V době velikonoční čteme při eucharistické liturgii téměř výhradně z Janova evangelia. Ani tato neděle, 4. velikonoční, není výjimkou. A právě slovní spojení „já jsem“, které zní v řečtině ego eimi, se v Janově evangeliu objevuje poměrně často. Vyskytuje se 29x, z čehož 26x zaznívá z Ježíšových úst. Evangelista určitě toto spojení nepoužil náhodou a dal mu hlubší význam a velkou teologickou důležitost.
Řecký výraz ego eimi, „já jsem“, může být prostou větou běžného hovoru ve významu „jsem to já“. V Janově evangeliu najdeme celou škálu těchto významů, od banálního až po náboženský.
Plnovýznamové použití bez jmenného přísudku
V 6. kapitole po scéně zázračného rozmnožení chlebů veslovali učedníci v loďce a viděli někoho přicházet po vodě. Dostali strach. Tehdy jim Ježíš pro povzbuzení řekl: „TO JSEM JÁ, nebojte se!“ (6,20). Tento výraz může znamenat prostě: „To jsem já, tedy někdo, koho vy znáte, a ne nějaká nadpřirozená bytost nebo přízrak.“ I zde se ovšem líčení události může přibližovat popisu zjevení božské skutečnosti.
Další příklad najdeme při scéně, kdy se vojáci a stráže vydali do zahrady za potokem Cedron, aby Ježíše zajali. Když prohlašují, že hledají právě Ježíše, on jim odpovídá: „TO JSEM JÁ“ (18,5nn). Ovšem sdělení, že ti, co tuto odpověď slyší, padají k zemi, nás může vést k domněnce, že autor chce tímto způsobem vyjádřit Boží zjevení, při kterém lidé zůstávají v posvátné úctě.
Užití „já jsem“ s přísudkem jmenným
Výpovědi v těchto výrocích charakterizují poslání Syna, které přijal od Otce - zjevovat Boha a přinést spásu. K používání výroku „já jsem“ můžeme najít paralely i v pohanských náboženstvích, například v liturgii boha Mitry, nebo i v mandejských a gnostických spisech. Janovské použití plnovýznamového „já jsem“, tedy bez nějakého dalšího upřesnění, však nemá v pohanském světě obdoby.
Starý zákon nám nabízí vynikající příklady používání výroku „já jsem“. Najdeme tam často Boží výrok „já jsem“ ve spojení s nějakou skutečností, která popisuje Boží jednání ve prospěch lidí, např. Já jsem tvá spása (Žl 35,3).
Jako další starozákonní základ tohoto způsobu užití naší fráze můžeme zmínit řeči, které vede Moudrost v první osobě v knize Přísloví a u Sirachovce. Ačkoliv Moudrost nepoužívá formuli „já jsem“, styl mluvy v první osobě (Př 8, Sir 24) nám může částečně vysvětlit janovské používání výroku „já jsem“ ve spojení se jmenným přísudkem.
Jak jsme už zmínili, velice důležité je použití výrazu „já jsem“ bez doplnění, které se do té doby nevyskytovalo mimo posvátné židovské texty. Především je třeba zmínit výroky typu „já jsem Jahve“ - v českých překladech najdeme výraz „Hospodin“ - nebo „já jsem Bůh“. Plnovýznamové použití „já jsem“ je totiž variantou těchto výroků.
Hebrejštině tato fráze obsahuje pouze dvě slova: „já“ (aní) a „Bůh“ nebo „Hospodin“ (elohím, adonay), bez slovesa, které by je spojovalo. V řeckém překladu se kromě doslovného překladu „já - Pán“ používá i varianta se sponou „jsem“: tedy naše známé „já JSEM Pán“. Tato fráze má ve Starém zákoně různé výskyty.
Používá se, když Bůh představuje sám sebe člověku. Přitom často člověka ujišťuje, aby se nebál (Gn 26,24). Jiné použití výrazu „Já jsem Hospodin“ najdeme v případech, kdy chce Bůh podložit nutnost přijetí svých slov (Ex 6,6; 20,1.5; Lv 18,6). Použití úzce spojené s Božím zjevením je tam, kde Bůh slibuje: Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh (Ex 6,7; 7,5). Toto poznání Hospodina bude dosaženo skrze jeho činy. Často to, co Bůh koná, je pro spásu lidí, proto, aby jim pomohl. Jindy zase jeho trestající soud má dát na srozuměnou, že on je Pánem.
Toto starozákonní použití našeho výrazu je hodně blízko použití „já jsem“ v plném významu v Janově evangeliu. Právě tam, v 8. kapitole, Ježíš říká, že lidé uvěří, že „já jsem“. Nejdůležitější význam použití výrazu „já jsem Hospodin“ ve Starém zákoně spočívá ve zdůraznění Boží jedinosti: „Já jsem Hospodin a mimo mne není jiný bůh“. V tomto významu se vyskytuje šestkrát u Deuteroizaiáše, tedy druhé části knihy proroka Izaiáše, a ještě u Ozeáše (13,4) a Joela (2,27).
Řecký překlad u tohoto použití „já jsem“ nezdůrazňuje pouze jedinost a jedinečnost Božího, ale též jeho existenci. Tento sklon můžeme vidět především v řeckém překladu 2. knihy Mojžíšovy, 3,14, kde najdeme výklad slova „Jahve“ čili Božího jména. V hebrejském textu můžeme číst: „Jsem ten, který dává, působí bytí“.
Je téměř jisté, že výraz „já jsem“ v řeckém překladu Deuteroizaiáše se začal chápat nejen jako vyjádření Boží jednoty a existence, ale také jako Boží jméno. Např. ve 43. kapitole, 25. verši je možné docela dobře číst: Já jsem „JÁ JSEM“, kdo vymaže tvoje nepravosti; v 52. kapitole, 6. verši zase můžeme číst: Můj lid však pozná mé jméno, pozná v onen den, že JÁ JSEM, ten, kdo prohlašuje: „Tu jsem“. I v rabínské literatuře najdeme svědectví pro užívání výrazu „já jsem“ jako Božího jména.
Chápání výrazu „já jsem“ jako jména Božího v pozdním židovském náboženství nám může vysvětlit mnohé janovské narážky na Boží jméno, které Ježíš na sebe vztahuje. Při svém pozemském působení zjevil Ježíš svým učedníkům jméno Otce (17,6.26). On přišel ve jménu Otcově (5,43) a ve jménu Otce činil své skutky (10,25); vskutku, byl to Otec, kdo mu dal své jméno (17,11.12). Hodina, která přináší Ježíšovo oslavení, znamená též oslavení jména Otcova (12,23.28). Poté, co tato hodina přišla, se učedníci mohou modlit ve jménu Ježíšově (14,13; 15,16; 16,23). Ve jménu Ježíše oslaveného posílá Otec Parakléta, Přímluvce (14,26).
Velkým hříchem je odmítnout uvěřit ve jméno jednorozeného Božího Syna (3,18). Jaké je tedy toto božské jméno, které bylo Ježíšovi dáno a které on oslavuje svou smrtí, vzkříšením a nanebevstoupením? Ve Skutcích apoštolských a v Pavlových listech je tímto jménem Kyrios, „Pán“, které užívá řečtina pro překlad božího jména Jahve nebo Adonaj. Ačkoliv i Janovo evangelium zmiňuje Ježíšův titul Pán (20,28), je možné, že používá „já jsem“ jako Boží jméno dané Ježíšovi.
Výraz „já jsem“ bez dalšího upřesnění vyřčený Ježíšem nacházíme i ve třech ostatních evangeliích, především ve významu „já jsem to“. U Marka (14,62) a u Lukáše (22,70) najdeme scénu, kdy je Ježíš před veleradou při svém procesu tázán veleknězem, zda je Mesiášem, synem Požehnaného. On odpovídá: „Já jsem“. Může to být potvrzující odpověď ve smyslu „jsem Mesiáš“. Dále pak u Matouše 14,27 a na paralelních místech najdeme výskyt naší fráze ve smyslu a při okolnostech stejných jako u Jana.
Je to při scéně, kdy Ježíš kráčí po moři a kdy před bázlivými učedníky potvrzuje svou totožnost. U Matouše, Marka a Lukáše nalezneme jediný příklad použití výrazu „já jsem“, který se hodně přibližuje janovskému použití v absolutním smyslu. Když Ježíš hovoří o znameních posledních dnů, upozorňuje své posluchače: Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: ‚Já jsem to!‘ (Mk 13,6; Lk 21,8).
Závěrem lze říci, že výraz „já jsem“ je starozákonní formulí, skrze kterou Bůh zjevuje sám sebe, své jméno. Přenesena na Ježíše mu dává důstojnost, která je neslýchaná v uších Židů. Musíme však být opatrní při vyvozování závěru, že Ježíš tímto výrazem vyjadřoval své božství na stejné úrovni s Otcem.
Je však možné tvrdit, že tyto výroky mají za cíl poukázat na jeho bytostnou funkci očekávaného zjevovatele Boha, ve kterém Bůh sám promlouvá. Ježíšovo sebezjevení je zjevením spásy pro ty, kdo v něho věří. Těm, kdo nepřijali vírou jeho zjevení, se toto jeho vyjadřování jeví jako rouhačské nároky. Ale jak vyplývá ze všech řečí, kterými Ježíš u Jana zjevuje sebe a své poslání, nemůže mluvit jinak.
Je to proto, že přichází od Boha a hovoří z přímé zkušenosti s ním. Poněvadž je Synem, který jedná v nejtěsším společenství s Otcem, musí prohlašovat, že je jedinou cestou, která vede k Otci (14,6). Poněvadž pochází od Otce, nekonečného zdroje života, je v něm jedinečný dar božského života přítomen v původní a nevyčerpatelné hojnosti. Proto také Ježíš přišel na svět, aby lidé měli život a aby ho měli v plnosti (srv. 10,10).
Etická dimenze soudnosti a odpovědnosti
Predstava, že je tu autorita, která si osobuje soudit člověka, cloumá od věků celým světem. Každý člověk těžce nese, pokud jej někdo soudí. Samozřejmě, že i autorita soudu v demokratické zemi by se měla držet souzené věci, nikoli vyslovovat soudy nad člověkem. A konečně, ani sám sebe by člověk soudit neměl. Podle Bible měli izraelští kněží oddělovat svaté od nesvatého a toto třídění bylo jejich výlučnou povinností. Po zániku chrámu přebírá tuto úlohu rabín a v jisté míře i otec domácnosti.
Nesnažíme se však redukovat Františkovu náklonnost k lidem na pouhé politické nebo teologické korekty. Mnohé pasáže svědčí o snaze naslouchat a respektovat odlišnosti kultur a víry lidí, o podpoře dialogu a hledání společného dobra. To vše je součástí reflexe o tom, kdo jsme a jaké máme poslání ve světě plném rozdílů.
Rozumíme-li tomu, že „kdo jsem já, abych někoho soudil?“ vychází z přesvědčení, že nás Pán Bůh bude soudit, nacházíme v textu nejen teologické vrstvy, ale i etický plán: ptát se, zkoumat, diskutovat, třídit a svazovat nebeskou poštu. Nést odpovědnost za informace a rozdělovat spravedlnost s opatrností a pokorou.
Efektivní komunikace s lidmi se zrakovým handicapem
Pro ilustraci osobního světa papeže Františka lze nalézt v jeho autorizovaných memoárech Život: Moje cesta dějin, kde se dotýká nejen dětství, ale i zkušeností migrace, války a lidské solidarity. Tyto pasáže ukazují, že nerespektovat druhé a jejich svědectví by bylo mrhání životem, který Bůh dává v plnosti každému člověku.
V závěru zůstává důležité poznamenat, že Janovo evangelium a jeho užití fráze „já jsem“ otevírají hluboký teologický prostor: ukazují na Boží jméno a poslání Syna, který přišel, aby svět spasil a lidem dal život. Tato dynamika vyzývá k zodpovědnosti a k otevřenému dialogu o tom, jak žít spravedlivě, soucitně a s respektem k všem lidem.
- Já mám ukotvený význam „já jsem“ v Starém zákoně a jeho řeckém překladu jako Boží jméno a jednání v dějinách spásy.
- Janovo evangelium rozšiřuje tuto interpretaci k identitě Ježíše a jeho poslání zjevovat Otce a vést ke spáse.
- Etická reflexe na soudnost vyhledává balanc mezi odpovědností a pokorou před Božími soudy.