Nápis Psaní dokončeno: 607 př. n. l. TATO kniha inspirovaných Písem má jistě výstižný název. Je to nářek vyjadřující hluboký žal nad nešťastnou událostí v dějinách Božího vyvoleného lidu, nad zničením Jeruzaléma babylónským králem Nebukadneareem v roce 607 př. n. l. V hebrejštině je tato kniha nazvána svým prvním slovem, Echa!, které znamená „Jak!“ Překladatelé řecké Septuaginty nazvali knihu Threnoi, což znamená „žalozpěvy; nářky“. Babylónský Talmud používá výrazu Qinot neboli „žalozpěvy; elegie“. Byl to Jeroným, píšící latinsky, který ji nazval Lamentationes.
V českých překladech Bible stejně jako v anglických jsou Nářky umístěny za Jeremjášem, ale v hebrejském kánonu jsou obvykle zařazeny v Hagiografech neboli Spisech, spolu s Šalomounovou písní, Rut, Kazatelem a Ester. Je to malá skupina známá společně jako pět Megillot (Svitků). Kniha nejmenuje pisatele. Je však málo pochybností, že jím byl Jeremjáš. V řecké Septuagintě má kniha tuto předmluvu: „A stalo se, když Izrael byl zajat a Jeruzalém zpustošen, že Jeremjáš usedl s pláčem a naříkal tímto nářkem nad Jeruzalémem a řekl.“ Jeroným považoval tato slova za nepravá a vypustil je ze svého překladu. Nářky jsou však připisovány Jeremjášovi přijatou židovskou tradicí.
Někteří kritikové se pokoušeli dokázat, že Jeremjáš Nářky nenapsal. Avšak A Commentary on the Holy Bible (Komentář ke Svaté bibli) uvádí jako doklad, že Jeremjáš napsal tuto knihu, „živá líčení Jeruzaléma v kapitolách 2 a 4, která jsou zřejmě popisem očitého svědka; stejně tak velmi soucitná nálada a prorocký duch všech básní a rovněž i jejich sloh, frazeologie a myšlenky, to vše je tak příznačné pro Jeremjáše“.
V Nářcích a v Jeremjášovi je mnoho shodných výrazů. Uveďme například popis krajního žalu: ‚z očí tečou vody (slzy)‘ (Nář. 1:16; 2:11; 3:48, 49; Jer. 9:1; 13:17; 14:17) nebo projevy znechucení nad proroky a kněžími kvůli jejich zkaženosti. (Nář. 2:14; 4:13, 14; Jer. 5.
Všeobecně panuje názor, že kniha byla napsána brzy po pádu Jeruzaléma v roce 607 př. n. l. Hrůza obležení a spálení města byly ještě v čerstvé Jeremjášově paměti, a jeho mučivá úzkost na čtenáře přímo dýchá. Jeden komentátor poznamenává, že ani jediný odstín zármutku není na žádném místě plně vykreslen, ale každý se v několika básních opět a opět vrací. Pak říká: „Tento neklid mysli…
Stavba Nářků je pro biblického badatele velmi zajímavá. Je to pět kapitol nebo spíše pět lyrických básní. První čtyři jsou akrostické - každý verš začíná postupně jedním z 22 písmen hebrejské abecedy. Avšak třetí kapitola má 66 veršů, takže tři za sebou jdoucí verše začínají vždy týmž písmenem, než se přejde k dalšímu písmenu.
Nářky vyjadřují nesmírný zármutek nad obležením, dobytím a zničením Jeruzaléma Nebukadnecarem a pro svou živost a patos nejsou v žádném písemnictví ničím překonány. Pisatel vyjadřuje hluboký žal nad zpustošením, neštěstím a zmatkem, které vidí. Hladomor, meč a jiné hrůzy přinesly městu strašné utrpení, a to vše jako přímý trest od Boha pro hříchy lidu, proroků a kněží.
„Jak usedlo osamoceně to město, které oplývalo lidmi!“ Tak začíná svůj nářek první báseň. Sionská dcera byla kněžna, ale milenci ji opustili a její lid odešel do vyhnanství. Její brány jsou zpustošeny. Jehova ji potrestal za množství přestupků. Pozbyla své nádhery. Její protivníci se smáli, když padla. Sešla zvláštním způsobem a nemá utěšitele a její zbývající lid hladoví.
Druhá báseň ukazuje, že je to sám Jehova, kdo svrhl na zem krásu Izraele. Způsobil, že se na svátek a sabat zapomnělo, a odvrhl svůj oltář a svatyni. Na Jeruzalém je žalostný pohled. „Mé oči dospěly ke konci v čirých slzách. Má střeva jsou v kvasu. Má játra jsou vylita na samotnou zem kvůli zřícení dcery mého lidu.“ (2:11)
Prorok ukazuje mnoha metaforami, že je to Jehova, kdo přivodil zajetí a zpustošení. V této hořké situaci žádá pisatel Boha, aby si vzpomněl na jeho trápení, a vyjadřuje víru v Jehovovu milující laskavost a milosrdenství. Tři po sobě jdoucí verše začínají „Dobrý“ nebo „Je dobré“ a ukazují, že je vhodné čekat na záchranu od Jehovy. (3:25-27) Jehova způsobil zármutek, ale prokáže rovněž milosrdenství. Ale tentokrát Jehova neodpustil, ačkoli se přiznali ke vzpouře; postavil překážku modlitbám svého lidu a udělal z nich „pouhý odpad a smetí“. (3:45) Prorok s hořkými slzami připomíná, že ho nepřátelé lovili jako ptáka.
Čtvrtá báseň truchlí nad zašlou slávou Jehovova chrámu, jehož kameny se sypou po ulicích. Drahocenní synové Sionu mají nyní malou hodnotu, jako hliněné džbány. Není voda ani chléb, a ti, kteří byli vychováni v přepychu, „museli obejmout hromady popela“. (4:5) Trest je dokonce větší než trest za hřích Sodomy. Nazarejci, kdysi ‚čistší než sníh a bělejší než mléko‘, se stali ‚tmavšími než čerň‘ a všichni jsou seschlí. (4:7, 8) Bylo lépe být zabit mečem než zemřít hladem v době, kdy ženy vařily své vlastní děti! Jehova vylil svůj hořící hněv. Stalo se neuvěřitelné - protivník vešel do bran Jeruzaléma! A proč? „Kvůli hříchům jeho proroků, provinění jeho kněží“, kteří vylévali spravedlivou krev. (4:13) Jehovův obličej k nim není obrácen. Avšak provinění sionské dcery dospělo k svému konci a ona již znovu nebude odvedena do vyhnanství.
Pátá báseň začíná žádostí k Jehovovi, aby se rozpomenul na svůj osiřelý lid. Obyvatelé Jeruzaléma jsou vylíčeni, jako by mluvili. Byli to jejich předkové, kteří hřešili, a jejich provinění teď musí lid nést. Panují nad nimi pouzí sluhové a jsou mučeni křečemi z hladu. Přestal jásot jejich srdce a jejich tanec se změnil v truchlení. Jejich srdce onemocnělo. Pokorně uznávají Jehovu: „Ty, Jehovo, ty budeš sedět na neurčitý čas. Tvůj trůn je po generaci za generací.“ Volají: „Přiveď nás zpět, Jehovo, k sobě, a my se pohotově vrátíme. Přines nám nové dny jako v dávné minulosti. Tys nás však rozhodně zavrhl.
Kniha Nářky vyjadřuje Jeremjášovu naprostou důvěru v Boha. V hlubinách žalu a drtivé porážky, absolutně bez naděje na útěchu z lidského zdroje, těší se prorok na záchranu z ruky velikého Boha vesmíru, Jehovy. Nářky by měly inspirovat všechny pravé ctitele k poslušnosti a ryzosti. Současně dávají strašlivou výstrahu těm, kteří neberou v úvahu největší jméno a to, co zastupuje. Dějiny podávají svědectví, že nad žádným jiným rozvráceným městem se nenaříkalo tak tklivou a dojemnou řečí.
Nářky jsou také prospěšné proto, že ukazují splnění četných božských výstrah a proroctví. (Nář. 1:2 - Jer. 30:14; Nář. 2:15 - Jer. 18:16; Nář. 2:17 - 3. Mojž. 26:17; Nář. 2:20 - 5. Mojž. 28:53) Můžeme si také povšimnout, jak Nářky podávají živé svědectví o splnění 5. Mojžíšovy 28:63-65. A kniha navíc obsahuje řadu odkazů na jiné části posvátných Písem. (Nář. 2:15 - Žalm 48:2; Nář. 15.
Skutečně srdcervoucí je tragická situace Jeruzaléma! Avšak uprostřed toho všeho vyjadřují Nářky důvěru, že Jehova projeví milující laskavost a milosrdenství a že se rozpomene na Sion a přivede ho zpět. (Nář. 3:31, 32; 4:22) Vyjadřují naději na „nové dny“, které budou jako v dávné minulosti, kdy v Jeruzalémě vládli králové David a Šalomoun. Stále platí Jehovova smlouva s Davidem o věčném království!
