Očistec (v italském originále Purgatorio) je druhá ze tří částí eposu Božská komedie, jehož autorem je Dante Alighieri. Božská komedie je alegorického charakteru - znázorňuje cestu lidské duše přes peklo a očistec až do ráje k Bohu. Hlavní postavou je sám autor, který se dostal vlastní vinou do potíží. Těch si v nebi všimla Beatrice Portinari, Danteho ideální žena, která mu na pomoc poslala básníka Vergilia, aby Danteho provedl Peklem a Očistcem. Za několik dní půjdou mnozí z nás ke hrobům svých blízkých. Tyto dny mohou alespoň na chvilku zastavit náš nejednou uspěchaný život a pozvat k zamyšlení nad křehkostí naší pozemské existence.
Je něco po smrti? A pokud ano - jak si můžeme tento svět představovat? Smrt ... Obvykle se říká, že na tomto světě máme jedinou jistotu - jednoho dne zemřeme. Smrt však není konec ... nebo je? Ti, kteří tvrdí, že smrtí se všechno končí, se ve skutečnosti opírají o jistý typ víry. Další se dovolávají vědy, aby rozhodla tuto palčivou otázku. Věda však může dospět pouze do určitého bodu, ale definitivní odpověď nám na tuto otázku neposkytne.
Nepřetržitá touha po nesmrtelnosti je ukryta hluboko v nás - i lidé, kteří nevěří v život po životě, se obvykle vidí ve svých potomcích. Někteří hledají lék proti stárnutí. Průlomové myšlenky žijí věčně. Idea posmrtného života je v lidském vědomí přítomna již odedávna. Nebyla to jen doména náboženství, ale i filozofie, konkrétně řecké. Řekové neargumentovali posvátnými texty, ale metafyzikou, naukou o věcech za (meta) fyzickým světem.
A tak už dávno před křesťanstvím měli antičtí myslitelé v rukávu koncept nesmrtelné duše, základní princip života, na který se nevztahují zákonitosti pozemského času a smyslové vnímatelnosti. Mnozí moderní filozofové (zejména materialisté) však považují tradiční metafyziku za překonanou. Většina náboženství světa operuje se základní představou odměny a trestu po smrti. Vize o tom, jak to bude vypadat po smrti, se sice liší, ale základní rozdíly v otázce posmrtného života mezi náboženstvími nejsou až tak velké.
Očistec bývá často zmiňován jako střed mezi nebeským blahodějem a peklem, kde duše procházejí duchovním očištěním. V tomto duchovním kontextu je očistec stavem duše, kde se Bůh očišťuje a spojuje víru s nadějí. Očistec není poslední šancí pro spásu, ale prostředek k dosažení svatosti nezbytné pro vstup do nebeské radosti.
Letmé pohledy na očistec bývají spojovány s katolickým učením, které jej definuje jako konečné očištění vyvolených, které je zcela odlišné od trestu zatracených. Učení o očistci formulovala církev zejména na florentském a tridentském koncilu. Z tohoto výroku lze vyrozumět, že některá provinění mohou být odpuštěna v tomto věku, zatímco některá ve věku budoucím. Očistec tedy není místem pro poslední šanci, ale stavem, kde jsou duše očištěny od pout hříchu.
Někteří diskutují, proč je očistec nutný, když Kristus zemřel za naše hříchy. Pokud zemřeme ve stavu milosti, bez poskvrny na duši, jdeme do nebe. Pokud zemřeme bez vyznání hříchů a pokání, jdeme do pekla. Pokud nesplňujeme hraniční požadavky, musíme jít do očistce. Kristus je důvodem, proč potřebujeme očistu; díky Němu jsme očištěni od připoutanosti k hříchu.
Rovněž se diskutuje, zda očistec existsuje v Bibli explicitně. Informace o očistci nejsou v Bibli výslovně zmíněny, ale na mnoha místech nacházíme implicitní definice. První zmínka pochází z příběhu o Judovi Makabejském, který modlil se za mrtvé a posílal oběti za padlé. Dále kázání na hoře ukazuje na očišťování a skládání ohně jako prostředku očištění. Pavel ve spisech mluví o prověřování činů po smrti. Pojem očistce byl součástí rané víry, existoval již před Kristem, jak je patrné z příběhu o Jidáši Makabejském.
Učení o očistci bylo podporováno ranými církevními otci. Tertulián, sv. Augustin a další vyjadřovali význam dočasných trestů a očisty před vstupem do nebe. Dočasnými tresty trpí někteří v tomto životě, někteří po smrti, ale všichni jen do doby Posledního soudu. Věčný trest nikoho neočišťuje.
Očistec je tedy komplexní koncept: je to stav duše, kde se očišťuje od pout hříchu, je dočasný a je pro věřící, kteří nejsou dokonale očištěni při smrti. Duše má jistotu spasení, avšak potřebuje očistu, aby vstoupila do nebeské slávy. Modlitby a oběti, jako mše svatá, mohou být pro duše v očistci prospěšné a spojují věřící na zemi s těmi, kdo procházejí očistcem.
Hlavní myšlenky a paradoxy očistce
Peklo není místo, kam Bůh nikoho neposílá; člověk si do něj sám volí cestu. Bůh respektuje svobodnou vůli, a tak i do očistce směřují duše po smrti, které byly v Boží milosti, ale nebyly dokonale očištěny. Očistec není třetí cestou mezi nebem a peklem, ale stav pro budoucí občany nebe.
Křesťanské vyznání o očistci zahrnuje průměty z latinského purgare - očištění. Očistec je stavem naděje i bolesti; časové měřítko je duchovní a symbolické. V očistci dochází k setkání s Bohem, které vede k proměně duše. Očistec není aktivním trestem od Boha; je to proces, který vylaďuje duši k plnému přijetí Boží lásky.
Diskuse o očistci se táhne napříč tradicemi: někteří protestanti ho odmítají, jiní připouští určité formy očisty už na zemi. Mnozí teologové zdůrazňují, že očistec není jen prosté „dezinfekce“, ale hluboké duchovní očištění.
Etický a eschatologický rozměr
Existuje věčné završení, ve kterém doufáme pro všechny, včetně těch, kteří se minuli cílem. Soud umožňuje pachatelům i obětem se v nebi sjednotit, pokud nechají Boha naplnit je láskou. Před Bohem budeme konfrontováni se svou realitou a pravdou o sobě; toto setkání může být bolestné, ale vede k proměně.
Očistec a osobní nález identity jsou propojeny: každý člověk je jedinečným obrazem Boha, který Bůh stvořil. Naším úkolem je tento jedinečný obraz zviditelnit a učinit slyšitelným. V okamžiku smrti tento obraz zazáří ve své plné kráse - pokud dovolíme Bohu, aby nás očistil a vedl ke spravedlnosti.
Je důležité vyjádřit, že i když lze žít podle směřování k nebi a k Bohu, existuje nutnost konfrontace s těžkostmi světa a s vlastními nedokonalostmi. Křesťanská víra vyzdvihuje lásku až za hrob a naději, že Bůh setře slzu a zvítězí nad utrpením.
Historické a teologické souvislosti
Když se podíváme na historické debaty, očistec byl předmětem diskuzí mezi katolickým učením a reformátory. Kupčení s odpustky a spory o biblickou oporu pro očistec vedly k reformaci. Luther a další reformátoři odmítli očistec hlavně kvůli tomu, že nebyl zcela biblický, a že jeho existence zpochybňuje Kristovo vykupitelské dílo.
Očistec se v Bibli výslovně nezmiňuje, avšak učení o posmrtném očišťování není v rozporu s Písmem. Do očistce jdou duše, které jsou ve stavu milosti a bez smrtelných hříchů, nebo když nedokázaly zcela litovat hříchů, které již byly odpuštěny.
V rané Církvi byla víra v očistec již přítomná; učení bylo dále rozvíjeno a prohloubeno. Zdrojem tohoto učení je také praxe modliteb za zemřelé a odkaz na potence modliteb v duchovní komunitě věřících.
V závěru lze říci, že očistec je složitý a mnohovrstevný koncept, jehož definice a důsledky se liší napříč tradicemi. V popisu posmrtné půdy i v našem světě zůstává důležitá láska a modlitba za druhé, která propojuje věřící na zemi s dušemi na jejich duchovní cestě.
