dalšího zvratu a „stodenního“ období vlády, které vyvrcholilo bitvou u Waterloo a následným vyhnanstvím na Svaté Heleně.
Posledních 100 dní a návrat do Paříže
Napoleonova uprázdněná síla a jeho vytrvalost se odrazil v jeho návratu k moci. V únoru 1815 vyplul z Elby malou flotilou s cílem opět obsadit Paříž. V Paříži byl opět vítán s nadšením a nastal poslední úsek jeho dobrodružství - století jeho druhé vlády, trvající sto dní. V červnu 1815 bitva u Waterloo uzavřela jeho vojenskou kariéru a znamenala konec jeho vlády nad Francií. Poté byl uložen na Svatou Helenu, kde strávil poslední čtyři roky života a kde sepsal části svého života a diktoval své vzpomínky Las Casesovi. Po smrti v roce 1821 byl pohřben na Svaté Heleně a jeho ostatky byly později přesunuty do Paříže, Invalidovny v roce 1840.
Svatá Helena: izolace a odkaz
Na Svaté Heleně Napoleon žil v Longwood House, klidně, ale život na odlehlém ostrově nebyl bez problémů. Napoleon nutil vládu, aby mu poskytla lepší ubytování a stravu; však mnohé detaily pobytu, včetně jeho vztahů a korespondence, byly pod dohledem. Dnes ostrov vyvolává turistický zájem nejen kvůli samotnému poslednímu exilu, ale také kvůli portrétům Napoleona, jehož životopis a deníkové poznámky dodnes přitahují návštěvníky. Svatá Helena si udržuje své kouzlo, od klidné přírody až po černé písečné pláže, a nabízí místní kuchyni, která mísí vlivy Velké Británie, Afriky, Karibiku a Číny.
Bonapartisté po Napoleonově smrti nadále udržovali symbolickou přítomnost Napoleona na Korsice i na ostrovech soustavy. Korsika si udržela významné množství památek a symbolů spojených s jeho jménem a spojenectím rodiny Bonapartů s Korsikou. Z korsické minulosti však vychází i soužití s Francií, kdy ostrov postupně rozvíjel infrastrukturu a hospodářství, a to i v důsledku vlivů Napoleona III., který navázal na bonapartistické dědictví. Korsika a Elba tak spolu s historií Napoleona vytvářejí unikátní obraz vzestupu a pádu - od rodného ostrova až po Svatou Helenu, kde se uzavřel kruh života velkého vojevůdce.
Napoleonův odkaz a současnost
Napoleonovo dědictví zahrnuje změněnou evropskou politickou krajinu a reformy, které ovlivnily redesikci kontinentu. Jeho vojenské taktiky, organizace armády a centrální moc změnily praxi vedení států, a jeho případ zůstává předmětem debat i dnes. Korsika zůstává spojována s Napoleonem jako domovem i místem, kde se rodil jeden z nejvlivnějších evropských vůdců. Na Elbě i na Svaté Helene zůstávají stopy jeho působení - od architektonických děl, přes vojáky a administrativní struktury, až po kulturní a turistické dědictví.
V Ajacciu a na Korsice se dodnes konají napoleonské slavnosti, jako Napoleonské dny v Ajacciu, a existuje politické sdružení bonapartistů, které připomíná dědictví Napoleona ve francouzském politickém spektru. V pramenech a muzeích Korsiky i na Elbě je možné objevit řadu artefaktů a historických materiálů, které popisují Napoleona jako člověka i jako ikonickou postavu světových dějin.
