Třebaže nechci nikterak podceňovat otázku problematiky skutečně ověřitelných znalostí, jež máme k dispozici o historickém Ježíšovi z Nazareta, rád bych se tomuto tématu spíše vyhnul, aby nás nezavedlo jinam, než kam bych rád směřoval svou úvahu. O jaké údaje se jedná? Zejména o takové, u kterých platí, že ti, kdo poskytli svědectví, neměli na vytvoření takového textu zájem. Pro naši otázku, totiž ohledně Ježíšova životního stylu, je takovým příkladným svědectvím logion, který pochází se vší pravděpodobností z pramene Q a my jej nacházíme na dvou místech evangelií: v Mt 11,18-19 a v Lk 7,33n. Už ze samotného znění tohoto výroku o Ježíšovi je zřejmé, že jej měl charakterizovat z nepřátelského hlediska, a přitom pouze ukazuje, jaký Ježíš opravdu byl. A právě v tom tkví velká hodnota uvedeného logia, neboť je zřejmé, že jak ti, kdo je přeložili, tak ti, kdo je zařadili do rozsáhlejšího útvaru tradice, byli Ježíšovými stoupenci, kteří by si nikdy nevymysleli výrok, který Ježíše pomlouvá.
Ve dvou úrovních se odráží vývoj pohledu na Jana Křtitele a na Ježíše: vymezení úlohy Jana Křtitele vůči Ježíšovi je do určité míry teologickou reflexí prvotní církve než popisem za jejich života. V rámci novozákonních spisů nacházíme náznaky, že ještě v době formování prvních církevních obcí naráželi křesťanští misionáři na existující společenství učedníků Jana Křtitele; prezentace Jana jako Ježíšova předchůdce se v průběhu tvorby Nového zákona stále více upevňuje. Ve scénáři Markova evangelia je Janův hlas a jeho poselství jen naznačené, zatímco Matouš a Lukáš k tématu přidávají významné textové prvky a Janův rozhovor s Ježíšem před křtem či hymnové momenty o Janově roli v Lukáši. Ve čtvrtém evangeliu pak vrcholí idea, že Ježíšův křest je rámcován Božím oslovením Otce a že Jan ukazuje na Krista jako na Božího beránka. Takový kontext ukazuje, že Ježíšova moudrost a jeho sociální styl - stolování s celníky a hříšníky - se ocitají v ostrém kontrastu s farizejským ostychem a s tradičním striktním vnímáním společenských norem. Traugott Holtz poznamenává, že „obě části tohoto výroku jsou souvztažné, kamarádství s celníky a hříšníky se utužuje při jídle a pití“, ale pro židy jeho doby to bylo hluboce pohoršující.
Ježíšův životní styl se vyznačuje ústředními rysy moudrosti a sociální vzájemnosti: jeho přístup k lidem nebyl jen o askezi, ale o účasti na životní jednotě společnosti, kde bylo běžné jíst a pít spolu s lidmi, kteří byli považováni za veřejné hříšníky. Podobenstvím o dětech ukazuje, že jeho moudrost spočívá spíše v radosti, spontánní veseli a zapojení do života lidí, než v neustálém nářku. Hájí tedy Ježíšovu schopnost zvolit cestu, která vyvolává odpor, ale zároveň nabízí novou lidskou blízkost těm, kdo bývali vytlačováni na okraj společnosti.
Podpora takového pohledu vychází z klíčových pasáží: Ježíš se stýká s celníky a hříšníky, stoluje s nimi a účastní se na zábavách spojených s hostinami, což záměrně vyvolává odpor farizeů a široké ortodoxní veřejnosti. Otázka jeho moudrosti tedy spočívá v tom, jak je jeho činnost vedena: ne jen podle askeze, ale podle poslání a výběru, pro které se rozhoduje. Jan Křtitel a Ježíš Kristus sdílejí jistou podobnost v moudrosti, avšak jejich strategie pro přístup k lidem se liší. Jan je konfrontační a varuje před Božím trestem, zatímco Ježíš staví na přístupu, jenž vyjadřuje soucit, ospravedlňuje nejednotu a ukazuje Boží milost prostřednictvím společenské blízkosti. Je v tom rozdíl ve způsobu, jakým vyjadřují „poslání“, spíše než v tom, zda praktikují askezi či nikoli.
Ježíšova moudrost se projevuje i v jeho kázání a skutcích: uzdravování nemocných, vidění slepých, slepý a hluchý návrat do společnosti, a někdy i zázračné nasezení zástupu jídlem či jídlem zázračně rozděleným. Navíc jeho učení klade důraz na dva největší příkazy: milovat Boha celým srdcem, myslí a silou a milovat své bližní jako sebe samého. V jeho životě a učení tedy spočívá vzor, jak žít v souladu s Boží vůlí a jak prožít radostný a smysluplný život.
V průběhu jeho veřejného působení, jeho učení a skutky vedou k dramatickému vyvrcholení: jeho zatčení, výslechy, bičování a ukřižování. Ježíšovo utrpení a smrt na kříži, následně jeho vzkříšení, představují klíčové momenty křesťanského vyznání: ukázat Boží lásku, která překonává hřích a smrt, a nabídnout věčný život všem, kdo v něj věří. Krátce po vzkříšení se zjevuje učedníkům a zakládá Církev na základě svého poselství a moci, která byla dána apoštolům k hlásání, křtění a konání dalších obřadů v jeho jménu.
Na závěr lze říci, že Ježíšův život nebyl jen o skromnosti a chudobě, ale také o hluboké moudrosti, o neustálém hledání vůle Otce a o odvaze spojovat lidi dohromady v lásce, soucitu a pravdě. Jeho příklad ukazuje, že skutečný smysl života spočívá v ochotě podřídit se Boží vůli, milovat druhé lidmi a žít tak, aby radost a spravedlnost se šířily mezi lidmi. To vše je potvrzeno nejen v samotných textech Nového zákona, ale i v bohaté tradici, která si Ježíše vykládá jako Krista a Božího Syna, jehož životní příběh a učení jsou neustále inspirací pro věřící i pro ty, kdo hledají hlubší smysl lidské existence.
Životní ustanovení a praktika Ježíše podle vybraných textů
- Ježíšův křest a Boží potvrzení jeho synovství; Duch Svatý se nad ním snášel a Písmo uvádí jeho poslání.
- Ježíšova veřejná služba, zázraky a učení o milosrdenství a soucitu ke všem lidem, zvláště k těm, kdo bývali vytlačováni ze společnosti.
- Ježíšova smrt na kříži a jeho oběť jako prostředek spásy; vzkříšení a zjevení učedníkům krátce po něm; založení církve na základě víry a Jeho slova.
- Etické zásady: dvě největší přikázání a praktické naplňování těchto zásad v každodenním životě, včetně pomoci potřebným a sdílení radosti s lidmi.
Vidíme tedy, že Ježíšův život nebyl jen o prosté existenci, ale o plném naplnění Boží vůle, o lásce k Otci a k lidem, a o službě, která překračuje sociální hranice a hledá společenství a život.
Odhalená tajemství posledních dní Ježíše Krista...1.část Historický dokument CZ
Pokud chcete dále prohloubit poznání, můžete sledovat výklad o tom, jak Ježíš žil s bližními, jaké potraviny a každodenní zvyklosti se v jeho době vyskytovaly, a jak jeho přátelství s učedníky formovalo pozdější křesťanskou komunitu.
Ve světle uvedeného materiálu lze shrnout, že Ježíšův životní styl zahrnuje jak skromnost a poslušnost Otci, tak otevřenost vůči lidem kolem něj a odvahu žít a učit v radosti a soucítění, i když to vyvolává odpor tehdejší společnosti.